Foukni do toho jak do píšťalky, uslyšel Lukáš Novák v dětství, když byl poprvé na exkurzi za svým otcem v novoborské sklářské huti. Foukl a vznikla vášeň, která ho neopustila dodnes. Bublina jeho tvůrčího světa a značky se už rozpíná natolik, že právě najal manažera studia, asistenta a hledá prostornější ateliér.
Každé médium skla je jiné, má jiný jazyk a technické požadavky, sklářství a sklářský design jsou vlastně samostatná řemesla, sdružená jedním materiálem. Novák si dokáže představit, že kdyby se teď deset let věnoval jedné technice, tak má co dělat možná nejen deset let, ale celý život.
Třeba nástěnné skleněné plastice, provázející ho už nějaký čas, které se teď zase intenzivněji věnuje. Nebo tavené plastice, což je podle jeho slov nejnákladnější disciplína.
„Vyžaduje velké finanční investice a je na ní fascinující, že v podstatě nemá hranice. Nikdy jsem si proto na ni neodvážil myslet, i můj profesor Rony Plesl se k ní pořádně dostal až po padesátce,“ otevírá Lukáš Novák náš rozhovor ve svém nuselském ateliéru.
Novákovo nadšení je nakažlivé. Ať už se během povídání dotkne jakéhokoli svého návrhu nebo plánu, už ví, co ho na konci dne dělá šťastným. Na řeči těla je znát, s jakou vášní svou tvorbu prožívá.
Mladický vtip, drive a zdravé ambice zatím neztratil. Jenom prozřel, že svět se mu nepodaří zbořit hned, že vše stojí čas a úsilí. Na posun výš nejen v českém, ale i celosvětovém měřítku, má Lukáš Novák dobré osobnostní předpoklady – dobře komunikuje a hlavně nepodceňuje dlouhodobou přípravu.
O každé technice, s níž přišel do styku, i o sklářské historii se vždy snažil nastudovat maximum. Už za studií vsadil na profesionální PR a nepodcenil ani sílu vizuální prezentace, když dlouho ladil své webové stránky a cizeloval balení produktů včetně autorských samolepek.
Svou značku od začátku rozvíjel, jako by nebyl v Praze, ale v Londýně nebo Berlíně. Což se začíná zúročovat až teď, po určité době.
„Ještěže jsem předminulý rok nekývl na investorské nabídky. Byl jsem rád, že jsem je dostal, ale zvažování, zda na ně kývnout, nebo ne, mi pomohlo si uvědomit, kdo jsem a kam směřuju. Vzápětí se mi začalo dařit samo a po covidu zaznamenávám ještě větší zájem o mou tvorbu. A s tou přichází svoboda,“ hodnotí Novák.
Co definuje tvorbu vašeho studia?
V první řadě je to výběr média a techniky. Jakého mentora jsem potkal, jestli jsem měl čas do výrobních specifik proniknout, jestli mi někdo ukázal, jak se poprat s překážkami, na což by člověk sám často bez zkušenosti nepřišel.
Například díky tomu, že jsem tři měsíce ráno vstával ve čtyři hodiny ráno, abych se dostal do Nižboru, a tam se učil, co je to kulený brus, nebyl by vznikl můj návrh aukční lahve Pilsner Urquell nebo sklenic pro Rückl.
Ve skle záleží, s kým spolupracujete, s jakou sklárnou, s jakým mistrem, s jakým kolegou, co máte za vybavení. To určuje vaše možnosti a limity. Kdybych například nepotkal Martina Štěfánka z Desné, což je mistr na barvení skla, nikdy bych se nedostal tak daleko s opalínem.
Vázy Ultra Fragile, kdy se při výrobě na vázu ještě za tepla lepí skleněné náběry a přejíždějí raznicovým válečkem, vznikly v křišťálové variantě už jako součást mé diplomové práce. Ale teprve jejich provedení v opalínu, který ohřátím získá různé zabarvení, pokaždé lehce jiné, dílo posunuly tam, kde jsem ho viděl.
Dlouho jsem měl předobraz v Milanu Pekařovi a jeho krystalických vázách. Baví mě být ten, kdo si sám míchá vlastní surovinu, pomalu rozvíjí techniku a vytváří si tím osobitý jazyk.
To se vám bezvýhradně podařilo s kolekcí Lost & Found. Neirituje vás zaškatulkování jen jako designéra „těch lithyalinových váz“?
