Ten triumf daleko přesáhl hranice sportovních rubrik. Šampion nad šampiony, mistr comebacků, vzor bojovníka.
Španělský tenista Rafael Nadal získal o víkendu historický jedenadvacátý grandslamový titul, což ještě nikdo nedokázal. Jeho hvězdní konkurenti Roger Federer a Novak Djokovič jsou „jen“ na dvacítce.
V Nadalově podání není bušení do míčků pouhým sportem, spíš překonáváním lidských limitů. Z nadaného kluka z Mallorky vyrostl miliardář, který si porobil nejglobálnější ze všech sportovních disciplín. Má fanoušky na každém kontinentu a jeho vůle, odhodlanost a zaťatost by mohly inspirovat i nejúspěšnější CEO největších firem.
V Česku ho nejblíže zažil Tomáš Berdych, nejlepší tuzemský hráč 21. století a někdejší čtvrtý hráč světa. Na kurtech se jako profesionálové potkávali čtrnáct let, v největším mači Berdychovy kariéry mu právě Nadal ve finále Wimbledonu 2010 uzmul titul.
„V paměti mi hodně utkvělo, když jsem zblízka viděl tu neuvěřitelnou jiskru sebedůvěry v jeho očích. To je jedna z nejsilnějších věcí,“ vzpomíná v rozhovoru pro Forbes.
Berdycha dlouhodobé zdravotní potíže donutily kariéru ukončit, jeho vrstevník Nadal stále bojuje a stále vítězí. Způsob, jakým ve finále Australian Open i ze stavu 0:2 na sety přetlačil o deset let mladšího Daniila Medveděva, byl vrcholnou ukázkou rekordmanovy výjimečnosti.
Kdy jste vlastně Nadala poprvé zaregistroval?
Jsme sice narození jen rok od sebe, ale tím, že byl odmalinka strašně výjimečný a dětské kategorie hodně přeskakoval, zase těch turnajů kolik nebylo. Vybavím si, že Nike pořádala Junior Tour a finále do čtrnácti let se hrálo v Barceloně, kde on jako třináctiletý vyhrál.
Lze v takovém věku říci, že někoho čeká takto mimořádná kariéra?
To se nedá. Když to někdo zpětně tvrdí, už je to na základě toho, co se povedlo. V tenisu je tolik proměnných, které to můžou buď celé zhatit, nebo naopak znamenají postupné kroky k úspěchu. Případů, kdy mladí byli mimořádně talentovaní a měli dobře našlápnuto, je spousta.
Nadal byl určitě šikovný, ale aby se někdo stal takhle výjimečným, to nepřijde přes noc. Musí si tu cestu sám odšlapat a neuvěřitelně odedřít. Získal si to spoustou let, kdy neustále potvrzoval výsledky a zvládal veškeré těžké situace, co na něj čekaly.
V čem jeho výjimečnost podle vaší osobní zkušenosti spočívá?
Musím vypíchnout jednu věc, která mi docela utkvěla v paměti, když jsem měl možnost s ním hrát čtyřhru při Laver Cupu (turnaji nejlepších hráčů Evropa versus zbytek světa v Praze v roce 2017). Samozřejmě se každý snaží mít mentální nastavení, že se musí bojovat za každého stavu a že každý bod je důležitý, ale ona je pak otázka, jak se k tomu člověk postaví v dané situaci. Jak tomu dokáže věřit, jak je to pro něj silné.
Tvrdí se, že v tom je Nadal nejlepší na světě. Že nevzdá nikdy nic. I teď ostatně finále v Melbourne otočil za extrémně nepříznivého stavu.
My jsme hráli debla proti dvojici Sock, Kyrgios, prohrávali jsme a oni servírovali. Najednou jsme uhráli bod a Rafa za mou přiběhl s neuvěřitelným nabuzením a přesvědčením: Jo, teď je ten moment, teď to můžeme otočit!
Viděl jsem tu ohromnou jiskru sebedůvěry a naděje v situaci, kdy si normálně řeknete, že okolnosti spíš nahrávají tomu, že tenhle game nedopadne, že budeme čekat na jinou šanci a půjdeme po ní. Tento jeho bojovný, vítězný mindset je jedna z nejsilnějších věcí a doprovází ho celou kariéru.
