Padesát milionů prodaných výtisků přeložených do víc než padesátky světových jazyků. Norský spisovatel Jo Nesbø platí za jednoho z nejprodávanějších světových autorů současnosti, který se proslavil především sérií detektivek s hlavním hrdinou policejním vyšetřovatelem Harrym Holem.
Vystudovaný ekonom, který se mimo jiné živil jako taxikář nebo novinář, přitom začal psát v podstatě jen na zkoušku a měl spočítané, že vyžije pět let s naspořenými penězi, pokud neuspěje.
Nesbø si zakládá na pečlivé přípravě při psaní všech knih a právě fáze sběru materiálu ho prý na celém procesu baví nejvíc. Jednu takovou přípravnou akci teď absolvuje i v České republice, kde má spisovatel v úterý tiskovou konferenci a kde se chce potkat s českým lezcem Adamem Ondrou.
Forbesu poskytl už s předstihem exkluzivní rozhovor. Proběhl přes Zoom, měli jsme na něj přesně dvacet minut a nesměli jsme přetáhnout. Spisovatel si totiž nejen velmi střeží soukromí, ale taky uvážlivě nakládá se svým časem.
Proč vlastně začal psát a proč nemluví se čtenáři?
V České republice plánujete mimo jiné zhlédnout dokument o Adamovi Ondrovi a pak společně s ním vyrazit lézt do výšek. Proč jste se rozhodl zařadit si tohle do vašeho programu?
Lezení se stalo mou vášní, byť jsem s ním začal poměrně pozdě, bylo mi kolem padesátky. Přitom jsem původně trpěl strachem z výšek, možná proto mě lezení svým způsobem fascinovalo. Před lety jsem si dal za cíl, že chci lézt na úrovni osm (na stupnici obtížnosti volného lezení jde o velmi vysoký stupeň obtížnosti, který zahrnuje téměř vodorovné převisy, nyní prý spisovatel zvládá úroveň sedm – pozn. autora). A také o lezení píšu novou knížku.
Bude hodně o osobnosti Lynn Hillové, což je americká horolezkyně a sportovní lezkyně. V rámci příprav na knihu jsem už byl v USA a trochu jsem si s ní zalezl. Fascinuje mě, že lezci si dají nějaký cíl, který se zdá neuskutečnitelný, a nakonec ho dosáhnou. Já zatím nejsem schopný lézt na úrovni, kterou jsem si sám stanovil, ale jsem v kontaktu s různými špičkovými lezci, pokouším se o to a vyzpovídávám je. Chci, aby mi odpověděli na nějaké otázky.
Co vás zajímá?
Jejich motivace. Ptám se jich na to, proč lezou a co je pro ně na lezení tak důležité. Například Adam Ondra byl tak laskavý, že mi věnoval čas a poskytl mi na tohle téma dlouhou odpověď, už když jsem ho oslovil poprvé. Od té doby jsme spolu několik let v kontaktu, ale nikdy jsme se osobně nesetkali. Teď se poprvé uvidíme a budeme spolu lézt v Brně, na což se moc těším.
Je to pro vás součástí přípravy na další knížku?
Ano, rozhodně se ho chci vyptat na několik otázek, které při psaní využiju. Jde mi o to, abych se co nejlépe vžil do myšlení lidí, kteří lezou. Ale taky se s ním budu bavit o tréninku a o tom, jaké má cíle a co by poradil mně, abych si své vlastní cíle splnil.
Kdy by měla tahle vaše knížka vyjít?
Zatím nevím, nijak s tím nespěchám. Třeba vyjde za rok, třeba až napřesrok.
Máte mnoho fanoušků po celém světě a velkou základnu i v České republice. Snaží se vás kontaktovat? Píšete si s nimi?
Obecně se snažím nemít kontakt se svými čtenáři, vždy to bylo součástí mého přesvědčení. Důvodem je fakt, že psaní je v podstatě svým způsobem soukromá záležitost, kam nechci lidi pouštět. Nikdy proto se čtenáři nemluvím o tom, co píšu a proč to tak píšu, ani o svých postavách. Mluvím o tom s novináři, ale ne se čtenáři.