Jako autor už jimi přehlcený jsem, už je to pro mne uzavřená věc, řekl jsem stop. Už nebude vznikat víc tvarů, maximálně si budu míchat další barevné variace. Na druhou stranu jsou to objekty, které fungují a reprezentují můj styl. Staly se základním obchodním kamenem, ekonomickou jistotou, na kterém stavím. Dovolují mi věnovat se volnější tvorbě. Nůžky mé práce se nyní ještě víc rozevírají na na čistě produktové věci a ty volnější.
Přimělo vás to i k nové organizaci času a změnám v chodu studia?
Určitě. Proto jsem si také rok „namlouval“ jako manažera studia Patrika Neta, kterého jsem přetáhl z hudební branže – řídil skupinu firem producenta Leška Wronky. Potřeboval jsem pomoci odclonit od své osoby komerční provoz, který mne už zahlcoval. Uvolnit ruce, abych se třeba měsíc v kuse mohl věnovat větším zakázkám.
Ta potřeba vznikla i z touhy, abych v sobě nezničil ten hezký vztah ke sklu, který v sobě nesu odmala. Abych si ho dál mohl hýčkat a radovat se z toho, co dělám. A takováto byznysová struktura to dovolí. Sám mám s e-commerce a korporátní kulturou určitou pracovní zkušenost a přebral jsem z ní třeba pondělní porady a rozdělení úkolů, roční cíle, prostě se snažím o efektivitu a profesionální chod studia.
Společně jsme zkraje roku už stačili přehodnotit cenovou politiku. Vždycky se mi líbilo, jak to má nastavené třeba taková značka Tiffany. Že má nabídku pro každého a že si klienta vychovává, že kopíruje jeho růst. Nejlevnější prstýnek má pro někoho, kdo začíná kariéru, nemá ještě moc peněz a nabídka se postupně rozšiřuje až k drahokamům a unikátním kusům.
Za použití podobné filozofie jsme nyní o něco zlevnili třeba menší vázy Amalin, aby byly ideálním dostupným, a přesto cenným dárkem. Větší jsou pak cenově odskočené, ty už jsou investicí sběratelské povahy.
Amalín je vaše poslední kolekce?
V tomto produktovém ranku ano. Jsem na ni nejpyšnější, protože nikdo jiný stejný materiál nemá. Nejprve jsem se s technikou výroby seznámil, ale klasický přístup mne neuspokojoval. Ve starých knihách jsem viděl, jakou Aqua Alabastr uměli v biedermeieru v Harrachově udělat a myslel jsem si, že dnes už takovou nikdo neumí.
Ale Martin Štěfánek to dal. Fascinuje mne, že vázy ani jako ze skla nevypadají. V nejsložitější variantě amalínu se skleněné tyče ze složitého opakního skla nasekají na takzvané millefiori a právě to vytvoří efekt, že někdy povrch vypadá až jako želvovina.
A co spolupráce s jinými značkami a výrobci, rýsuje se opět něco?
Práci pro značky bych chtěl omezit, už jsem si vyjasnil, kde je má hranice. Nechci se ocitat v zajetí formalismu. Jedinou cestou je pro mne mít svobodu, jak věci budou vypadat. Mou vizí je stvořit svůj svět, kam budu lidi zvát.
Poslední komerční spoluprací byla kolekce pro Footshop, kdy ve spolupráci se značkou Voniak vznikl skleněný vonný difuzér, stojan na vonné tyčinky ve stvaru skleničky a obal na svíčku, tvarově navazující na moji nápojovou soupravu V60 in Wonderland.
Ale podle mého názoru nebyla odkomunikována dobře tak, aby se dostala k zakazníkům. Teď se soustředím na větší autorské projekty. Významem, ale i rozměry. Chystám například sérii signature svítidel pro vinárny Na břehu Rhôny v Brně a Praze, artové nástěnné plastiky a světlo do venkovského sídla, jehož součástí budou fantaskní podobizny neexistujících květin a zvířat. Šnekoptáci, baziliškové…
Co se v nových objektech bude odehrávat klíčového?
Čím dál víc tíhnu k popírání skla a formy. Co by fungovalo jako finální high-endový produt, který by klidně mohl stát na piedestalu, mám čím dál větší chuť používat jen jako polotovar. Vzít to, znovu ohřát, začít vytahovat, přidávat vrstvy, lepit věci a celé to dál silně pozměnit.
Mám v plánu udělat velké vázy, co nebudou vázy, ale spíš jádra, na které se budou přidávat další a další věci, různě rozfukovat, lepit na to už vybroušené prvky. Funkce zanikne, bude to hra jen podle mých autorských pravidel. Jako v mých milovaných animovaných filmech, kde se reálné rozplývá a vládu přebírá originální poetika.