Lze se to vůbec naučit?
Je to hodně o tom, co má člověk v sobě odmalička. Nejdůležitější je přirozenost, uvěřitelnost. Naučit se dá všechno, ale je obrovský rozdíl, jestli to je naučené, nebo to jde z vás, ze srdce, kdy je člověk takto skálopevně přesvědčený, že přes to nejede vlak.
Nadal je v tom mistr.
A je to dobře – kdybychom se všichni mohli všechno naučit, bylo by to neuvěřitelně nudné a nejmenovalo by se to sport, šlo by o představení robotů. Je dobře, že v tom zůstávají takové lidské faktory, že každý přinášíme něco svého a musíme bojovat s tím, co máme.
S Nadalem jste sehrál čtyřiadvacet zápasů, vyhrál jste čtyři – ale z toho tři z úvodních čtyř klání. Co se pak změnilo?
V začátcích byl na rychlých površích hodně defenzivní a pokud hrál s někým, kdo dokázal být dostatečně agresivní a ty jeho spiny a skvělou obranu zvládl nějak rozbít a dostat se přes ně, měl s tím problém. A hodně rychle na to přišel.
I to je důkaz výjimečnosti, že?
Proto nastal ten jeho obrovský posun. Se stylem ze začátků by se nikdy k těmto grandslamovým číslům nedostal, možná ani v Paříži na antuce, kde získal neuvěřitelných třináct titulů. Pochopil, že k tomu, aby se stal šampionem, musí něco přidat.
Co přidal? A je vlastně ještě podstatné rozebírat čistě tenisové věci, když platí, že v tenisu na nejvyšší úrovni rozhoduje hlavně mentální síla?
Hodnotit údery, to už se z tenisu trochu vytratilo, z jednoho prostého důvodu: všichni jsou tak neuvěřitelně komplexní a vyrovnaní, že hovořit o tom, jestli má někdo lepší bekhend nebo forhend, je skoro bezpředmětné. Rafa začal být mnohem agresivnější a k tomu si nechal a ještě zdokonaloval svou obranu.
Jeho styl je hodně specifický, nedá se někomu říct: Podívej se na Rafu a zkus to taky. Hodně to má založené na spinu a technice, která je svým způsobem jiná, ale jemu vlastní. Vypiloval to do téměř geniálních možností.
Jaký je mimo tenis? Nadal proslul tím, že na turnajích často zdraví jako první, klidně i uklízečku na chodbě.
Nemám na něj špatného slova, vždycky jsme spolu dobře vycházeli a všechno bylo fajn. Na to, jak obrovským šampionem je, dokáže respekt projevit každému, ať už je to na jakékoli úrovni. Zároveň ho neznám tolik lidsky.
Asi nejvíc netenisově jsem ho měl možnost poznat předloni v JAR, kde jsem byl za známým, hrála se tam exhibice Nadal vs. Federer a my byli pozvaní na afterparty. Ale jinak se jako hráč snažíte mít svoji bublinu, za kterou si lidi k sobě tolik nechcete pouštět.
Klíčová otázka: je Nadal po rekordním grandslamovém titulu nejlepším hráčem dějin? Co Federer a Djokovič?
Tohle pořadí bude pořád hrozně proměnlivé. Tenis je hodně výjimečný v tom, že nemá jeden jediný vrchol, řeší se toho spousta a fanouškovská základna je tak velká a tak silná, že u lidí bude jejich oblíbenec v jejich očích vždycky ten nejlepší. Každý si najde něco svého.
Rafa vyhrál jedenadvacet grandslamů, ale nikdy Turnaj mistrů. Federer má grandslamů dvacet – a šestkrát vyhrál Turnaj mistrů. Nikdo nevypsal žebříček, co je víc a co je míň.
A možná je to dobře, ne?
Určitě, do sportu patří i tohle, že není všechno jasně dané. Když na kurtu soupeří dva proti sobě, vyhrát může jen jeden a ostatní je přidaná hodnota a lidi si můžou sami vytvářet historii. Každopádně je naprosto neuvěřitelné, co tihle tři předvedli a předvádějí. A že se sešli v jedné době. To je unikátní.
