Je tomu už jedenáct let, co Evropská centrální banka naposledy zvyšovala úrokové sazby. Ty se navíc – s výjimkou sazby depozitní – od té doby přesunuly do záporu. Za současné evropské inflace se však dosavadní politika ECB ukazuje jako neudržitelná.

Rada guvernérů proto unisono hlásí donedávna nemyslitelné: banka se připravuje na první úrokový „hike“ po více než dekádě. Tuhle krizi evidentně vysedět nelze, a tak inflace utržená ze řetězu nutí ECB ukončit nákupy aktiv – čím dříve, tím lépe – a zvýšit úroky, což bylo ještě před válkou na Ukrajině nemyslitelné.

Pokud jde o nákupy aktiv, nebavíme se již o zběsilém pandemickém stimulu PEPP, tedy krizovém nákupu dluhopisů, který definitivně patří minulosti, ale hlavně o starším programu APP – pravidelnému kvantitativnímu uvolňování. Na burze a dluhopisovém trhu tak mohou nastat na nějakou dobu krušné časy.

Viceprezident Evropské centrální banky Luis de Guindos se kupříkladu nechal minulý týden slyšet, že by banka mohla ukončit nákupy aktiv a začít zvedat úrokové sazby už v červenci. Další neoficiální zdroje z ECB na začátku právě končícího týdne následně Reuters doplnily, že nejzazší termín je září.

Další evropský centrální bankéř Martins Kazaks ve středu agentuře potvrdil, že banka plánuje zvednout úrokové sazby, co nejdřív to půjde. V letošním roce má prostor pro až tři zvýšení signálních úrokových sazeb. Kazaks patří v rámci ECB do skupiny, volající po rychlém ukončení stimulů. Ta byla ještě do nedávna v menšině, jenže pak vypukla válka a všechno je najednou jinak.

Do skupiny volající po rychlém ukončení všech stimulačních programů a navýšení sazeb, tedy v rámci slangu centrálního bankovnictví mezi takzvané jestřáby, přísluší z guvernérů ECB například šéf Bundesbank Joachim Nagel, jeho rakouský protějšek Robert Holzmann či guvernér nizozemské centrální banky Klaas Knot.

O této trojici by se dalo říci, že tvoří ústředí jestřábího tábora a všichni tři volali po ukončení nákupů aktiv a zvyšování úroků ještě před válkou.

Zázrak
Vydání Forbesu Zázrak

V bance ale měla dlouho navrch úplně jiná skupina, takzvané holubice. Její velkou výhodou bylo, že k ní příslušela i samotná guvernérka Christine Lagarde, která tuto politiku převzala po svém předchůdci Mariu Draghim. Ten razil politiku zachraňovat euro, „ať to bude stát, co to bude stát“.

Holubičí centrální bankéři tradičně preferují proinflační politiku stimulující ekonomiku a zaměstnanost a naopak jsou velmi opatrní, když přijde řeč na otázku měnově politické normalizace. Holubičí tým ale v poslední době ztrácí v ECB podporu. Důkazem je právě v úvodu citovaný viceguvernér Luis de Guindos, který se původně mezi holubice počítal, ale od druhé půli letošního dubna to již rozhodně neplatí.

Tajný nástroj předchází příchod problému.

Dalším důkazem, že to ECB tentokrát myslí opravdu vážně, je i práce na novém finančním nástroji, takzvané „tajné zbrani“. Moc toho o ní zatím nevíme, ale z náznaků vyplývá, že se banka připravuje na situaci, kdy bude poprvé po sedmi letech třeba udržet evropský dluhopisový trh stabilní i bez masivních intervencí.

Nestabilita by totiž mohla ve finále vést k fragmentaci evropských trhů. Potíž je, že když dá centrální banka přednost zkrocení inflace před růstem trhů, bude to mít v rámci Evropy nesouměrné dopady. Silné evropské ekonomiky to zvládnou, ale u těch slabších, typicky jižních, může nastat pokles ekonomické aktivity – a kvůli nižší likviditě rizikovějšího trhu i ohrožení finanční stability.

V Itálii a Španělsku například loni poptávka ze strany ECB převyšovala emisi nových dluhopisů, což znamenalo dvě věci. Evropská centrální banka v těchto zemích prakticky vytlačila soukromou poptávku a tamní ekonomika jela de facto jen na evropských centrálně-bankovních steroidech.

Co se stane, až se situace otočí, si můžeme živě představit. A dělá to zjevně i ECB. Zajímavé je, že nástroj předchází příchod problému. Dluhopisový trh totiž zatím vypadá s ohledem na okolnosti pořád ještě relativně zdravě.

To není pro politiku ECB úplně typické – za éry Christiny Lagarde byla zatím vždycky jen reaktivní. Typickým příkladem bylo zavedení nouzového pandemického programu PEPP v roce 2020, který bance umožňoval nakupovat na finančních trzích různé druhy aktiv.

To vytvářelo tlak na zvyšování jejich cen a zároveň klesaly tržní úrokové sazby. Ekonomika měla být podpořena tím, že si lidé i firmy mohli půjčovat levněji. Jak to dopadlo, všichni víme – a pociťujeme to na svých peněženkách, ale i na prosté dostupnosti zboží doteď.