Sváteční atmosféra může mít hodně pestrou podobu, říkám si, zatímco se ranními chodbami redakce Forbesu linou táhlé, intenzivní tóny flétny, až kurýr, který přinesl balíčky, zvědavě nakukuje do dveří.

Za tu poetickou chvilku Forbes vděčí hudebníkovi Marku Matvijovi, který je ve svých 36 letech prvním (a dosud jediným) českým mistrem hry na japonskou flétnu shakuhachi.

Muzikant s neposednými kudrnatými vlasy, které mu při hře stále trochu padají do očí, a obdivovatel japonské kultury se s tradičním bambusovým nástrojem poprvé setkal už v 17 letech a od té doby s ním srostl. Mezitím sice vystudoval pražskou FAMU, dnes ho ale živí hlavně hudba. 

A to jak jeho vlastní, tak i její produkce – v rámci organizace NEIRO Association for Expanding Arts, kterou řídí se svou manželkou, zpěvačkou známou pod hudebním pseudonymem Annabelle Plum, vyváží výjimečnou českou soudobou hudbu do zahraničí a naopak českým umělcům zprostředkovává kontakt se světovou hudební špičkou.

Zároveň Marek Kimei Matvija (jméno Kimei získal od svého učitele, hudebníka Kifū Mitsuhashiho, který mu společně se jménem udělil titul mistra, pozn. red.) spoluzaložil a dnes jako ředitel vede mezinárodní Shakuhachi Festival Prague, na který se sjíždějí elitní hudebníci z Japonska i dalších zemí a nikde v Evropě nemá svým rozsahem konkurenci. 

Váš festival funguje už třináctým rokem. Jak snadné nebo obtížné je v dnešní době přilákat posluchače na koncert netradičního nástroje, jako je shakuhachi?
Nejsme samozřejmě mainstreamový hudební festival, ale máme ve svém oboru výjimečné postavení. Naší hlavní ambicí je přivážet do Česka nejlepší hráče na shakuhachi a další japonské nástroje, což se nám dlouhodobě daří.

Pokaždé se nám takových hvězd podaří pozvat několik a oni pak hrají sólo i společně, což je skutečně unikátní záležitost. Vystoupit u nás je pro ně záležitost prestiže a do velké míry také srdeční příležitost. Díky tomu k nám pak jezdí studenti z mnoha zemí včetně samotného Japonska, protože ani ve své rodné zemi by neměli příležitost strávit třeba hodinu se svým vzorem. A právě díky nim festival funguje dlouhodobě i finančně.

Jak váš festival ovlivnila pandemie?
Úplně zásadně. Letos jsme dokonce přemýšleli, že ho vůbec neuskutečníme, ale pak jsme si řekli, že bychom tím přišli o důležitou zkušenost, byť možná trochu náročnou. Změnili jsme ale formát a místo obvyklých pěti koncentrovaných dnů jsme celý festival roztáhli na čtyři měsíce, do nichž jsme rozprostřeli konferenci, workshopy i koncerty – ten poslední budeme mít teď 12. prosince v Atriu na Žižkově. 

Reformátovat festival bylo rozpočtově dobré rozhodnutí, protože jsme mohli líp kontrolovat vstupní náklady a rizika. Nicméně vzhledem ke stále se měnící situaci a pravidlům mezinárodního styku jsme byli nuceni jednotlivé akce i několikrát přeplánovat – dramaturgicky i organizačně. To je velmi vysilující pro produkci i PR akce a donutilo nás to líp nastavit vnitřní organizaci týmu.

Jak pandemie ovlivnila návštěvnost?
Účast byla letos samozřejmě kvůli koronaviru menší, nicméně náš tým má za sebou neocenitelné zkušenosti. Navíc to pro nás nebyla první změna formátu, od roku 2017 festival pořádáme jednou za dva roky, abychom současně plánovali jen dva ročníky dopředu. Příprava celé akce je v současné době natolik náročná, že na ni potřebujeme víc času. 

Se kterými českými institucemi na festivalu spolupracujete?
Podporuje nás třeba ministerstvo kultury, Japan Foundation, Státní fond kultury ČR či hlavní město Praha. Pro naše akce potřebujeme špičkové prostory na výuku hudby, takže naším přirozeným partnerem je pražská HAMU, ale spolupracujeme mimo jiné třeba i s Národní galerií v Praze nebo Národním filmovým archivem. 

Vy sám se hře na shakuhachi věnujete už víc než půlku života. Jak se váš vztah k ní za tu dobu změnil?
Shakuhachi je velice obtížný nástroj a cesta k tomu, umět na ni skutečně hrát, je velice dlouhá, celoživotní. Ten nástroj je hodně upřímný, každý jednotlivý zvuk vypovídá o kvalitě, zkušenosti hráče, ale i o jeho momentálním rozpoložení nebo zdravotním stavu. Takže mám pořád kam růst a každý den mě to obohacuje. Stejně tak jako možnost díky ní cestovat po celém světě a potkávat se s výjimečnými lidmi ze všemožných oblastí.

Existují u shakuhachi různé kvality nástroje až po nějakou špičku, podobně jako třeba u houslí se nejvíc cení stradivarky?
Ano, ta flétna se pořád konstrukčně vyvíjí, vylepšuje. Není to tak, že by se třeba zvětšil počet tónových otvorů, aby se na ni dalo snáz hrát. Ten nástroj ale postupně směřuje třeba k vyšší hlasitosti, protože od 20. století se víc pojí se západními nástroji, které jsou hlasitější. Stejně tak se jde směrem k zářivější barvě tónů.

