V dnešní inflací a válkou zjizvené době bude asi vypadat poněkud zvláštně konstatování, že se máme dobře. Z dlouhodobého historického hlediska to nicméně bezezbytku platí. Lidem se dřív žilo evidentně mnohem hůř.
Přesto je – nahlíženo stejným hlediskem – relevantní úvaha, zda bychom se na počátku 21. století nemohli mít ještě líp. Zda by pokrok, který zajišťuje lepší podmínky k životu, nemohl jít rychleji, případně částečně jiným směrem.
Tuhle úvahu rozvíjí vlivný americký ekonom a filozof Robert Gordon. Své postřehy shrnul už v oceňované knize The Rise and Fall of American Growth z roku 2016 a podrobně je rozpracovává v další chystané publikaci.
Coby oporu pro tvrzení, že velký pokrok současnosti je pouze zdánlivý, nabízí Gordon zamyšlení nad dvěma extrémně dlouhými spánky, které vás přenesou přes několik desetiletí. Jen s tím rozdílem, že ulehnete v jiné době.
Pokud byste začali spát zhruba před druhou světovou válkou a budíček měli dnes, po zorientování zjistíte, že telefonem zastihnete člověka klidně na houbách, jídlo vám ohřeje mikrovlnka, osvěženi klimatizací si v televizi či na počítači vyberete, na co máte zrovna chuť, a pak usednete do auta, jehož vlastnictví je nyní mnohem pravděpodobnější, než bylo před vaším usnutím.
Pakliže jste ale sebou na kanape hodili kolem roku 1870 a před druhou světovou válkou se naopak probudili, nebudete jen v odlišném světě, bude vám téměř připadat, že jste ocitli v jiném vesmíru.
„Jako typický Američan roku 1870 žijete na venkovské farmě,“ líčí Gordon tehdejší život z perspektivy občana své vlasti, která se ale dá víceméně vztáhnout na celý euroatlantický prostor a industrializované země.
Ekonomův popis pokračuje tím, jak člověk před sto padesáti lety začal manuálně pracovat už jako dospívající, přičemž tuto činnost ukončila až fyzická nemohoucnost, nebo rovnou smrt. Izolováni od světa byli lidé v noci při svíčkách a vyprazdňovat se chodili do přístavku.
„Po probuzení v roce 1940 máte přípojky elektřiny, plynu, telefonu, vody a kanalizace. Žasnete nad gramofonem, rádiem a filmem. Empire State Building se tyčí nad New Yorkem a dalšími nevídaně vysokými budovami. Nevlastníte-li auto, znáte lidi, kteří ho mají. Někteří už letěli i letadlem,“ píše autor, kterého před šesti lety zařadila agentura Bloomberg mezi padesát nejvlivnějších lidí světa.
Zatímco fiktivní Gordonova postava dokázala mezi lety 1870 až 1940 spát, pokrok byl čilý jako nikdy předtím – nabral dechberoucí tempo. Drtivou většinu lidské historie se svět zlepšoval velmi pomalu, pokud vůbec. Civilizace stoupaly a zanikaly, majetek se nashromáždil a promrhal. Skoro všichni žili v podmínkách, které dnes nazýváme extrémní chudobou. Globální bohatství se po tisíce let sotva pohnulo.
A najednou – bum, prásk! – velký hospodářský třesk všechno změnil, světová ekonomika začala exponenciálně růst. Průměrná délka života se prodloužila o mnoho a mnoho let. Gramotnost, bída, dětská úmrtnost, dokonce i výška, to vše se dramaticky zlepšilo. Výhody pochopitelně nebyly rozděleny rovnoměrně, ale podle mnoha měřítek byly růstem a pokrokem ovlivněny životy miliard lidí.
Do té doby permanentně loudavý pokrok se ve zmíněné éře rozběhl sprintem. Výdrž ale neměl, protože následně opět přešel do šnečí či alespoň znatelně menší rychlosti a tu v posledních osmdesáti letech plus minus drží.
Pokud poměřujeme probuzení v roce 1940 a probuzení v dnešním světě vyznívá podle Roberta Gordona tohle srovnání v jednoznačný neprospěch toho pozdějšího.
Nejde
přitom možná jen o rychlost pokroku, ale též o jeho směr.
„Budoucnost
jsme si představovali
jinak. Mysleli
jsme, že budeme mít létající auta, místo toho máme sociální
sítě,“ prohlásil Milan Sameš, šéf
technologické společnosti Aricoma Group, spadající do skupiny
KKCG miliardáře Karla Komárka, v
chystaném rozhovoru pro Forbes.
Když však historie ukázala, že je raketové tempo možné, proč k němu nemůže dojít i nyní? Čím jsme si zavinili sešlápnutí brzdy? „Ničím,“ tvrdí Gordon. „Růst se zpomalil zkrátka proto, že základních prvků moderního životního standardu již bylo v mnoha zásadních dimenzích dosaženo.“
Gordon
se
v tomto odvolává
na kolegu
a jiného globálně
respektovaného ekonoma Tylera Cowena, podle
něhož
„je
snědena většina ovoce, které na stromech viselo nízko“. Cowen
tím míní,
že je stále těžší a nákladnější najít a realizovat nápady,
protože
ty základní už zpravidla nalezeny a realizovány byly.
