O vlastní firmě vždycky snili. Dávno předtím, než mohla být o svobodném podnikání, natož vlastní právnické firmě, vůbec řeč, se Martin Šolc a Jiří Balaštík jako dobří přátelé a v té době už úspěšní advokáti často bavili myšlenkou založení své malé kanceláře. „Říkali jsme si, jak fajn by byla kancelář s dvaceti právníky, kteří by zvládli pokrýt všechny oblasti práva,“ vzpomíná s notnou dávkou nostalgie druhý jmenovaný.
Dnes se v centru Prahy potkáváme v zasedačce, kterou obklopují kanceláře téměř sedmdesáti právníků a daňových poradců, pracujících denně na nejzajímavějších případech v Česku. Jen v posledních měsících pomohli bratrům Walachovým vystavět nejštědřejší soukromou nadaci u nás, asistovali při vstupu PPF Real Estate a Karlín Group na trh pražského rezidenčního developmentu a právnicky zastupovali internetového prodejce Alkohol.cz při vstupu investiční skupiny Rockaway Capital.
Advokátní kancelář Kocián Šolc Balaštík, která se už přes třicet let věnuje všem oborům byznysového práva a je v tom jedna z nejlepších u nás, pravidelně dosahuje obratu přesahujícího 200 milionů korun – částky, na kterou u nás nedosáhne ani dvacítka právních firem. Sen o vlastní kanceláři si tak tito právníci mohou odškrtnout.
Když se bezprostředně po 17. listopadu začalo proslýchat, že je změna režimu na spadnutí, začali Jiří Balaštík s Martinem Šolcem a dalšími dodnes velkými jmény advokacie připravovat zákon, který by českým právníkům umožnil zakládat vlastní nezávislé kanceláře. V účinnost vstoupil k prvnímu červnu 1990 a ještě ten den začaly vznikat vůbec první advokátní kanceláře ve svobodném Československu.
Mezi nimi byla i Kocián Šolc Touška, kancelář založená v Karlových Varech Martin Šolcem a Alexandrem Kociánem spolu s Mikulášem Touškou. Jiří Balaštík se k nim přidal až o několik let později, kdy firma expandovala do Prahy. Mikuláš Touška naopak odešel do mezinárodní kanceláře Allen & Overy, se kterou měli právníci dobré vztahy.
„Chvíli byla dokonce na stole možnost, že bychom se stali její českou pobočkou,“ vzpomíná Šolc. „Docela rychle jsme tuhle myšlenku ale zavrhli. Nechtěli jsme, aby se o tom, co budeme dělat, rozhodovalo z Londýna.“
Foto Michael Tomeš
Martin Šolc (vlevo) s Jiřím Balaštíkem
Tohle rozhodnutí nakonec definovalo směr, kterým se zarputile ubírají dodnes. „Začátkem devadesátých let nám každý měsíc na dveře klepaly mezinárodní kanceláře, které tou dobou přicházely do Česka a chtěly si z naší firmy udělat svoji pobočku. Nedali jsme se,“ směje se Šolc.
Jen málo tuzemských byznysových advokátů si přitom tehdy trouflo jít na vlastní pěst. Do Česka ve velkém přicházeli zahraniční klienti a chtěli tady kupovat a prodávat podniky. Místní advokáti se sice vyznali v českém právu, ale chyběly jim zkušenosti ze Západu a často se ani nedomluvili anglicky.
Naopak velkým zahraničním kancelářím se se změnou režimu ve východní Evropě otevřel nový trh a spousta příležitostí, takže se porozhlížely po schopných právnících, kterým by zakládání místních poboček mohly svěřit. „Dnes je na trhu takových ryze českých kanceláří víc, v té době ale nebylo běžné, že by šli tuzemští advokáti sami na sebe,“ vysvětluje Šolc.
Do světa velkých transakcí, do kterého v té době patřili jen advokáti s mezinárodními právními domy za zády, se nakonec oba právníci paradoxně dostali hlavně proto, že se nesoustředili jen na práci pro klienty. Oba seděli v představenstvu České advokátní komory – Martin Šolc byl dokonce jejím předsedou – a Balaštík byl tehdy náměstkem ministryně spravedlnosti.
