Muž, kterému už tehdy dějiny v tichosti stříhaly prezidentský metr, si stoupnul před mikrofony, pozdravil, vyzval přítomné, ať se usadí. A pak Richard Nixon 17. června 1971 pronesl věty, které se zapsaly do historie a změnily její chod.
„Americkým veřejným nepřítelem číslo jedna jsou drogy. Abychom mohli tomuto protivníkovi čelit a porazit ho, je nutné zahájit novou ofenzivu na všech frontách.“
Nixon, pozdější ostuda úřadu kvůli aféře Watergate, tím vyslal do médií nový terminus technicus. Velká drogová válka, psaly deníky ve Spojených státech a píšou o ní doteď, jenže v úplně jiném kontextu. Válka trvá, leč Nixon tehdy nedohlédnul, jak moc budou protidrogové kanony střílet do vlastních řad.
Newyorská Drug Policy Alliance, jež si dala za úkol snižovat závislost úplně jinak než pomocí válečnických metafor, vyčíslila každoroční americké náklady na pokračování Nixonovy strategie na přibližně padesát miliard dolarů – vynásobte to jedenačtyřiceti lety a jste v řádu bilionů dolarů.
Výhra je přitom v nedohlednu. „Co dobrého nám tahle válka přinesla?“ ptal se řečnicky při loňském čtyřicátém výročí Nixonova projevu pro rádio NPR newyorský aktivista Aaron Hinton. Sám celý život prožil v této éře. Jeho matka závislost vůbec nezvládla, zemřela na předávkování, když mu byly čtyři. A stejně měl Hinton jasno.
„Vynakládají tolik peněz na věznice a na to, aby tam tahle děcka drželi co nejdéle, přitom je nenapadne poslat ani zlomek téhle částky na to, aby třeba mladí chodili do školy,“ pronesl a doprovázel to kroucením hlavy.
Není to výjimečný názor. Jak již padlo, Nixon vyrobil větší a ostudnější kaňku, ovšem ani špinavosti odhalené novinářskou dvojicí Bob Woodward, Carl Bernstein by neměly dát zapomenout na průšvih, o němž je řeč.
Už v roce 2011 – tedy při třicátém výročí – vydala obsáhlou hodnotící zprávu komise, v níž se sešla vskutku pestrá společnost. Vynikající spisovatelé Mario Vargas Llosa nebo Carlos Fuentes, podnikatel a miliardář Richard Branson, někdejší šéf OSN Kofi Annan a aktivní i bývalí politici, mezi nimiž ční jméno César Gaviria.
Ano, kdo sledoval Narcos, už ví: bývalý kolumbijský prezident, do jehož úřadu spadaly šílené dějinné události s Escobarem – kartely z Cali, letadla zničená bombou, ulice plné mrtvých a tuny zabavených dolarů. Pokud existuje někdo, kdo má důvod nesnášet narkobyznys, je to rozhodně Gaviria.
A stejně je i on podepsán pod rezultátem: „Globální válka proti drogám selhala a má ničivé konsekvence pro jednotlivce i celé společnosti. Ukončete už kriminalizaci, přehlížení a stigmatizování drogově závislých, kteří přitom nijak neškodí ostatním.“
Tím se dostáváme k ekonomickému rozměru, který je ale jako siamské dvojče spojen s tím společenským. Americká Drug Enforcement Agency stojí každou minutu šest a půl tisíce dolarů. Je paží státu dohlížející na dodržování zákonů – jsou to ale správně vynaložené peníze?
Autor k tomu má osobní vzpomínku ukazující, že zdaleka nejde jen o problém Spojených států. V Riu de Janeiru jsem s tamními rodáky procházel favelu Rocinha, největší z tamních městských slumů, kde jsou drogy, dealeři a ozbrojené gangy kolorit. Pocit, kdy proti vám projde člověk s automatickou puškou ležérně hozenou přes rameno, je nepřenositelně mrazivý bez ohledu na to, jak moc zrovna praží brazilské slunce.
A ohledně drog jsem od místních slyšel i tuto výtku: „Když sem přiletí policejní vrtulníky, dealeři to většinou už stejně vědí, takže jsme to my, kdo se třeseme strachy, aby se vystřelené kulky neodrazily naším směrem.“
A to je metafora celé situace, na kterou upozorňují lidé jako Aaron Hinton. Rány – symbolické a bohužel i ty reálné, schopné zabít – dopadají častěji nikoli na viníky situace, ale na jejich oběti. Zmíněná kriminalizace roztáčí bludné kolo, z něhož není cesta ven: soudy, vězení, stigma, nemožnost se začlenit, návrat k drogám… A zase dokola.
Pro Spojené státy je tu ještě jeden palčivý rozměr: pocit podpořený fakty, že z války proti drogám je souběžně válka proti všem s jinou barvou pleti než bílou. Což v roce 1994 v interview pro Harper’s Magazine jakožto jednu z motivací pro vyhlášení kampaně potvrdil Nixonův poradce John Ehrlichman.
„Věděli jsme, že když naučíme veřejnost spojovat si hippies s marihuanou a černochy s heroinem a budeme obojí tvrdě trestat, obě komunity výrazně narušíme,“ uvedl Ehrlichman.
To už je těžko dnes obhajitelná pozice, jiné zůstávají zacementovány. Drug Enforcement Administration, to je přece DEA, kromě Narcos si ji vybavíte třeba i z jiného skvělého seriálu Breaking Bad. A její představitelé upozorňují na to, že objemy drog rostou.
„Dřív jste byl za hrdinu, když jste zabavil pět kilo metamfetaminu. Dnes je běžné vidět zásilky, které mají sto, dvě stě, tři sta kilogramů. Ohrožuje to zdraví i bezpečnost národa,“ řekl médiím jeden z jejích šéfů Matthew Donahue.
Protiargumenty přitom mají podporu nejen silných osobností, ale hlavně odborníků pracujících se závislými.
„Investujte do prevence. Nikoli do vágních vět typu „Řekni drogám ne“ a prázdných hesel o nulové toleranci, ale do vzdělávání, do poskytování důvěryhodných informací. Nejúčinnější prevence je pak ta, která se zaměří na nejohroženější skupiny,“ doporučovali už v roce 2011 Gaviria a spol. „Už konečně prolomte tabu a reformujte. Teď je čas.“
Hodiny však tikají dál a Nixonův duch ne a ne zmizet.