Fanoušci mi samozřejmě píšou a mám své internetové stránky, kde mi nechávají vzkazy. Nikdy tam nechodím, ale od agenta vím, že mi tam píše hodně Čechů, kteří mi sdělují názory na mé postavy a knihy.
Mají čeští čtenáři něco společného s norskými?
Je to fascinující, protože se nabízí, že lidé v jiné zemi budou mít zcela jiný náhled na příběhy a porozumění textu. Ale není to tak. Vypadá to, že sice píšu lokálně, nesnažím se knihy nějak přibližovat masovému publiku, ale přesto to funguje globálně. Píšu hodně o Oslu tak, jak ho vidím já. Ale vypadá to, že čím víc lokálně píšete, tím globálněji komunikujete.
Každý na světě se dokáže ztotožnit s městem, jako je Oslo. Možná to má co dělat s naší současnou komunitou čtenářů a s tím, že sdílíme tolik kulturních podobností. Proto je na světě stále jednodušší číst národní literaturu.
Zavzpomínejte, proč jste vlastně začal psát. Prý vás v tom inspirovala smrt vašeho tatínka, jakým způsobem?
Smrt mého otce byla spíš tím momentem, kdy jsem se k tomu rozhoupal a sebral odvahu vzdát se dobře placeného místa ve prospěch práce, kde jsem neměl zpočátku žádné peníze. Můj otec zemřel, když mu bylo 72 let, a jeho snem bylo celý život napsat knížku. Nikdy ale neměl čas si to splnit. V ten moment jsem si uvědomil, že pokud něco chceme v životě udělat, neměli bychom to odkládat.
Nikdy nevíme, kdy bude pozdě. Právě v ten moment jsem si řekl, že pokud chci psát, musím to udělat teď. Psát jsem ale chtěl vždy, vyrůstal jsem obklopený knihami, moje maminka byla knihovnice a já vždy knížky rád četl. Hodně jsme si doma vyprávěli příběhy, to bylo vždy důležitou součástí našeho života.
Už vaše první kniha Netopýr z roku 1997 byla velkým úspěchem. Kolik jste si myslel, že prodáte knížek, když jste začal psát první stránku?
První knížka byla sice velmi dobře přijatá kritikou a vyhrála několik literárních cen, ale neměla tak velký komerční úspěch. Takové prodeje by mě nikdy neuživily. Měl jsem však něco našetřeno a přesně jsem si spočítal, že z toho vyžiji pět let. A pokud se knížky nebudou prodávat, vrátím se do standardní práce.
Nikdy jsem nepřemýšlel o počtu výtisků. V hlavě jsem měl jen ten počet let. A moje rozhodnutí stát se spisovatelem rozhodně nebylo o tom, stát se bohatým. Naopak, vzdal jsem se kvůli psaní velmi dobře placené práce a přivydělával jsem si jako novinář na volné noze, abych měl aspoň něco. Věděl jsem, že kdyby to nevyšlo, tak si po pěti letech budu muset najít zase standardní zaměstnání.
To se ale nestalo a ke dnešku jste celosvětově prodal 50 milionů výtisků a miliony lidí díky vám znají Norsko. S nadsázkou se dá říct, že jste společně s ropou nejlepším norským vývozním artiklem. Vnímáte nějak zodpovědnost, že lidé často znají Norsko a Oslo hlavně díky vašim knihám?
Určitě ne. Navíc někteří lidé by mohli namítat, že vytvářím velmi ponurý obrázek o Oslu a Norsku. A je to pravda. Oslo, o kterém píšu v knihách, není stoprocentní a skutečné Oslo. Realitě odpovídá tak z 90 procent, je to lehce smyšlené. Oslo využívám jen pro účely svých příběhů jako takový biotop pro své postavy a upravuji si ho tak, aby to bylo výhodné pro mě a pro mé příběhy, nikoli pro Oslo.
Nejste zdaleka jediný skandinávský spisovatel, který je světově úspěšný v detektivce. Proč myslíte, že je severské krimi tak populární?
Tuhle otázku dostávám často a neznám na ni jednoznačnou odpověď. Možná to má co do činění s tím, že v sedmdesátých letech jedna švédská dvojice představila vlastně nový druh politické detektivky s přesně popsanými policejními procesy. Spisovatelé Maj Sjöwallová a Per Wahlöö jsou ostatně popisovaní jako „pár, který vynalezl severskou detektivku“.
