Vojtěcha Kostihu lze bez nadsázky označit za dvorního českého překladatele společnosti Disney. Pro americký zábavní gigant pracuje již třiadvacet let.
V životě vystřídal různá povolání, ale dnes už se věnuje výhradně překladům, většinou pro Studio Virtual, zajišťující dabing pro celou řadu klientů. Za dosavadní kariéru přeložil zhruba tři tisíce audiovizuálních děl a odhaduje, že pro Disneyho zhruba polovinu.
Stojí také za sérií Já, padouch a jejím spin-offem Mimoni. „Z Mimoňů se nám podařilo udělat hit. Už jen to, že se jmenují Mimoni a ne Nohsledi, což by byl doslovný překlad, filmy prodalo,“ vzpomíná pětačtyřicetiletý překladatel na zrod české verze úspěšné franšízy.
I dnes se Kostiha zaměřuje především na audiovizuální produkci pro děti a mládež, občas si ale střihne i filmy ze série Vetřelec, případně scénář k divadelní hře. Už patnáct let také překládá seriál Simpsonovi, který se díky akvizici 20th Century Fox před několika lety nakonec též dostal do portfolia gigantu Disney.
Svou profesi popisuje Kostiha jako povolání, nikoli zaměstnání, a práci pro Disneyho jako splněný sen. „Byl to pro mě obrovský životní skok. Už jako dítě jsem miloval Hvězdné války a když mi nabídli, abych značku překládal, neváhal jsem ani nanosekundu,“ vzpomíná.
Nadšení z něj nevyprchalo ani po letech. Pro Disneyho překládá i další nejdůležitější značky, jako je Marvel nebo filmové série typu Indiana Jones, ale také pořady pro nejmenší děti jako například Mickeyho klubík nebo Medvídka Pú.
U překládaných projektů má Kostiha obvykle na starosti nejen dabing, ale i titulky. A zakládá si na tom, že výsledek je natolik synchronní, že titulky s dabingem téměř dokonale korespondují.
„Zdá se to logické, ale česká praxe bývá jiná. Titulky a dabing se značně liší, protože na nich pracují jiní překladatelé,“ připomíná. V Americe podle něj třicet procent lidí sleduje seriály tak, že si je pustí anglicky a k tomu si pustí anglické titulky, aby jim nic neuniklo.
Ačkoli lidé často tvrdí, že si raději pouštějí filmy v původním znění, není to podle Kostihy pravda. Do kina dle jeho názoru chodí čeští diváci zejména na dabing. Třeba u filmové série o Mimoních to údajně platí stoprocentně. „Lidé dnes u televize dělají spoustu dalších věcí, proto si film pustí raději dabovaný, aby všemu lépe rozuměli,“ popisuje.
Oproti například Netflixu a dalším VoD platformám je na Disney+ dabovaného obsahu o něco méně, ale Kostiha vidí rozdíl v péči, věnované jeho výrobě.
„Dabing pořadů Disney je ze své podstaty určen pro opakované sledování. Děti, které v rodinách rozhodují o tom, na co se bude celá rodina dívat, rády sledují své oblíbené seriály a filmy opakovaně. Dabing tedy musí být bezchybný, protože při druhém či třetím zhlédnutí má divák větší šanci nedostatky odhalit,“ říká překladatel.
Jako příklad udává Mickeyho klubík určený pro předškolní děti, který je ze všech jím překládaných titulů na Disney+ překvapivě nejúspěšnějším, respektive nejpřehrávanějším.
Takový seriál musí být dle Kostihy nadabován opravdu přesně a dobře. „Když si ho pouštíte poněkolikáté, všimnete si chyb v překladu i v synchronech – tedy že pohyb úst postav neodpovídá českému dabingu,“ vysvětluje.
Opakované sledování je na Disney předpokládáno i proto, že když má vyjít pokračování filmu nebo seriálu, obvykle si před ním diváci znovu pouštějí předchozí díly série, aby si příběh připomenuli. Navíc každé dva roky přibývá skupina děti, které do obsahu postupně dorůstají.
„To znamená, že přibývá nová cílová skupina, která konzumuje i starý obsah. A spolu s dětmi se dívají opakovaně i jejich rodiče,“ vysvětluje Kostiha a jako příklad uvádí animovaný hit Ledové království, který brzy čeká třetí díl.
„Když se překládá takový titul s vědomím, že kolem něj chceme vybudovat celý brand, musí být dabing obzvlášť kvalitně vyroben a obsazen. Musíte vybrat spolehlivé, dostatečně vitální herce, se kterými můžete počítat i pro další díly,“ vyjmenovává.