Že na téhle tezi zřejmě něco bude, potvrdila i studie vědců z univerzity ve Standfordu a Massachusettského technologického institutu, jak o něm informovala stanice BBC. To popisuje, že úsilí v oblasti výzkumu a vývoje enormně vzrostlo, kdežto produktivita výzkumníků klesla.
Utracený čas i peníze tedy přinášejí stále menší efekt. A to propastně menší. Teď se držte – autoři studie zjistili, že produktivita výzkumu v USA klesla od 30. let minulého století čtyřicetkrát!
Příčin chmurné statistiky je víc, vypíchnout patrně jde rozbujelou byrokracii a enormní náklady. Většina vědců tráví téměř polovinu pracovní doby žádostmi o financování, což snižuje čas na kreativitu, a tak dál.
K tomu malá domácí vsuvka: je-li tohle problém v Americe, pak svědectví tuzemských vědců, kteří v tomto ohledu často označují domácí podmínky pro vědu jako takřka hanebné ve srovnání s těmi ve Státech, vypovídá o tristním stavu v Česku.
Takže dá se říct, že výzkum po celém světě stagnuje? Existují i oponentní názory opírající se o to, že jednotlivé vědecké nápady a vlastně celé disciplíny je možné díky sofistikovaným technologiím – zejména umělé inteligenci – navzájem kombinovat a tím nadále podněcovat „ohňostroj“ inovací. Jenže čtyřicetkrát menší efekt tomuto optimismu příliš nepřidává.
Důvodů zpomaleného růstu je víc. Patří mezi ně fakt, že v minulé době, kdy nabral závratné obrátky, jel pokrok na uhlí. Zkrátka ho poháněla fosilní paliva čili tehdy neviděné – nebo málo viděné – drancování planety. Tahle „morální nadřazenost“ před přírodou ve jménu lepšího života se ukázala vrcholně paradoxní, poněvadž v konečném důsledku ohrožuje nikoli lepší život, ale život jako takový.
Jde
tedy tempo
pokroku
restartovat
lepšími
modely, kupříkladu lepším modelem financování? Toť
otázka
za
milion dolarů. Respektive otázka za 650 milionů dolarů, kterou má
k dispozici nezisková organizace Arc
kladoucí
si za cíl právě urychlení
vědeckého pokroku.
Projekt
má ovšem
své
kritiky. Jejich hlasy
jde s jistou mírou nadsázky shrnout tak, že se zkoumání tohoto
druhu podobá
dávné snaze alchymistů vyrobit zlato z neušlechtilých kovů,
avšak teprve budoucnost, kterou
nelze odhadnout,
určí, zda šlo opravdu o cestu do slepé uličky.
Neodhadnutelnost
coby základní rys budoucnosti přináší ještě jednu tezi, která
vlastně staví vše výše vyřčené na hlavu. Co když je „pláč“
nad zbrzděným pokrokem úplně lichý, protože díky téhle brzdě
ještě pořád lidstvo chodí po planetě Zemi?
Co když jsme se právě tím vyhnuli fatálnímu zániku?
Teoreticky, pokud by byl technologický pokrok z přelomu 19. a 20. století jen o trochu rychlejší, nezničily by svět šíleně účinné zbraně? Spáč z Gordonova příkladu, který by se po šlofíku trvajícím sedmdesát let vzbudil v roce 1940, by sice možná užasl nad gramofonem, avšak jen do doby, než by se on a všichni ostatní lidé vypařili v důsledku strašlivé a definitivní exploze.
Podobně je možné teoretizovat i opačným časovým směrem – k budoucnosti. Český vědec Ondřej Bajgar, který na institutu v Oxfordu bojuje proti riziku vyhlazení lidstva umělou inteligencí, sdělil loni pro magazín Forbes NEXT, že toto riziko je podle něj do konce století desetiprocentní. To rozhodně není málo a eventuální akcelerace pokroku by toto procento mohlo ještě navýšit.
„Můžeme stvořit něco daleko inteligentnějšího, než jsme sami,“ líčil Bajgar podstatu obav. „Nabízí se v tomto kontextu bajka o myších s lidskými vlastnostmi. Naivní myší vědci vytvořili supernástroj na donášku sýra. Dali mu úkol – dones nám do doupěte co nejvíc sýra. Supernástroj však plní zadání tak dokonale, že donese tolik sýra, že jím obyvatele doupěte umačká. A všechny myši jsou mrtvé.“
V lidské DNA je zakódována nanejvýš příhodná touha jít dál, objevovat. Nebýt téhle vášně, třásli bychom se dosud v jeskyních v zimě u ohně, do kterých nás nyní nedožene ani možné utnutí ruského plynu.
Na druhou stranu se vnucuje myšlenka, zda přece jen není dobře, že nedosáhneme na všechno vysoko visící ovoce. Mohli bychom třeba – a v knize knih je psáno, že to už tu bylo – utrhnout ovoce podstrčené ďáblem.
