Je potřeba rychleji stavět. S tímto heslem v poslední době operují developeři, představitelé měst i státu nebo někteří ekonomové. Rychlejší výstavba má pomoci k lepší dostupnosti bydlení, ekonomickému rozvoji i byznysu. Česko je totiž, co se týče rychlosti povolování staveb, stále na chvostu všech žebříčků.
Například v posledním žebříčku Doing Business, kterým Světová banka hodnotila délku stavebního řízení ve 190 zemích světa, se Česko umístilo na 157. místě. A to se projevuje i na cenách nemovitostí, kdy slabá nabídka dlouhou dobu nestíhala reagovat na vysokou poptávku.
Zraky všech zúčastněných se nyní s nadějí upínají k novému stavebnímu zákonu, který nová vláda nyní přepracovává a v první polovině roku by ho měla v upravené podobě předložit Poslanecké sněmovně.
Jenže podle zástupců velkých českých měst délku povolovacích procesů nový stavební zákon nezlepší. Neřeší totiž územní plánování – pro většinu lidí spíše abstraktní pojem, na kterém ale velká část zádrhelů během přípravy projektů stojí.
„To, co je dnes nejsložitější, co trvá nejdéle a co je největší komplikací celého procesu, je umístit projekt do území. Tedy udělat společenskou dohodu nad výškou, umístěním a objemem té konkrétní stavby,“ vysvětluje Ondřej Boháč, ředitel pražského Institutu plánování a rozvoje. Problém podle něj je v tom, že územní plánování nemají v kompetenci města, ale stát.
„Většina zemí Evropy má územní plánování zcela v kompetenci měst. A stát do toho nemluví. A všechny tyto státy mají výrazně rychlejší povolování. Když se podíváte na Česko, kde je územní plánování v kompetenci státu, tak člověk se nebrání pocitu, že tam je nějaká korelace. Projekty to velmi prodražuje a dostupné bydlení velmi odsouvá,“ dodává Boháč.
Podle něj jsou města motorem ekonomiky, ale tím, že jejich rozvoj plánuje výhradně stát, tak se tento pomyslný motor zadrhává. „Města pak podle toho vypadají. Takhle je to už jen v Bulharsku nebo Litvě,“ dodává Boháč.
A stejný názor mají i představitelé dalších velkých měst. Praha, Brno, Ostrava, Plzeň, Liberec a Karlovy Vary se proto spojily v iniciativu City Deal, která má tlačit na vládu, aby stát za města nerozhodoval o tom, co se má kde postavit, a nemluvil jim do toho, jak má vypadat jejich územní plán.
„Protože je územní plán zcela abstraktní, odsunul se v novém stavebním zákoně na vedlejší kolej. Ale ten dopad na rychlost povolování je přinejmenším stejný jako u stavebního povolení,“ vysvětluje Michal Sedláček, ředitel Kanceláře architekta města Brna. Právě Brno je příkladem toho, že současný systém příliš nefunguje.
Aktuálně platný územní plán města je z roku 1994. Od roku 2002 Brno sice pracuje na novém územním plánu, jehož návrh ale teprve před pár dny odevzdalo. „Nikdy nás nenapadalo, že bude trvat dvacet let, než územní plán odevzdáme. A on ještě není schválený, nový stavební zákon totiž prodloužil platnost starých územních plánů, takže se už ozývají hlasy, že se nemusí spěchat a ještě to můžeme projednávat dalších šest let,“ popisuje celý proces Sedláček.
Ministr pro místní rozvoj Ivan Bartoš uznává, že územní plánování je z hlediska výstavby důležitá součást procesu, která celé povolování může urychlit nebo naopak zásadně zpomalit. „Myslím si, že v nějaké budoucí novele stavebního zákona bychom se na územní plánování měli zaměřit,“ říká Bartoš.
Jenže podle představitelů velkých českých měst je potřeba udělat změny hned. „My potřebujeme v současné rychlé době, kdy se věci neustále mění, územní plány, které jsou schopné pružně reagovat na situaci,“ doplňuje náměstkyně primátora Ostravy Zuzana Bajgarová.
Je ale otázka, zda by převedení kompetence na město proces skutečně urychlilo. „Když se dívám na oblasti, kde obec své kompetence má, tak tam také není moc velká efektivnost. Proto mám nad tím pořád otazník,“ komentoval debatu o územním plánováním na Summitu stavebního rozvoje ekonom a bývalý guvernér České národní banky Zdeněk Tůma. Zároveň je ale podle něj specifikem Česka i to, že města nemají téměř kontrolu například nad svými příjmy.
Současné nastavení rozpočtového určení daní totiž naprostou většinu peněz z daní třeba právě od developerů, kteří ve městech staví, odvádí státu a k jednotlivým obcím vůbec nedoputují. A ty je pak nemohou využít na budování infrastruktury. Například Praha kvůli tomu nedávno spustila systém příspěvků od developerů, které mají toto kompenzovat.
Podle ministra dopravy Martina Kupky ale mohou k efektivnějšímu povolování nových projektů pomoci třeba i takzvané plánovací smlouvy. „S těmi počítá nový stavební zákon jako s nástrojem dohody o tom, že developer přispívá městu a obci v návaznosti na svůj záměr a upraví třeba veřejná prostranství,“ uvádí Kupka. Ze strany města by pak měl mít developer závazek, že se projekt relativně rychle povolí.
Jenže i v tomto případě praxe naráží na to, že územní plánování nemají města ve své kompetenci. „Plánovací smlouva se uzavírá mezi investorem a samosprávou. Jenže jak ta samospráva ten svůj podíl dodrží, když finální razítko dává státní správa? Město tedy uzavírá smlouvu, ale není schopno se investorovi zavázat, že jeho projekt do územního plánu skutečně dá, protože na to nemá kompetence,“ upozorňuje Boháč.