Herce pro dabing vybírá režisér či režisérka, ale i jako překladatel má Kostiha možnost do obsazení částečně promlouvat. „Když se mi zdá, že tam slyším někoho, kdo mluví jako Uršula Kluková, tak navrhnu, aby oslovili právě ji,“ dává příklad.
Pokud je na role konkurz, což podle Kostihy v případě Disneyho bývá často, musí se na jednoho herce nebo jednu herečku vzít vždy tři hlasy. „Prakticky to vypadá tak, že na castingu dostanete jednostránkový scénář, který je rozdělen zhruba na třetiny. V první třetině je postava veselá, ve druhé smutná a ve třetí se třeba zlobí,“ popisuje překladatel.
Nejlepší tři hlasy pak studio posílá zadavateli, tedy zástupcům Disneyho, kteří si finálně vyberou. Problém s konkurzy může nastat třeba u superhrdinských filmů.
„Máme už přes třicet filmů od Marvel Studios, přičemž některé z nich jsou takzvané týmovky. Když máte pro Kapitána Ameriku, Ant-Mana, Tonyho Starka a další dvě desítky superhrdinů vybrat vždy tři kandidáty, tak za chvíli začnou dabéři docházet. Tolik jich tu zkrátka nemáme,“ krčí rameny Kostiha.
Jsou nicméně schopni sehnat i hvězdy formátu Ivana Trojana, které obvykle nedabují. „I pro ně je Disney dobrá nabídka – na Hvězdné války nebo Marvel většina kývne,“ dodává.
Disney cílí na dětského i dospělého diváka a kvalitní překlad má možnost cílovou skupinu rozšířit. Nakolik se ale může odchylovat od originálu?
„Vždycky závisí, co si přeje klient, protože ten ví přesně, komu chce obsah prodat,“ konstatuje Kostiha. Konkrétně Marvel chce mít co největší „voice match“, což znamená, že hlasy mají být co nejpodobnější originálu.
Když se ale dělá animovaný film, nemusí nutně znít stejně, pokud splňují přání zadavatele. „Marvelovky jsou sice oficiálně určené pro děti od dvanácti let, ale když na ně jde osmileté dítě v Americe, tak jim rozumí a je schopno je pochopit. Tím, že je u nás nadabujeme, děti nemusejí číst titulky a jsme schopni posunout cílovou skupinu právě až k osmiletým,“ vysvětluje Kostiha.
Sám vzpomíná na dabované filmy, které sledoval jako malý kluk. „Když jsem se jako malý díval na Krotitele duchů, E.T. – Mimozemšťana nebo Vinnetoua, cítil jsem se u toho dobře. Proto mám dodnes ty filmy rád, i když z dnešního pohledu se mohou zdát trochu naivní. To samé chceme dělat i pro dnešní děti. Chceme zkrátka, aby se u našich filmů cítily dobře, a rodiče věděli, že jejich ratolesti sledují nezávadný obsah,“ říká překladatel.
Není to přitom vždy úplně jednoduché. Disney do poslední chvíle střeží svůj obsah před piráty a překladatelé tak leckdy slyší při práci jen dialogy a plnohodnotný obraz poprvé vidí až společně s dalšími diváky na premiéře.
Klíčové scény bez dialogu bývají cenzurované, což v praxi znamená, že jsou vyčerněné. Vojtěch Kostiha tak některé filmy překládá téměř poslepu. „Když to děláte dvacet let, už tak nějak tušíte, co se v pořadu asi děje, ale stále je to velký problém,“ přiznává.
Byl to podle něj i jeden z důvodů, proč kdysi převzal Hvězdné války po jejich dřívějším překladateli Františku Fukovi. „Franta Fuka je velmi dobrý překladatel a detailista a nechtěl být zkrátka zodpovědný za chyby, za které objektivně nemohl,“ vysvětluje Kostiha.
„Občas nastoupí nějaký fanatický fanoušek s tím, že nedokáže pochopit, že si toho či onoho překladatel nevšiml. Opravdu nevšiml – protože to neviděl,“ říká Kostiha. Často například není jasné, zda „you“ znamená „ty“ nebo „vy“, protože překladatel nevidí, ke kolika postavám hrdina nebo hrdinka mluví.
Vzpomíná přitom na nedávné nesnáze při překladu deváté epizody Hvězdných válek: „Ve dvou třetinách filmu spolu bojují hlavní hrdinka a hlavní padouch na světelné meče. Ona ho probodne a padouch až do konce filmu nepromluví,“ ohlíží se Kostiha.
