Organizoval koncert Lou Reeda, natáčel klip pro Davida Bowieho a přestal počítat, kolik jeho reklamy získaly canneských lvů. Pobočky jeho produkčních společností najdete od Prahy a Londýna po Los Angeles, Šanghaj či Tokio. Na ocenění ani peníze prý ale Daniel Bergmann nehraje. Zajímá ho kreativita, dobrý příběh a pokrok, kterého se nesmíme bát.
Dveře pražské kavárny rozrazí americká popová hvězda. Nebo alespoň někdo, kdo tak vypadá. V bundě s vesmírným potiskem a obřím nápisem „Public Enemy“ a s kapucí na hlavě dvaašedesátiletý Daniel Bergmann vzbudit pozornost opravdu umí – ale je to jen vedlejší produkt toho, jakým způsobem žije.
„Tu bundu jsem si musel půjčit od syna. Přijel jsem do Prahy z Los Angeles a zrovna uhodily příšerné mrazy. Kapuci si nechám, nevadí vám to? Mám strašně nastydlé dutiny. Nejsem na tohle počasí stavěný, jsem holt z pouště,“ směje se. Nepřehání, jen hned na úvod předkládá svou osobní historii.
Bergmannův příbuzný Hugo totiž už před druhou světovou válkou žil v Jeruzalémě. Danielův otec Pavel Bergmann takové štěstí neměl. Byl deportován do Osvětimi, přišel o celou rodinu. Zázrakem ale přežil, později se stal významným historikem, žákem Jana Patočky a signatářem Charty 77.
Jak se ale někdo, kdo vyrůstal v extrémně intelektuálním prostředí (matka Eva byla nukleární bioložka), dostal k tomu, že natáčí spoty pro takové firmy jako Apple, Nike, Honda, BMW a mnoho dalších? „Rád jsem spojoval lidi a umění. A i o tom je reklama,“ tvrdí Daniel Bergmann.
Přestože se svět velkých produkcí změnil, klienti zmenšují budgety a ke slovu se dostává umělá inteligence, Bergmann vítá každou změnu. Tvrdí totiž, že když se nebojíte být trochu divný a umíte dobře vyprávět, přežijete všechno.
Foto Michael Tomeš
Už jste viděl film Zone of Interest?
Ano, viděl jsem ho během projekce v Hollywoodu. Je to fascinující příběh, protože je vyprávěný z pohledu osvětimského velitele Rudolfa Hösse. Bude to film nominovaný na Oscara, to je jasné. Režisér Jonathan Glazer byl jedním z těch, se kterými jsme v Praze na začátku devadesátých let natáčeli reklamu na Yamahu, dobře se známe. Jsme stejná generace reklamních tvůrců z Londýna. Už tehdy to byl někdo, kdo přesně věděl, co a proč chce. A zůstalo mu to doteď. Z toho filmu jsem dva dny nespal.
Vybavily se vám otcovy vzpomínky?
Ano, velmi přesně totiž popisuje zvuky. Je to zvukově mistrovské dílo. Otec vzpomínal na zvuky, které se v Osvětimi nesly nocí, na strašlivé nářky. Ale jinak se u nás o holokaustu příliš nemluvilo a vědomě se jím necítím poznamenaný. Nesnáším jen uzavřené prostory, kde je hodně lidí. Třeba obchody. Nenávidím nákupy, což je dost legrační, když dělám v reklamě.