Kromě práce pro klienty tak oba přednášeli, školili koncipienty, a hlavně byli v kroužku právníků rozhodujících o podobě českých zákonů v nových časech. „Byli jsme zodpovědní za nově vznikající obchodní právo. I proto jsme neměli hned ambici vrhnout se na největší byznysové případy,“ říká Šolc.
Přesto – když mu jen několik měsíců po založení kanceláře zazvonil klient z Belgie, hledající někoho, kdo by v Česku udělal jednu velkou akvizici, na příležitost kývl. „Nakonec jsem zjistil, že nás oslovili jen proto, že slyšeli moji přednášku o lidských právech na jedné konferenci v Norsku. S byznysem to nemělo nic společného, hledali jen spolehlivého právníka, který by se vyznal v českém právu, a moje přednáška se jim líbila,“ vzpomíná Šolc.
Tím klientem byla firma Glaverbel, která chtěla odkoupit část národního výrobce skla. Šlo tehdy o první velkou akvizici v porevolučním Československu. Advokátní kancelář Kocián Šolc Balaštík se v oboru fúzí a akvizic brzy stala pojmem a jako vůbec první se dostala do kroužku zkušených mezinárodních právníků. Nikdo do té doby nečekal, že by si malá, ryze česká kancelář troufla na tak velké transakce.
„Na všech těchto případech jsme stáli proti světovým kancelářím. Zastupovali jsme klienta na jedné straně, na druhé stáli White & Case, Clifford Chance a podobně. Brzy se to proslechlo a my jsme najednou měli tolik práce, že jsme ani nestačili nabírat nové právníky, abychom ji všechnu stihli,“ popisuje Šolc dobu, kdy kupodivu pomohlo, že byli ze staré školy.
„Byli jsme odjakživa zvyklí, že spolu právníci vycházejí. I když u soudu nebo při koupi firem stojíme proti sobě, nakonec jsme jako advokáti měli táhnout za jeden provaz. Mezinárodní kanceláře jsme proto jako jedni z mála vítali, věděli jsme, že se od nich máme co učit,“ vypráví.
Práce se do malé kanceláře jen hrnula: klientům ji doporučovali zahraniční právníci i mezinárodní kanceláře, které na práci v Česku potřebovaly schopné advokáty a nechtěly přitom oslovovat svoje konkurenty. Právníci z Kocián Šolc Balaštík tak nechyběli u prvního squeeze-outu, rozdělení českého O2 nebo financování akvizic investiční skupiny PPF.
V roce 2002 dokonce přechodně otevřeli jako první česká kancelář pobočku v Bruselu, aby firmám a státním institucím pomáhali s novou regulací spojenou se vstupem do Evropské unie.
„Snažili jsme se žádného klienta neodmítat, dřeli jsme sedm dnů v týdnu. V té době jsme vůbec nemysleli na sebe, nezastavili jsme se, a jelikož jsme neměli nikoho, kdo by naši kancelář zafinancoval, vše vydělané jsme zase vraceli zpátky,“ vzpomíná Balaštík a dodává, že po deseti letech byli naprosto vyčerpaní.
Foto Michael Tomeš
I proto si partneři ještě na sklonku tisíciletí odsouhlasili, že si každý může každých pět let vzít půl roku volno. „Takový sabbatical,“ konstatuje zakládající partner Jiří Balaštík, který nápad původně inicioval – a při svém třetím sabbaticalu před osmi lety se rozhodl vyměnit práci pro kancelář za cesty kolem světa už natrvalo.
Partneři si zároveň dopředu určili, že nejpozději ve svých pětašedesáti letech se musí z pozice spoluvlastníků stáhnout. „To víte, že je to proti lidské přirozenosti. Každý má pocit, že svoji práci dělá nejlépe. I proto jsme si to stanovili takhle předem, ať má každý z nás dost času si na tu myšlenku zvyknout,“ popisuje Martin Šolc.
Zároveň však, stejně jako třetí ze jmenovaných partnerů Alexandr Kocián, sice předal vedení kanceláře svým mladším kolegům, ale právničině se věnuje dodnes. „Mne moje první dovolená teprve čeká,“ uzavírá s úsměvem.
