Není těžší disciplíny než se snažit předpovídat budoucnost. S vypuknutím války na Ukrajině ožívá i příběh jedné pozoruhodné knihy: v roce 2009 vydal americko-maďarský analytik George Friedman dílo s mimořádně ambiciózním názvem Příštích sto let, v němž popisuje možné konflikty pro toto století.
Stojí za to ji znovu otevřít – kvůli uznalému pokyvování nad bystrým úsudkem autora i kvůli tomu, co naopak odhadl špatně.
Stávající válku
vytušil v předstihu a konflikt Ruska se Západem označil za
formativní věc pro počátek 21. století. „Rusko má
neudržitelnou geopolitickou polohu. Pokud nevyvine úsilí a
nevytvoří sféru vlivu, Ruská federace by se mohla roztříštit,“
píše Friedman. „Ale pokud by se mu to naopak podařilo, mohlo by
to vést ke konfliktu se Spojenými státy a Evropou.“
Ten letos nastal,
byť v proxy podobě: zatím nejde o přímou válku mezi Putinovým
režimem a NATO, přesto západní spojenci Ukrajině poskytují
finanční i materiální podobu, nemluvě o předchozím výcviku
ukrajinské armády.
Friedman již před 13 lety psal o tom, že oranžová revoluce na Ukrajině představovala pro Rusy pokus Spojených států přitáhnout zemi k NATO „a tím přivodit období rozkladu Ruska“. Což nehodnotí jako fakticky správné, jen konstatuje, že Rusové sami to tak cítí a to je pro následky v realitě podstatné.
Vychází z politiky i z geografie: tak jako další autoři, Friedman zdůrazňuje význam širých plání na západ od Ruska, které mohou sloužit potenciálnímu útočníkovi jako dálnice. Navíc upozorňuje, že východní cíp Ukrajiny dělí jen 650 kilometrů od západního Kazachstánu, což je pro Putina jiná klíčová země v ruské sféře vlivu.
Vyloženě prorocky
proto působí následující slova: „Skutečně vznětlivým bodem
se s největší pravděpodobností stane ruská západní hranice.
Bělorusko uzavře s Ruskem spojenectví. Má k Rusku těsné vazby a
dovolí Rusům, aby přesunuli své síly zpátky k hranicím
bývalého Sovětského svazu.“
„Ukrajina a
Bělorusko jsou pro Rusko vším. Bez Běloruska a Ukrajiny
neexistuje žádná hloubka, žádné rozsáhlé území, které
mohou vyměnit za krev nepřítele.“
Jakkoli krutě to
zní, dává to smysl. Při vzpomínce na to, jakou roli sehrálo
běloruské území v invazi na Ukrajinu, pak s Friedmanem nelze než
souhlasit.
„Bezprostřední strategickou hrozbou pro Evropu je Rusko. Rusko ani tak nezajímá dobytí Evropy jako spíše obnovení kontroly nad státy a satelity bývalého Sovětského svazu,“ dodává.
„Nové vyjádření základní ruské otázky bude znít: Jestliže je Rusko jednotným národním státem, kde se budou nacházet jeho hranice a jaký bude vztah mezi Ruskem a jeho sousedy? Tato otázka bude představovat další hlavní fázi v dějinách světa – v roce 2020 a v letech do té doby.“
Z toho je zřejmé, že Putinovy manévry čekal dříve – termín netrefil, vývoj ano. „Putin zkoušel znovu vystavět někdejší Sovětský svaz cihlu po cihle a Ukrajina je pro něj tou největší cihlou ze všech,“ napsal Friedman tento měsíc na web své organizace Geopolitical Futures.
Globální dění
teď skutečně formuje primárně Rusko, zároveň události na
východě Evropy pro Friedmana představovaly jen geopolitickou
ouverturu. Rozvíjí scénáře mnohem dalekosáhlejší a
ambicióznější. Co tedy podle něj svět čeká dál?
První trefou mimo
terč byl jeho odhad, že „je jen otázkou času, kdy v Kyjevě
převládne ruský vliv“, Ukrajina se loutkovým státem nestala.
Více sedí jeho odhad na start nové studené války, v níž
Američané vyzbrojují své spojence ve střední a východní
Evropě. Klíčovou roli v regionu pak podle Friedmana postupně
přebírá Polsko.
