Filmy, seriály a true crime podcasty o sériových vrazích jsou dlouhodobě jedním z nejpopulárnějších kulturních fenoménů. Vznikají každoročně po stovkách a zdá se, že trh s jejich příběhy zdaleka není saturován s tím, jak diváci dál hltají nová a nová zpracování osudů vraždících individuí.
Není těžké pochopit, proč tomu tak je. Lidé jsou odpradávna fascinováni zlem a krutostí. Zajímá nás to, čeho se bojíme, a tak sice většina lidí v dotazníku řekne, že se v moři bojí žraloků, ale stejně jsou dokumenty o nich ty nejpopulárnější v kategorii zvířecí říše. Krom strachu je v tom ale také určitá zvědavost. Snaha pochopit, jak mohli lidé jako my udělat věci tak nelidské a brutální.
Proto se v televizi dokola reprízují dokumenty o holokaustu a třetí říši. A proto tu taky máme nejnovější zpracování životního příběhu amerického sériového vraha, nekrofila a kanibala Jeffreyho Dahmera, který v průběhu třinácti let zabil sedmnáct mužů. Chycen byl až roku 1991, přestože problémů se zákonem měl za svého života mnoho.
Nový seriál, který streamuje Netflix, má ne úplně originální název – Monstrum: Příběh Jeoffreyho Dahmera. Od začátku se potýkal s kontroverzemi, protože lidé měli oprávněně pocit, že podobné fikční adaptace jen romantizují představu sériových vrahů jako jakýchsi ze společnosti vyčleněných hrdinů, kteří byli ke svým činům vlastně dohnáni okolnostmi.
https://www.youtube.com/watch?v=NVHHs-xllqo
Od svého uvedení seriál kraluje diváckým žebříčkům Netflixu. Jenom za první dva týdny u seriálu diváci strávili téměř 500 milionů hodin. Hned po čtvrté sérii Stranger Things a Hry na oliheň je to nejsilnější debut Netflixu za celou jeho historii.
Teď ho v Česku z prvního místa sesadil až nový dokumentární seriál… Který je ale taky o Jeffreym Dahmerovi – složený z rozhovorů s ním nahraných ve vězení. Přestože hraná minisérie má téměř devět hodin, které strávíme ve společnosti monstra, diváci stejně jen dva týdny po uvedení už baží po dalším pořadu odhalujícím detaily z jeho života.
Monstrum se mnohým chybám true crime seriálů z minulosti vyhýbá a z velké části si nepochybnými kvalitami svůj úspěch zaslouží. Za minisérií stojí zkušený a uznávaný tvůrce Ryan Murphy, kterého většina čtenářů bude znát jako autora takových seriálů, jako je Glee, American Horror Stories nebo povedené trilogie American Crime Story.
Společně s Murphym za Monstrem stojí jeho dlouholetý spolupracovník a televizní scenárista Ian Brennan a je nutné říct, nebylo moc důvodů pochybovat o tom, že z jejich rukou vzejde minimálně formálně zajímavé dílo.
V titulní roli se navíc objevuje vynikající Evan Peters, jehož neuvěřitelná transformace v Dahmera a brilantní herectví ve všech různých fázích jeho života jsou jedním z hlavních důvodů, proč minisérii stojí za to vidět. Plynule přechází z šepotu do maniakálního řevu, cukají mu koutky, a když je nervózní, hlasitě se nadechuje. Všechna tato gesta ale hraje zcela přirozeně a bez manýry. Bez nadsázky je místy lehké zapomenout, že vůbec sledujeme herce a ne skutečného vraha.
Jedinou otázkou, která celou dobu provází sledování tohoto příběhu, je, proč v roce 2022 vzniklo další zpracování Dahmera. A jestli ho vůbec potřebujeme?
Když totiž pomineme logické komerční důvody, byl už odvyprávěn tolikrát. Ať už ve filmech, dokumentech, nebo v několika biografických knihách či fiktivních novelách, jakou napsala i spisovatelka Joyce Carol Oates, která je také autorkou předlohy druhého aktuálního netflixovského hitu – snímku Blondýnka. Tady podobnost mezi dvěma kontroverzními fenomény tohoto streamovacího giganta nekončí.
Pro oba eposy také složily soundtrack dvě hudební ikony, Nick Cave a Warren Ellis. Zatímco v Blondýnce jejich skladatelský přístup připomíná spíše éterické pohřební tóny ne nepodobné legendárnímu soundtracku k Twin Peaks od Angela Badalamentiho, hudba k Dahmerovi je nervy drásající a úsečná. Většina skladeb má kolem jedné až dvou minut, jako nějaký hudební útok nožem. Není to něco, co bychom chtěli poslouchat mimo seriál ve svém volném čase, i když se o to autor článku pokoušel.
Seriál bere v potaz společenský kontext Dahmerova vraždění. Čtrnáct z jeho sedmnácti obětí byli chlapci a muži nebílé barvy pleti, včetně deseti afroamerických obětí. S výjimkou nejmladších to byli všichni homosexuálové, na něž se v době vrahova řádění pořád většinově dívalo skrz prsty.
Monstrum pak s těmito aspekty ve vyprávění pracuje a subtilně ukazuje, jak rasismus a homofobie ve společnosti, ale především pak na institucionální úrovni, umožnila Dahmerovi vraždit tak dlouho bez dopadení. Nebyl nijak pečlivý a jeho sousedi si opakovaně policii stěžovali, že v jeho bytě zapáchá a slyší odtamtud divné zvuky, přesto ho nechávali být a po jeho obětech nikdo ze strážníků skutečně poctivě nepátral.
Nejvíce si tvůrci vymýšlejí, když se snaží vysvětlit, proč a jak se Dahmer stal tím, kým se stal. Ukazují vrahova otce Lionela (Richard Jenkins v životní roli), jak se svým tehdy malým synem sbírá přejetou zvěř a společně s ním ji pitvá jako vědecký projekt. Lionel přitom napsal o výchově svého syna Jeoffreyho a jeho následném vraždění knihu, která se prodávala po stovkách tisíců kusů a ve které dosvědčuje, že o vraždění a pitvání zvířat svého syna se dozvěděl až při soudním procesu.
Také se seriál snaží říct, že Dahmerova matka svého syna jako kojence nikdy nechovala a právě zanedbání emočních potřeb v raném věku může oslabit budoucí citlivost a schopnost empatie dítěte, ale ani to Lionel ve své knize nezmiňuje, a to jinak kritikou rodičovských schopností své ženy nešetří.
Jiné problematické aspekty Dahmerova dospívání jsou v minisérii zachyceny pravdivě (duševně nemocná matka, neustále pracující otec, absence kamarádů, problém s vlastní sexualitou, alkoholismus), ale nelze si nevšimnout, jak moc se snaží dílo tlačit na pilu ve vysvětlování toho, proč byl Dahmer takový, jaký byl. Může za to i potřeba diváka, který chce na konci zadostiučinění.
A výsledkem je jistá redukce na dětství a chybujícího otce Lionela, který možná vinil sám sebe i proto, že nad synovým vražděním přemýšlel tak dlouho a nenacházel žádné jiné opodstatnění než namířit sebemrskačsky prst na sebe. Kdo jiný než rodič? Přitom jeho rodičovské chyby se nijak nevymykaly. Mezi násilnickými otci sériových vrahů je Dahmerův táta adept na cenu Otec roku.
