Ve Varech posbíral nadšené ohlasy, cenu za nejlepší režii a pak i nabídku vstoupit do normální české distribuce. Co zažijete, když vyrazíte do kalifornského města Fremont ve stejnojmenném filmu režiséra Babaka Jalaliho?
„Nedokážu rozlišit, zda je ta telenovela tak zajímavá, nebo můj život tak nezajímavý,“ říká afghánské imigrantce Dunii její krajan, co ji obsluhuje v zapadlé restauraci v kalifornském Fremontu.
Je to město, v němž skutečně žije asi třicet tisíc Afghánců, takže se mu dokonce říká Malý Kábul. Jenže je to pro tyto lidi pořád jiný svět, který sice nabízí nové možnosti, jenže také prohlubuje osamění a vykořeněnost, které zaplňuje výčitkami. Co dělají ti, které jsme nechali doma?
Takhle to možná zní jako příliš velká deprese – Dunia ostatně usiluje o sezení u psychiatra, jenž by jí předepsal prášky na spaní – město Fremont je však ve stejnojmenném snímku zaplněno svéráznými postavičkami, pro něž může společnou řeč představovat klidně suchý humor, kdy režírující Babak Jalali akcentuje právě onu jemnou, tlumenou ironii, která je klíčem k tomu, jak vzdorovat samotě i jak komunikovat s dalšími ztracenými dušemi.
Ne náhodou se v souvislosti s tímhle filmem ve Varech zmiňují jména jako Jim Jarmusch nebo Aki Kaurismäki.
Vezměte si už místo, kam dvacátnice Dunia dojíždí za prací. Jde o sanfranciskou továrnu na takzvané koláčky štěstí, do nichž zapéká instantní moudra. Ta se pak na svůj život snaží napasovat hosté asijských restaurací, kteří je dostávají po jídle jako malou pozornost.
„Pokud na mě budeš mluvit jako jeden z těch koláčků, tak tě sním,“ říká však napůl naštvaně jedna z pracovnic továrny, když ji chce Dunia povzbudit v hledání lásky. Sama by se však také toužila zamilovat, proto se rozhodne se svým osudem trochu manipulovat, skoro jako nějaká nová Amélie, tentokrát z Fremontu.
Jakkoli půvabně tahle nová realita zní, Jalali si dává záležet na tom, aby se ze zřetele neztratila ani komplikovaná politická minulost. Dunia totiž v Afghánistánu pracovala jako překladatelka pro Američany, kvůli čemuž ji někteří krajané vidí jako zrádkyni.
Nebezpečí však hrozí hlavně její rodině doma, která nestihla ze země prchnout, když se k moci znovu dostal Tálibán. „Myslíš, že je normální myslet na lásku, když jde lidem v Kábulu pořád o život?“ ptá se hrdinka jednoho ze sousedů.
V takových momentech se ale u tohoto filmu začnete trochu ošívat, protože z něj najednou začne být příliš cítit, že chce být zodpovědný ke všem možným zkušenostem uprchlíků, takže se snaží říct a ukázat všechno správně, aby neurazil. Když k tomu pak přidáte onu roztomilost letmých setkání s vedlejšími postavami, začnete z celého konstruktu cítit trochu vlezlý, lepkavý kalkul, který vygraduje návštěvou nesnesitelně krásného a hodného automechanika.
V ten moment se možná trochu zastydíte – debutující představitelka hlavní role Anaita Wali Zada ostatně ještě jako novinářka sama prchala z Kábulu do Ameriky, protože jí hrozilo smrtelné nebezpečí. Režisér však před projekcí ve Velkém sále Thermalu v Karlových Varech trval na tom, že jako diváci se nemáme stydět za žádnou reakci, již v nás Fremont vyvolá, proto je v pořádku i ta trochu zdrženlivá, která ve statických černobílých obrazech nachází kýženou poezii jen občas.
Možná je to tedy s tímhle filmem úplně stejné jako s koláčky štěstí, které Dunia trochu znuděně vyrábí. Může se vám zadařit a v náhodné motivační větě uvidíte sami sebe a svůj boj v nějakém magickém zásahu vyšší moci. Nebo ten papírek s vygenerovaným omšelým citátem prostě hned zmuchláte a za pět vteřin na něj zapomenete.
