Sto let v pondělí uplynulo od narození režiséra Františka Vláčila. Od narození tvůrce svého času nejdražšího, a především nejlepšího českého filmu všech dob.
Snímek Marketa Lazarová je v tuzemské kinematografii zjevením, jemuž se nic dalšího nepodobá.
Ano, jistěže, František Vláčil je autorem řady filmů, mnohdy velmi slušných. Zde se přesto budeme věnovat výhradně Marketě Lazarové. Jednak je vyčerpávajících režisérových biografií včetně přehledu jeho děl dost, hlavním důvodem fokusu na jeden jediný počin je však naprostá výjimečnost filmu z roku 1967.
Hodnocení ostatních umělcových snímků bývá občas konfrontováno právě s Marketou. Tato konfrontace je až nefér: nejen sobě, ale všem ostatním nastavil Vláčil laťku tak vysoko, že její překonání by znamenalo dotknout se Boha, k němuž se ostatně filmová historická freska nikoli nevýznamně vztahuje.
V televizním dokumentu o režisérovi připomíná literární a filmový kritik Jan Lukeš, že Vláčil mluvil o Marketě Lazarové jako o filmové básni, přičemž tuto charakteristiku Lukeš označuje za docela přesnou.
„Film je skládán jako báseň psaná volným veršem,“ míní kritik. „Vedle sebe leží obrazy, jež spolu vzájemně nesouvisí a teprve v kontextu se vytváří jejich význam. Do toho vstupují reminiscence, sny, představy, takže vzniká velmi složitá struktura, v níž není snadné se orientovat. Není to však na škodu filmu. Ten nechce působit doslovností, ale vyvolávat emoce. Chce s ním navázat kontakt, aby si divák sám významy doplňoval a utvářel.“
Bylo správně řečeno, že ve složité struktuře se není úplně snadné orientovat. Tato složitá struktura však dává dohromady monumentální obraz. Vyžaduje, aby se jím člověk nechal pohltit. Kráčet po povrchu a zároveň si snímek užít není možné. Absolutně to není možné – a také proto budí dílo respekt. Z něj se ovšem může zrodit úžas, oslnění.
Snímek na motivy knihy Vladislava Vančury – přičemž spisovatelův příběh je pro potřeby filmu výrazně rozvinut – se točil tři roky. Stal se tehdy jasně nejdražším československým filmem: rozpočet byl třináct milionů korun. V té době se běžné snímky natáčely za pětinu, a aby se náklady alespoň částečně vrátily, natočil Vláčil ve stejných kulisách a dekoracích historické drama Údolí včel.
Kromě peněz nešetřil režisér ani herce, ti byli takřka týráni v drsných scénách. „Definitivně jsem se rozhodla, že už nikdy nebudu točit,“ vzpomínala na trauma ze syrových scén představitelka Markety, tenkrát ani ne dvacetiletá Slovenka Magda Vášáryová. Své „definitivní rozhodnutí“ díkybohu nesplnila, ale vskutku si musela dát od filmu dlouhou pauzu.
I samotný Vláčil přiznával, že film pro něj byl očistcem. Výsledek ale stojí za to. Nic takového nebylo předtím a už ani nikdy potom v tuzemsku natočeno, což patrně musí uznat i ti, kteří mají jiné favority. Každopádně v anketě o nejlepší český film Vláčilovo dílo zvítězilo a samo sebou bylo již též digitálně zrestaurováno.
Na úvod zazní hudba Zdeňka Lišky, jakási klášterní ozvěna středověkých chorálů, která kongeniálně dotváří atmosféru. A do toho se nese vypravěčův hlas: „V roce zimy našeho vypravování udeřily v prosinci mrazy tak vášnivé, jako bylo tehdejší křesťanstvo…“
Kdo ještě neviděl Marketu Lazarovou, koho teprve čeká hluboký ponor do filmové básně nebo alespoň pokus o něj, tomu autor tohoto textu nepokrytě závidí.
