Ještě měsíc je v pražské Svestka Gallery k vidění výstava českého umělce a laureáta Ceny Jindřicha Chalupeckého z roku 2016 Matyáše Chocholy.
Vystavuje na ní nástěnné objekty, které jsou autentickými otisky jeho pracovních desek. Nejde ale jen o pomyslné přenesení se do umělcova ateliéru – Chochola výstavou dělá i jednu ze symbolických teček za svou dosavadní tvorbou.
„Se začátkem komentované prohlídky ještě chvíli počkáme, vidím, že po mostě přijíždějí další auta,“ říká s pohledem na blízký – a dopravně velmi vytížený – Palackého most Matyáš Chochola.
U tohoto umělce si nikdy nemůžete být jistí tím, co je ironie a co myslí opravdu vážně. Nejednou za to ostatně sklidil kritiku, třeba když po výhře Ceny Jindřicha Chalupeckého před osmi lety prohlásil, že ženy jsou povrchní.
Alespoň malá dávka provokace a balanc na hraně, zdá se, jsou vedle zájmu o mystiku, ezoteriku nebo šamanismus jedny z klíčových složek jeho uměleckého rukopisu.
Dokazuje to i na výstavě Reversed Altars of Postmodernity ve Svestka Gallery, kde od listopadu minulého roku vystavuje nástěnné objekty seskládané z předmětů, které jsou na první pohled náhodné.
Jednou se ve skrumáži objeví kelímek od kávy, obal od prskavek, roztrhaná pracovní rukavice, jindy zase kus rozbitého koštěte, umělé cibule nebo starý iPhone. To vše je spojené v nástěnné objekty doplněné o zářící neony.
Neony jsou – kromě skla nebo bronzu, z nichž umělec v minulosti tvořil velkoformátové sochy a plastiky – jeho oblíbeným materiálem. I proto se neon stal ústředním objektem při komentované prohlídce. Matyáš Chochola, absolvent pražské Akademie výtvarných umění v Praze, během ní představil svůj nejnovější počin, speciální valentýnský neon.
A bylo to, jak je u umělce, který vystavoval v Berlíně, Londýně nebo na prestižním bienále Manifesta v Curychu, opět trochu provokativní.
Na dnešní komentované prohlídce jsi odkryl speciální valentýnský neon. Proč je to růžový neon v Ikea tašce?
Valentýnský neon je překvapení, které mělo na komentovanou prohlídku nalákat hosty. Chtěl jsem původně představit samotný růžový neon, ale zároveň se mi líbilo, jak hraje s modrou igelitovou taškou, ve které jsem ho přivezl. Najednou totiž není ostře růžový, ale má barvu polární záře.
Výsledné dílo tedy vzniklo až na místě?
Ano, takhle pracuje umělec.
Jak pracuje umělec, vlastně můžeme vidět na nástěnných objektech napříč výstavou. Prosím, popiš čtenářům, co na nich je.
Na začátek bych řekl, že pro mě samotného jsou nástěnné objekty krokem do neznáma, a to říkám v kontextu své už tak dost divoké tvorby. Na objektech vlastně rozkrývám, jak pracuji. Ve většině případů jde o mé autentické pracovní stoly.
Tvorba probíhala tak, že jsem si na stoly v ateliéru položil polystyrenové desky, odkládal na ně nejrůznější zbytky materiálů, třeba moje oblíbené disky od aut, obaly od kakaa, plechovky, drahokamy, rozbité neony nebo staré telefony.
To všechno v jednu chvíli začalo fungovat a já si řekl: wow, to musí ven. Desky mají radikální estetiku, jsou to pro mě přelomová a důležitá díla.
Máme nástěnné objekty chápat jen jako takovou pozvánku do umělcova ateliéru, nebo v nich může člověk najít ještě něco navíc?
Kdyby to bylo jen o tom, jak tvořím, nebyl bych spokojený. Pro mě je důležité, že v každém objektu je nějaký šperk, vtip, který celku dodává příběh.
Můžeš být konkrétní?
Třeba tamten objekt na stříbrném podkladu. Jsou v něm devadesátkové sluneční brýle, část železničního pražce, optický hranol, kyblík a rozlámané koště.
Dohromady to na mě dýchá syrovostí atlantského chrámu, vidím v tom třeba odkaz na nehodu, která se mohla stát na sněžném skútru za polárním kruhem, nebo sbírku předmětů, která se objevila, když v Alpách na jaře roztál sníh… Všechno jsou to pro mě vlastně takové vizuální básnické etudy.
Ve všech nástěnných objektech jsou neony. Proč? Co tě k nim táhne?
S neonem flirtuji už nějakou dobu. Zprvu jsem s ním doplňoval své trojrozměrné plastiky. Světlo jim vždycky dodalo něco navíc. Když jsem tedy hledal způsob, jak z pracovních stolů nebo odkládacích desek udělat umělecké dílo, tak to byly právě neony, které to oživily a daly tomu celému smysl.
Během komentované prohlídky zaznělo, zda to vlastně není jen estetizace bordelu. Jak bys na to odpověděl?