A tady už začíná skutečná friedmanovská divočina. Počátkem 20. let podle něj Rusko zkolabuje a „zanechá Eurasii v naprostém chaosu“, jelikož paralelně odhadoval fragmentaci a těžkou hospodářskou krizi Číny, spojenou se zásadním oslabením jejího významu. Zatím se neděje ani první, ani druhé – zároveň obě varianty, byť se zpožděním oproti Friedmanově predikci, teoreticky pořád nelze vyloučit.
V jeho scénáři
rozpadlého Ruska a erodující Číny začíná „doba pytlačení“,
čímž Friedman myslí možnost uchvátit oblasti na obvodu
někdejšího rusko-čínského panství. A tady se rodí jeho
nejčastěji citovaná a zároveň nejčastěji rozporovaná teze o
třech nových supermocnostech 21. století: mají jimi být
Japonsko, Turecko a Polsko.
Proč ony? „Japonsko
získá možnost využívat příležitosti v ruském námořním
regionu a ve východní Číně. Turecko se ocitne v pozici, kdy se
bude moci rozšířit severně na Kavkaz a možná i dále,“ píše.
„A konečně aliance východoevropských zemí vedená Polskem bude
situaci považovat za příležitost nejen k návratu ke starším
hranicím, ale také k vytvoření ochranné zóny před jakýmkoliv
budoucím ruským státem.“
To vše za dohledu Spojených států, neboť Američany pojí historické spojenectví se všemi zmíněnými zeměmi. Jenže dějiny tím neskončí, naopak.
Prvním konfliktem má být japonské rozpínání se po Pacifiku (to už se děje i ve skutečnosti, ale v podání Číny). Další rozbušku představuje obnovování turecké sféry vlivu do podoby někdejší Osmanské říše, včetně Středomoří a Balkánu. A tou třetí, dle Friedmana kolem roku 2040, se stane přesun evropské rovnováhy sil na Východ, což se bude dít i vinou demografické krize: „Polsko povede koalici východních Evropanů, kteří se posunou na východ hluboko do Běloruska a Ukrajiny.“
To bude na Američany
moc, neboť najednou v Eurasii vyvstanou tři nové velmoci, z toho
dvě námořní. „Spojené státy provedou to, co dělají vždy,
když se ocitnou v nepříjemné situaci,“ píše Friedman. „Začnou
jednat.“
Například
utužováním vztahů s Čínou, čímž budou dráždit sílící
Japonsko. Nebo podporou arabského nacionalismu, tou pro změnu
hodlají podkopat tureckou expanzi, jež mezitím dorazila na Arabský
poloostrov a k Indickému oceánu…
Zde už míříme spíš do science fiction, neboť Friedman souběžně očekává vznik bitevních hvězd ve vesmíru a akcentuje roli Měsíce v potenciálním konfliktu. Ani nepřekvapí, že dění graduje třetí světovou válkou. Turecko a Japonsko společně zaútočí na Ameriku a 24. listopadu 2050 na Den díkůvzdání, kdy většina Američanů odpočívá u televize, v 17:00 zničí tři americké bitevní hvězdy.
Stanovením přesného
data a dokonce hodiny už autor od geopolitiky definitivně míří k
roli spisovatele s bujnou fantazií. Každopádně podle něj „za
dva až tři roky“ zvítězí USA se spojenci, tedy blokem vedeným
Polskem a dále Velkou Británií, Indií a Čínou.
Nikde jinde se
slabina geopolitické prognostiky neprojevuje tak jasně jako v
těchto pasážích: Friedman sice domýšlí detaily, cizeluje
potenciální aliance, popisuje nové zbraně a dává ději pevné
místo v kalendáři, ale to všechno vychází z rozpadu Ruska a
mimořádného oslabení Číny, což bylo v roce 2009 vyloženě
věštění z koule a daleko je k něčemu podobnému i dnes.
Dokonce se nabízí,
zda nejde o postup „přání otcem myšlenky“, neboť na konci
třetí světové války jako vítězná velmoc přebírají kontrolu
nad děním na planetě Spojené státy, v čemž vidí Friedman
paralely s druhou světovou.
Následuje zlatá
dekáda 60. let 21. století, s Polskem jakožto druhou hlavní
vítěznou silou, které se však zotavuje z okupace přilehlých
území a těžké pozemní války s turecko-německým blokem, jež
ho stála velké ztráty na životech a obří materiální škody.
