Jdu z dobrodružství do dobrodružství, říká Michal Reitler, eso mezi kreativními producenty, o stavbě projektu za stovky milionů korun či o tom, proč by ho bavil Jan Hus jako pankáč.
Od člověka s takovou profesí i pověstí čekáte hodně fantazie, ale tohle vás stejně strhne. Máte chuť fandit, kancelář se náhle proměňuje v olympijské kolbiště. „Mám často pocit, že jsem hráč curlingu,“ začne Michal Reitler a papír neumí zprostředkovat, jak u toho gestikuluje a nervózně vydechuje, když zametá před pomyslným kamenem.
„Můj kámen, to je téma, látka. Já jedu s koštětem a buď cestu zpomaluji, nebo zrychluji. Vidím cíl, pozice soupeře i to, že se potřebujeme dostat hodně doprostřed.“
Je to metafora originální i trefná. Na olympiádu to nedotáhl, ale zlaté medaile sbírá. A často. Svět pod hlavou, Most!, Božena, Dukla 61, Ochránce… Tomu, čemu se dnes říká quality TV, umetá cestu v Česku právě on.
Pokud zůstaneme u sportovních přirovnání, kam se hrabou transfery mezi fotbalovou Spartou a Slavií, tohle byl přestup roku: Reitler jakožto kreativní producent České televize, zodpovědný za velkou část jejích hitů, loni zamířil na Novu. V březnu se veřejnoprávní kapitola symbolicky uzavřela, když si došel pro dva České lvy za Boženu a Ochránce.
Na Nově ještě povýšil, je ředitelem vývoje obsahu. Filtruje tedy témata, obsazení i finanční stránku nových projektů. A to vše v časech, kdy šéf celé mediální skupiny CME Didier Stoessel nedávno pro Forbes líčil: „Rozhodně se bavíme o investicích v řádech desítek milionů eur po dlouhou dobu.“
Proto je na Barrandově Reitler. Pro veřejnost jsou logicky známější herci, režiséři, scenáristé, jeho jméno ale představuje značku ze skupiny Hřebejk, Prušinovský, Kolečko. „Možná je dobrý, že se to stalo, až když je mi pade,“ povídá.
„V nejvyšší upřímnosti, vtip celé věci je v tom, že ČT je hrozně dobře nastavená, ale nepojme tak obrovské množství projektů, které jsou na trhu teď k dispozici. Ta velká suma připravená na investice je spojena s ambicí, rozhodnost PPF a Didiera byly pro mě zásadní. Chystá se něco nového. Tuhle energii bych rád přelil do prostoru, který je teď připravený otěhotnět.“
Kulisy: Rumunsko, rok 1978. Obsazení: obyčejná rodina z Prahy v obyčejném autě. Děj: osmiletý chlapec je z rukou rodičů přehazován přes zeď historického kláštera. Tatínek: „Co když je tam pes?“ Maminka: „Žádný pes tam není!“
To není ukázka z nového scénáře, to je Reitlerovo mládí. I takto se rodil příběh muže, který má dnes zásadní vliv na českou televizní výrobu. „Maminka učila češtinu a dějepis a byla veliký popularizátor,“ líčí Reitler.
„Její studenti mi dodnes říkají: Umíme děják, protože ona to nevyprávěla přes trůnní sály, ale přes ložnice. Já to zažil sám, všechny prázdniny jsme trávili ve čtyřech a nacpaní ve škodovce jsme jezdili po hradech a zámcích. Jako v tom Rumunsku. Co na tom, že byl klášter už zavřený, šoupla mě přes zeď, ať si to prohlídnu alespoň já. V Benátkách jsme zase neměli na vstup do svatého Marka, tak jsem dostal instrukci: Dělej, že seš dítě tamhletý rodiny! A strčila mě k nějaké italské rodině, co právě vstupovala dovnitř.“
Dobrá historka je základ, umění vyprávět nadstavba a vědomí, jaký druh vyprávění zabírá, velký bonus. Ještě se hodí další iniciační moment, už spojený s profesí, z nějž i po letech čiší Reitlerova vášeň.
„Maminka mého spolužáka ze střední nás vzala do komparzu pohádky O princezně Jasněnce a létajícím ševci. Nalepili mi paruku, stál jsem na ochozu jako trubač nad trůnem, dole hrála Míša Kuklová, mohli jsme se z ní zbláznit, jak byla nádherná, režíroval Zdeněk Troška a kameru dělal Jarda Brabec. Byl jsem fascinovanej, strženej jejich energií. Něco neuvěřitelného! Elektroprůmyslovka mi nešla, a když jsem zažil tohle, řekl jsem si: To bych chtěl dělat.“
Jako student FAMU chodil na katedru s poněkud arogantním pojmenováním Řízení a organizace umělecké tvorby. „Nepěkný název, ale když to vezmete obsahově, tak já řídím a organizuju uměleckou tvorbu,“ vysvětluje Reitler. „Neumím profesionálně napsat scénář, režírovat, snímat, svítit, střihat, zvučit. Ale dopracoval jsem se k empatii k těmto profesím, umím jim vytvářet podmínky. Vím, co potřebují, aby věc byla účelná a měla duši.“
Reitler je ve velké zkratce cosi jako projektový manažer, případně trenér, který si zároveň sám staví kádr. Začínal na Primě s pořady typu Nikdo není dokonalý, pak pomáhal nastavit výrobu Ulice, nekonečného a nekonečně úspěšného seriálu. Intelektuál v lepším případě pozvedne obočí, jenže vida: na konci jsou Most! či Devadesátky.