To je stejné, jako by se obrazy nazývaly recyklací barev. Já ve svých nových dílech vidím spíše kouzelnický, šamanský trik, který dokáže přenést a převyprávět energii mého ateliéru. Prostou estetikou trashe by se tedy divák neměl nechat zmást.
Zvolil jsi nástěnné objekty i proto, že jsou ze své podstaty divácky i sběratelsky přístupnější než sochy nebo trojrozměrné plastiky?
No, jasně, chtěl jsem udělat kasovní trhák. Teď ale vážně. Ony tyhle nástěnné objekty pořád nejsou nijak vizuálně jednoduché, byť ano, musím přiznat, že v nich samozřejmě vidím i galerijní nebo sběratelský potenciál.
U soch a jiných objektů je to přece jenom náročnější, ne každý na ně má prostor a navíc cenově začínají tam, kde obrazy končí.
Ozvaly se ti už nějaké galerie?
Nějaké akvizice probíhají, ale nejsou samozřejmě zapojeny všechny instituce. V mém případě se jedná o exkluzivní osobní sbírky nebo kontakty.
Takže o institucích, jako je třeba Národní galerie, se nebavíme?
Ne, o té jsme se mohli naposledy bavit, když měla zájem o můj projekt z Manifesty (evropské bienále současného umění, pozn. red.). Národní galerie je na tom tak, že díla očekává formou daru. A pro mě je daleko výhodnější darovat dílo do zahraničních sbírek.
Kolik tvoje nástěnné objekty stojí?
U menších se pohybujeme mezi sty a 200 tisíci. U velkých nástěnných objektů v cenách do půl milionu korun.
Jak tato výstava navazuje na tvou předchozí tvorbu?
Výstava ukazuje, co za mou tvorbou je, dalo by se tedy říct, že je to moje třináctá komnata. Zároveň je pro mě i uzavřením tématu a etapy zmiňovanému bordelu.
A také hozená rukavice institucím ke spolupráci na velkoformátové sochařské instalaci. Materiálu, který používám zde, mám mnohem více a určitě bych dokázal a chtěl vytvořit nějakou zajímavou site-specific instalaci.
Říkáš, že uzavíráš jednu tvůrčí kapitolu. Dá se ale zcela změnit tvůrčí estetika nebo přístup k práci?
Věřím, že ano. Je to jedno z mých hlavních kritérií – vždy se snažím přijít s něčím naprosto odlišným. Spoustu lidí to překvapuje. Ve chvíli, kdy začínají chápat mou chameleonskou povahu, změním kabát a začnu s něčím jiným.
Mě vcelku překvapila tvoje nedávná spolupráce s Jizerskou 50, pro kterou jsi navrhl trofeje. Jak tohle zapadá do tvé tvorby?
Je to opravdu tak odlišné od toho, co vidíme tady? Já tam spojitost vidím, hlavně v tom, jak trofeje vznikaly (skleněné trofeje umělec zhotovil pomocí sádrového odlitku přímo z lyžařské stopy před startem loňského závodu, pozn. red.).
Navíc mi přijde důležité, že díky těmto projektům – nejen Jizerské 50, která se bohužel přesunula na další rok, ale třeba i díky právě vznikajícím 3D tištěným sochám – dokážu dostat svou uměleckou zkušenost do veřejného prostoru a k více lidem.
Abych ale neutekl z otázky: U Jizerské 50 jsem chtěl přijít s estetikou, která bude srozumitelná pro fanoušky a účastníky běžkařského závodu a zároveň bude fungovat i jako samostatný a svébytný umělecký objekt v rámci mé tvorby.
Je těžké tento balanc najít?
Kdyby to bylo snadné, nevznikaly by žádné výjimečné věci. Těžké je to spíše ve smyslu komunikace s investorem a klientem. Je důležité, aby to chápali jako zásadní kritérium pro naši spolupráci.
Jsou pro tebe komerční projekty předpokladem pro to, abys mohl dělat volnou tvorbu, kterou vidíme tady na výstavě?
Pro mou tvorbu, která je úzkoprofilová a pro mnohé instituce radikální, je to samozřejmě jedna z logických cest.
Často – nejen v našem rozhovoru – narážíš na nepropustnost galerijní scény a nebojíš se velké instituce kritizovat. Nezavíráš si tím cestu do jejich prostor ještě víc?
To nevím, ale jsem z duše provokatér, snažím se bořit mýty a předsudky. Kdo si je nechá bořit, nebo bere osobně, je pak na jinou debatu…
Na čem teď pracuješ?
Právě vzniká projekt alegorického sousoší, v němž pracuji s odkazy sochaře Matyáše Bernarda Brauna. Budou realizované technikou 3D tisku betonem. Více podrobností ale ještě říct nemůžu, zrovna s investory podepisuji smlouvu. Co ale prozradit můžu, je, že je to pro mě velká technologická novinka.
Digitálním technologiím jsem se úspěšně dlouho vyhýbal, protože mám pocit, že nám umělcům trochu kradou imaginaci. U tohoto projektu ale nešlo technologii ignorovat a je to pro mě velké vystoupení z komfortní zóny. Zároveň ale cítím, že mi může otevřít nové dveře.
Výstava Matyáše Chocholy Reversed Altars of Postmodernity potrvá v Jiri Svestka Gallery do 23. března 2024.