Navíc i Poláci
hrají roli pouhého sekundanta. Američané totiž získají
výhradní práva na vojenské využití vesmíru. Prostor mimo Zemi
se pak postará o kýženou energetickou revoluci, kdy se „na
geostacionární družice na oběžné dráze a na povrch Měsíce
umístí obrovské množství fotočlánků určených k přeměně
solární energie v elektřinu“.
Ta bude mikrovlnami vysílána na Zemi a opětovně proměněna v elektřinu, čímž se ze Spojených států stane největší producent energie, navíc díky své vojenské nadvládě nad vesmírem s prakticky nenapadnutelnými zdroji (vývoj technologií Američané urychlí za třetí světové války).
Japonsko, Čína a
zbytek světa naopak budou čistými dovozci energie a ropné velmoci
Perského zálivu touto změnou paradigmatu zcela ztratí význam.
Výsledkem bude Amerika, kterou nebude mít nikdo rád, ale každý z
ní bude mít strach. Tedy s jednou výjimkou.
Velkým finále století totiž má být konflikt mezi Spojenými státy a Mexikem. Kvůli demografické změně, enormně rostoucímu poměru Hispánců v americké populaci i díky zvětšující se ekonomické síle Mexika, půjde o jediného reálného vyzývatele, který by mohl otřást dominancí USA nad Severní Amerikou.
Friedman se pustil do vskutku ambiciózní předpovědi – a navíc šel proti proudu těch, kteří těžiště moci pro 21. století přesouvají do Asie. Hlavně do Číny, ale i do Indie, která se výhledově stane nejlidnatější zemí světa.
Adeptem na ovládnutí Pacifiku i na rozšíření svého vlivu do Indického oceánu je prakticky pro všechny ostatní říše středu, on Čínu odepisuje, vidí ji v těžkém úpadku, a naopak sází na Japonsko, které je přitom sráženo stárnoucí populací a dekádami hospodářské stagnace.
Friedman rovněž zcela ignoruje roli Afriky, u níž je přitom jasné, že do konce století prožije nevídaný populační boom. Zato o Spojených státech jakožto o hegemonovi a zásadním hybateli planetárního dění nepochybuje ani na moment.
„Čím více
člověk zachází do podrobností, tím větší je pravděpodobnost,
že se zmýlí,“ přiznává sám v závěru knihy. „Jsem si však
naprosto jistý, že pozice Spojených států v mezinárodním
systému bude klíčovou otázkou 21. století a že Spojené státy
– na hony od úpadku – vlastně teprve začnou s vlastním
vzestupem.“
A ještě jedna věc
při pročítání Příštích sta let s odstupem bije do očí:
Friedmanovi k okomentování globální změny klimatu postačí
několik vět v epilogu. Proto, že v tomto směru vidí budoucnost
lidstva velmi optimisticky.
„Objevují se dvě
síly, které oteplování zmírní,“ zmiňuje konec populační
exploze, který si spojuje se sníženou poptávkou, a také zvýšený
hlad po energetických alternativách, čímž míří ke své
vlastní teorii o zpracovávání solární energie ve vesmíru a
jejím transportu na Zemi. „Pokles populace a ovládání vesmíru
pro získání globální moci se zkombinuje, aby se tento problém
vyřešil.“
Pokrok podle něj
primárně pohání moment, kdy se do věci zapojí americká armáda,
která má k dispozici ohromné zdroje, případně NASA, ideálně
kombinace obojího. Jako příklad nabízí nezamýšlenou cestu od
mikročipu pro raketoplány až k iPadu, případně počátky
ARPANETu vedoucí k internetu.
Zároveň připomíná
méně používanou analogii. Tou je vznik dálniční sítě mezi
jednotlivými americkými státy, k němuž se prezident Eisenhower v
50. letech inspiroval poté, co viděl, jak dokázali Němci i
američtí spojenci za druhé světové války po moderních cestách
bleskově přesouvat vojska – i zde Friedman soudí, že motorem
byl z velké části armádní zájem a celou Ameriku to nebývale a
nezamýšleně proměnilo.
Příliš odvážné, příliš zjednodušené? I pro tohle je přínosné nejslavnější Friedmanovo dílo číst. Jeho sebejistota v určitých oblastech vybízí k tomu, abychom si dohledávali fakta, domýšleli jednotlivé pasáže a tříbili si argumentaci pro hypotetické hádky, jež na dálku s autorem vedeme ve vlastní mysli.
A to je přece jedna
z nejlepších věcí, které v nás může kniha podnítit.