A za obzorem plánovaná revoluce v projektu Voyo, do nějž Nova dává zmíněné sumy, kde už teď vznikly oceňované série jako Případ Roubal či Guru, a David Ondříček s Reitlerem chystají na podzim skutečný příběh Josefa Hasila, estébáky pojmenovaného Král Šumavy.
„Prima, to byla brutální a fantastická škola kolenovrtství. Dostalo se mi to do krve jako holá přirozenost. To je princip producentské chytrosti, když máte fakt málo peněz. Kateřina Fričová mi vždycky říkala: Škrtni nulu a vyděl dvěma. To mi zůstalo,“ zasměje se při vzpomínce na někdejší šéfovou. „Já mám rád omezení, které vyplývá z financí.“
Takže škrtni nulu a vyděl dvěma? Pořád se to hodí.
Náš nedávný rozhovor se šéfem Novy Stoesselem měl titulek Hledá se česká Hra na oliheň. Na Barrandově chtějí prorazit do světa, ale souběžně – což vychází pořád ještě z idejí zesnulého Petra Kellnera – je pro ně králem český divák. Reitler rád opakuje, že vše staví od velkých kamenů. Konzervativně: „Až pak můžeme dodávat malé, progresivní kameny.“ Takové, které jako brutální korejská série mohou uspět globálně.
„Platformu potřebujete pestrou a nestačí udělat jednu drahou ránu ročně. Potřebujete mít věci efektivizované, přitom ale dostatečně lokálně výlučné. Peněz je hodně, ale projektů také,“ vypráví štíhlý padesátník.
„Na Nově i Voyu mě baví, že si nemůžeme dovolit dělat rozmáchlé projekty, které stojí na vysoké production value. Film Zátopek je v Česku zázrak. Když Jan Svěrák léta vyvíjel a točil s velkou ambicí Tmavomodrý svět o našich hrdinných letcích, ve stejný rok přišel do kin americký výpravný Pearl Harbor. Stejné hřiště, proti Kaiserovi Ben Affleck. Kolik poctivé české práce je odvedeno na jednom hořícím vlaku, skromných leteckých soubojích… Jenže v Pearl Harboru dvě hodiny bombardují desítky letadel desítky lodí. A jste v pytli.“
Řešením je umět si vybírat správné projekty a k nim pasující lidi. „Musíme volit látky, které odpovídají velikosti našeho trhu, našim podmínkám. Aby je nemohli natočit jinde, a přitom byly globálně srozumitelné,“ říká zrovna o příběhu Josefa Hasila, legendárního Krále Šumavy.
Reitler ho pojímá tak, jak ho kdysi učila maminka. „Byli jsme v historicky unikátní situaci – jako hraniční země mezi Západem a Východem, kdy obě strany trpěly velkou obavou ze třetí světové války. Potenciál je proto obrovský,“ připomíná paralely s válkou na Ukrajině.
„V nejužší zóně je nějaké Československo, pak Šumava a tam kluk, kterému je dvacet a žije životem obyčejného teenagera. Touto perspektivou chceme vyprávět čtyřicátá a padesátá léta. Je tu obrovská obec mladších diváků, kteří možná ze školy tuší, co byla Železná opona, ale mají to předloženo nudně, bez prožitku. Přitom je to podobná situace, jako když šli kluci z Ameriky do Vietnamu. U Pepíka Hasilů mu ta křižovatka dějin taky nedala na výběr.“
A hlavně, je to z podstaty věci story, v níž se jeden kluk skrývá v lesích a utíká, případně jezdí na motorce. Sice v noci a v zimě, což je produkčně i finančně náročnější, ale pořád je to zvládnutelné. Ne jako věci, které Reitler škrtá z principu.
„Přinesli mi Valdštejna, asi třikrát. Nemá cenu dělat Valdštejna bez bitev. Rád bych udělal Jiráskovo Bratrstvo – ale bez obléhání hradu ani to nemá cenu,“ vysvětluje.