Oni založili tu tradici, byli opravdoví spisovatelé. Podařilo se jim povýšit detektivky z kioskového levného čtení na skutečnou kvalitní literaturu a dostali je do klasických knihkupectví. Jejich knihy byly kvalitní a zároveň populární a tahle kombinace znamenala velký posun pro rozvoj žánru.
My ostatní na tuto tradici svým způsobem navazujeme. Myslím, že je ve Skandinávii stejně tak hodně špatných krimi knížek jako kdekoli jinde na světě. Ale vychází jich tady velké množství, takže čistě statisticky vzato některé z nich musí být dobré.
Vy osobně čtete další severské autory?
Ano, čtu. Nečtu tolik detektivek, ale obecně čtu hodně.
Ve vašich knihách je velmi detailně popsaná práce policie. Spolupracujete s vyšetřovateli a máte třeba nějaké poradce?
To nemám. Vím, že někteří spisovatelé mají své stálé poradce. Jednou jsem třeba večeřel se známým americkým spisovatelem, který má na plný úvazek zaměstnaného člověka, který mu dělá pro psaní kompletní rešerše. Ale pro mě jsou právě rešerše, sběr materiálu a příprava na psaní jednou z nejoblíbenějších součástí práce. Takže si to dělám sám.
Ale mám nějaké kontakty u policie a radím se s lidmi. Znám lidi, kteří tam pracovali a jsou mi velmi nápomocní. Hodně toho lze pak najít na internetu a zjistit čtením. A pak jsou důležité různé neformální informace, které dodají tématům, o kterých píšu, potřebnou míru autenticity. Kvůli nim se potkávám s lidmi na neformálních rozhovorech, kde se toho nejvíc dozvím.
Dostáváte od policie pozitivní zpětnou vazbu? Kontaktují vás sami?
Ano, stává se to, že mě kontaktují. Nic nenamítají, já ale nepíšu dokument o policejních procedurách, je to pořád literatura. Používám to tak, aby to bylo realistické, ale využívám to jen k dotvoření příběhu. Jsem rád, že žiju v Norsku, protože tady je moje postava Harryho Holea velmi populární a lidi mi rádi pomáhají, někteří jsou přímo poctění tím, že se stanou součástí příběhu.
Když jste zmínil vaši slavnou postavu detektiva Harryho Holea, do jaké míry jste to vy sám? Fyzicky jste si velmi podobní.
Já a Harry Hole jsme tak ze 73 procent stejní. Nechtěl jsem použít sám sebe jako předlohu pro literární postavu, na druhou stranu je to nevyhnutelné. Když píšete tolik let o jedné postavě, pak se bude do jisté míry shodovat s autorem. Myslím, že každý autor píše tak trochu o sobě, i když se tomu snaží vyhnout. Ale zároveň jsme s Harrym v mnoha ohledech velmi rozdílní.
Nejste jen úspěšný spisovatel, daří se vám i v hudbě. Byl jste také velmi dobrý ve fotbale. Vypadá to, že vám jde, na co sáhnete. Považujete se za člověka, který má štěstí?
Určitě nejsem dobrý ve všem, co dělám. Zeptejte se mé dcery. Měl jsem štěstí v tom, že mám úspěch jako spisovatel a jako hudebník. Ale myslím, že obecně nemusíte být nejlepší v tom, co děláte. Důležité je umět k tomu přitáhnout publikum, a to je o štěstí.
Pro popularitu jsem nic neudělal, pravděpodobně bych psal stejně a dělal stejnou hudbu, i kdyby to nikoho nezajímalo. Nepřicházím za lidmi a nepodbízím se jim, ale lidé chodí za mnou. V tom mám štěstí. Myslím si přitom, že kolem mě je mnoho lepších a talentovanějších lidí, než jsem já. Ale třeba nenajdou pro svou práci publikum.
Už jste mnohokrát v životě změnil práci. Výčet toho, čemu jste se věnoval, je skutečně dlouhý. Překvapíte nás ještě jednou, nebo jste se našel definitivně ve psaní?
Nevím, to by mělo být překvapení, ne? Uvidíme, o něčem popřemýšlím….