„Z toho jsme v raných fázích překladu mylně usoudili, že padouch následkem probodnutí zemřel, ale on byl naživu, a dokonce se polepšil a už to nebyl padouch. Všechno se ale odehrálo bez dialogu a my to neviděli – kde nebyl dialog, jsme všechno měli začerněné,“ přibližuje.
Když říká „my“, myslí tím sebe a kolegu Pavla Klimeše, šéfredaktora fanklubu Czech Star Wars Universe. Na pomoc v takových situacích povolává právě skalní fanoušky, s nimiž se o překladu radí, aby byl co nejpřesnější a co nejlépe korespondoval s ostatními produkty značky, kterými mohou být komiksy, knížky nebo třeba i stavebnice Lego.
Oříškem pro překladatele také bývá, jak českému divákovi podat pro něj neznámé zahraniční reálie. Těžké je to například v seriálu Simpsonovi, když se baví o amerických politicích, jejichž jména a kauzy u nás téměř nikdo nezná.
„Vždycky se ale najde nějaké řešení, jak to převést,“ tvrdí autor českého překladu seriálu od jeho jedenadvacáté série. Za tu dobu se Simpsonovi i jejich překlad citelně posunul. Věty jako „ty jsi hotová Molavcová“ ve scéně, kdy Lisa hraje na saxofon, už podle Kostihy nezazní.
„Dříve se více využívaly české reálie a lidem to přišlo zábavné. Dnes už všichni chápou, že je to tam naroubované překladatelem a ustupuje se od toho,“ říká a připomíná, že vnímání zahraničních reálií se s generační obměnou posouvá.
„Starší generace bez problému přijaly britskou královnu Alžbětu, ale mladší už chtěly prince Charlese. A když se nedávno měnil princ Charles na krále Karla III., znělo to téměř nepatřičně,“ dodává příklad ze současnosti.
Novinky v podobě umělé inteligence se zatím nebojí. „Dnes už existují softwarové nástroje, které například pomáhají udržovat terminologii, případně nástroje, které se pokoušejí scénáře předpřekládat, případně mají překladateli pomáhat,“ nastiňuje Kostiha.
„Když umělá inteligence překládá filmový nebo televizní scénář, je úspěšná asi z pětatřiceti procent. Takže lze bezpečně říci, že to neumí. A samozřejmě neumí upravovat dialog na synchron,“ zdůrazňuje. Podle jeho informací velká studia o umělé inteligenci uvažují jen jako o nástroji, který by mohl tvůrcům pomáhat, ale ne je zcela nahradit.
„Když se díváte na film nebo si čtete knihu, zajímá vás na tom právě unikátní prožitek jejich autorů. I přes všechen humbuk kolem umělé inteligence nevěřím, že směřujeme ke světu, ve kterém všechnu tvůrčí práci svěříme strojům a sami si necháme práce podřadné a manuální. Věřím, že filmový a televizní průmysl zůstane průmyslem od lidí pro lidi,“ doufá optimisticky.
Očekává také zvýšenou poptávku po překladech z jiných jazyků, než je angličtina. Sám má na kontě překlady dvou celovečerních pohádek z norštiny, jednoho sci-fi trháku z ruštiny, dvou filmů z němčiny a animované pohádky z italštiny.
Kvůli stávce hollywoodských scenáristů a herců není dost anglickojazyčného obsahu a streamovací služby nakupují pořady například v Turecku, ve Španělsku a hojně i v Koreji.
„V tomto směru cítím, že Česká republika poněkud zaostává. Na streamovacích službách sice můžete najít české pořady, ale většina z nich je určená jen a pouze českým divákům. Exportovat audiovizuální produkci se nám bohužel zatím příliš nedaří,“ soudí překladatel.
A jak se pozná dobrý dabing? Ten, kterého si vůbec nevšimnete. „Dabing je iluze v iluzi. První iluze je dílo samotné, protože divák musí uvěřit, že na plátně nebo na obrazovce vidí skutečný děj, který má smysl. Druhá iluze spočívá v tom, že postavy nemluví původním jazykem,“ říká.
„Když i na to divák spokojeně zapomene, nebo si to dokonce vůbec neuvědomí, pak se dabing povedl. Myslím, že zrovna u pořadů pro společnost Disney se nám tahle iluze v iluzi úspěšně daří, a jsem šťastný, že k tomu mohu přispět,“ uzavírá překladatel.