Moje vlastní nástroje stojí něco mezi sedmdesáti a sto tisíci, ale není problém koupit nástroj mnohem dražší ze skutečně skvostného bambusu. Byť na druhou stranu krása bambusu nerovná se nutně kráse tónu. Bambus pro shakuhachi jako materiál je svým tvarem, zabarvením a umístěním jednotlivých kolének mnohem individuálnější než třeba právě dřevo houslí. Každý hráč nachází svůj vlastní zvuk a svým umem kompenzuje slabiny a vyzdvihuje síly nástroje, se kterým každý den pracuje.

Důležitý je také životní postoj – přistupovat k věcem šetrně a stát se jejich součástí.

Jaká hudba se na shakuhachi hraje?
Skladby pro shakuhachi jsou často inspirovány zvuky zvířat nebo třeba šuměním vody, vlnobitím a spoustou dalších zvuků přírody. Ta hudba je o koexistenci se světem kolem nás a to je podle mě strašně důležité i jako životní postoj – přistupovat k věcem šetrně, stát se jejich součástí a přirozeně je propojovat. To mě u shakuhachi pořád drží a je to důležité poselství i v mém životě. 

Hrajete na velice tradiční nástroj, zároveň se ale zabýváte soudobou hudbou, stejně jako vaše paní, která je zpěvačka. Společně máte i studio NEIRO Association for Expanding Arts. Jaká je současná česká hudební scéna, pokud jde o vážnou hudbu?
Česká skladatelská scéna je podle mě naprosto úžasná a zaslouží si velkou podporu. Hodně cestuju a vnímám, že prestiž českého umění ve světě je opravdu velká, přestože pro nás tady doma je kultura jen jakási nadstavba. Je to velká škoda. Přitom se jedná o skvělý, nenákladný vývozní artikl, který otevírá dveře obchodní i lidské spolupráce na generace dopředu. Ve sféře umění a idejí může i menší země jako Česko dosáhnout velkého účinku.

Mimochodem, díky nám v Česku vznikla zajímavá série skladeb pro japonské nástroje, které se v Japonsku skutečně hrají a troufám si tvrdit, že si kvalitou nezadají se současnou japonskou hudbou.

A jak je na tom podle vás Česko z pohledu podpory vážné hudby v porovnání nejen s Japonskem?
Mizerně. Podpora je v Česku minimální. A to jak ze strany ministerstva, tak strany byznysových elit. Možná umožňuje jakžtakž přežít bezdětným. Podle mě ale zdaleka nezhodnocuje výjimečný potenciál českých tvůrců, které české hudební školství vytváří.

V Japonsku třeba na projektu Tokyo Opera City spolupacovaly korporace spolu s tokijskou radnicí a výsledkem je obří obchodní a kancelářské centrum, jehož součástí je několik koncertních sálů, z nichž největší pojme dva tisíce lidí, a dvě umělecké galerie. A byznys a kultura tam přirozeně žijí vedle sebe a vzájemně se podporují.

Čím to je?
My si tady pořád říkáme, že jsme malí a musíme držet pusu a krok. To ale neplatí, když máte dobré myšlenky. A ty my pořád máme. Co nám chybí, není ani tak sebevědomí – to může mít s prominutím každý blbeček –, ale spíš odvaha zkoušet věci a nebát se, že nebudou „správně“. A taky leckdy postrádáme píli něco si skutečně odmakat, snažíme se spíš hledat zkratky a neuvědomujeme si, že někdy je cesta stejně důležitá jako cíl.  V tom je třeba flétna shakuhachi skvělá, ta vám nic nedá zadarmo. Máte pět tónových otvorů a na ty musíte zahrát všechno, protože chybu všichni hned uslyší. 

Vám tedy tvrdá práce a disciplína nevadí?
Vůbec ne, je úžasné moci se pořád rozvíjet. A to nejen v hraní, ale ve všem, co dělám a čemu dávám svůj čas. S manželkou se kromě všeho už zmíněného aktuálně hodně věnujeme našemu novému projektu ve Zhoři u Krakovce.

Co přesně na Zhoři budujete?
Moje žena zdědila asi 360 hektarů půdy, na nichž stojí i několik domů včetně zdevastovaného zámku a lihovaru. A my jsme se rozhodli, že to tam oživíme. Pracujeme na tom, abychom tam vybudovali bezemisní zemědělství, připravujeme vstupy do krajiny na zadržení vody, udržitelné hospodaření v lesích a další věci. Výhledově bychom chtěli, aby to byl projekt, který bude sdružovat lidi věnující se péči o krajinu a umělce. Budeme mít vlastní koncertní sál, amfiteátr na vodní hladině, sochy v krajině…

To zní jako hodně ambiciózní projekt a celkem vzdálený vaší umělecké práci.
Pravda, v určitém smyslu je to docela kontrast k tomu, co děláme běžně. V hudbě se věnujete přítomnosti, kratičkému časovému úseku, který pipláte k dokonalosti. V krajině musíme plánovat hodně dopředu s velkou předvídavostí a zodpovědností. Když jednou něco špatně vybagrujete, můžete to místo poškodit na desítky let. Na to se snažíme myslet.

Zároveň to musí být náročné i finančně. Máte už nějakého investora?
Máme řadu spolupracovníků už teď, ale ještě jsme ve fázi, kdy řešíme generelní plán a dílčí architektonické studie, na to zatím stačíme vlastními penězi. Ale založili jsme si eseróčko a zkoumáme, co obnáší věnovat se zemědělství. V téhle oblasti do budoucna budeme muset hledat partnery, ale ne venture investory, spíš přátele. V oblasti výtvarného umění, správy nemovitostí a pohostinství máme zázemí v rodině, takže tam víme, kde nabrat know-how. Chceme, aby ten projekt zůstal náš a mohli jsme ho do budoucna dál rozvíjet po další generace.