„Kdysi mi nabízeli Komenského. To nejde dělat, jeho život je postavený na tom, že pořád někde courá! Stále byste musel stavět nová prostředí, přivádět nové postavy, na ty ušít kostýmy. Musel byste si vybrat část jeho života, která za to stojí a kdy je na jednom místě, pak si to můžete dovolit – jinak je to Pán prstenů. A on Komenský není taky úplně ten testosteronový hlavní hrdina, jakého potřebujete, abyste strhli běžného diváka k zážitku.“
Což neznamená, že by do historie nechtěl zabrousit. Možnosti vidí. „Mohli bychom dělat Jana Husa,“ zamýšlí se. „Ale tak, jak to bylo. Drzej kulaťoučkej chlápek, kterému když řeknete ne, ukáže vám fakáče, to by mě bavilo! S touhle energií, s tím, jakej to byl pankáč. Napsat mu řeč do Betlémské kaple, jako by byl ten nejlepší youtuber a standup showman.“
Kolik podobné věci stojí? Hodně. Tady je nápověda, jak moc hodně. „Mně pomáhá, když mi televize řekne – tady máš deset milionů a vejdi se. Dobře, za to umíme tohle, a tohle už ne. Film za to neumím. Jsou to velmi dobré peníze na jednu epizodu televizní minisérie. V Česku opravdu dobré.“
Tento text je poctou Reitlerově krédu, že má rád omezení; popsat na daném množství znaků všechny jeho myšlenky je zhola nemožné, vyprávění pádí, kličkuje i odbočuje. Je třeba jít, tak trochu jako při jeho práci, po detailu. Třeba po následujícím.
„Ulice mě naučila mít na piedestalu scenáristy. Scenárista je pán: nebylo nic a on přinesl látku. Toužíte najít někoho, kdo pracuje pokorně, rychle si umí zrešeršovat svět, o kterém píše, a vás to v důsledku nestojí ty strašné bambiliony v drahé realizaci,“ přibližuje. „Vyprávět banalitu nebanálně, tam je klíč. To je Prušinovský. Vždycky. To je podle mě základ úspěchu v audiovizi.“
Nebanální banalita není rozpor, nýbrž cíl. Proto s mladými producenty z Barletty, kam patří i tvář našeho posledního vydání Forbes Woman Maja Hamplová, natočili minisérii o… Ivetě Bartošové. Ano. Vážně. Když se ptám, kolik jeho přátel má při takovém oznámení pochybnosti o jeho duševním zdraví, Reitler vůbec neváhá.
„Téměř každý. V takovou chvíli vím, že jsem na dobré cestě. Z takové poznámky totiž vychází neznalost detailu. Ty chceš něco dělat o Ivetě Bartošové, to nenajdeš někoho zajímavějšího, podstatnějšího? Já si ale musím říct, komu to jdeme vyprávět. Jsem na Nově, jdeme dělat Voyo, máme typ diváků, kterým Iveta chybí. To je velká hodnota. A vidím příležitost podívat se na obyčejnou holku, která se stala naším majetkem,“ líčí.
„Na Nově mě lákalo jít sem ve chvíli, kdy televize znovuobjevila velkou ambici vyprávět obrovskému množství diváků něco, co je bude bavit a co jim tu a tam nabídne nějaký recept na život, zastání.“
V tragickém a chvílemi bohužel až tragikomickém osudu Bartošové to vidí. Je o tom bytostně přesvědčen. „Na začátku byla svobodná, chtěla zpívat. Čím více sláva rostla, svobodu ztrácela. Nebude to ani tak o Ivetě Bartošové, o té značce, ale o holce Ivetě. I naše děti touží být slavné, pomáhají jim sociální sítě, každý si dělá vlastní marketing. Iveta toužila po tomtéž.“
A tak se vracíme do situací, které zažíval na prázdninách v Rumunsku či v Benátkách – a žáci jeho maminky ve třídě. „Ty chceš dělat Ivetu?“ rádoby pohoršeným hlasem imituje hypotetickou otázku. „Moment. Moment! Není špatných látek. Jsou tu jen naše finanční podmínky a potřeba popularizovat věci, které jsou pro lidi užitečné. Přesně to dělá dobrý učitel.“
A přesně tam míří on. Výhledově by dokonce rád, aby mohl scenáristům témata vyloženě zadávat, jako třeba v Belgii či v Nizozemsku, kde si takto televize klidně objedná téma transplantace ledvin, protože jí přijde důležité. To je však dlouhodobý úkol.
„Jdu z dobrodružství do dobrodružství,“ charakterizuje svůj posun od Jiřího Krampola přes Ulici až k tomu nejlepšímu, co soudobá televize chce nabízet. „Víte, nikdy nic není od začátku dobré. Většina z věcí, co dělám, po cestě vypadala jako průser. Tady je ten úkol opět strašně velký a já jsem zase nervózní. Očekávání s mojí osobou je násobně větší než před nástupem do ČT.“
Což má také nezanedbatelné klady. Třeba to, jak se mění produkce nejsilnější tuzemské komerční televize. „Krále Šumavy režíruje David Ondříček. Mám radost, že nám Alice Nellis píše hrozně dobrou věc, že jsme v námluvách s Petrem Zelenkou, že koprodukujeme film Viktora Tauše,“ bilancuje Reitler.
„Ono Voyo dostává obrovskou finanční injekci v nejlepší možné chvíli, i v souvislosti se zhoršující se situací. Lidem bude mizerně. Už teď jim není dobře kvůli covidu, ještě se to zhoršuje Ukrajinou. Je dobře, když jim budeme moct nabízet nějaké adekvátní rozptýlení. I při všech okolnostech, které nemusejí vypadat moc nadějně, tohle pro mě osobně nadějné je.“
