Před třiadvaceti lety se Tomáš Kubíček, ředitel Moravské zemské knihovny, poprvé setkal s Milanem Kunderou. A právě i díky němu má Brno od letošního dubna Knihovnu Milana Kundery.
Cesta k ní se otevřela před šesti roky, kdy profesor české literatury začal uvažovat o uspořádání výstavy věnované česko-francouzskému literárnímu velikánovi.
“Nejintenzivnější část našeho vztahu začala v roce 2016. Díky výstavě jsem totiž mohl Milana Kunderu a jeho paní navštěvovat a půjčovat si z jeho knihovny a archivu vše, co jsem potřeboval,“ vzpomíná Kubíček.
Často prý pak zajížděl do Paříže, aby společně vybírali například obálky Kunderových knih, což mělo za cíl ukázat, jak Kunderovo dílo prezentují světoví nakladatelé. „Během takového setkání také jednou ráno přišla Věra Kunderová s myšlenkou, že by bylo vhodné dát knihy jako celek Moravské zemské knihovně,” vzpomíná Tomáš Kubíček.
Jaký byl Milan Kundera jako člověk? Vtipkoval, nebo byl zádumčivý?
Zádumčivý určitě nebyl. Měl specifický smysl pro humor, jehož charakteristickým znakem je ironie. Zároveň byl velmi plachý, empatický a přátelský a velmi rád naslouchal ostatním. Byl z něj cítit zájem prakticky o cokoliv, o čem jsme se právě bavili.
Jeho častou větou bylo: „No to je zajímavé.“ Byla to věta, kterou vás ponoukal, abyste mluvil dál. Zároveň měl obrovský dar vás nutit přemýšlet i ve chvíli, kdy už bylo vaše myšlení uzavřené, kdy už jste měl názor hotový. Jeho oblíbené bylo “a teď se vraťme ještě zpátky”. Tohle rád dělal. Hrozně rád přemýšlel.
Umožní Věra Kunderová přivezení nějakých osobních věcí Milana Kundery z Paříže do Brna, abyste je mohli vystavit?
To, co říkáte, je představa instituce devatenáctého století, kdy si vystavíme Jiráskovy boty, budeme k nim čichat a podle toho poznáme, jestli je či není velký spisovatel. To už do 21. století nepatří. Milan Kundera měl navíc jeden krásný zvyk, věci nehromadil.
Vzpomínám, jak jsem jednou odcházel z jeho bytu a venku právě začalo pršet. Ptal se mě, jestli mám deštník, který jsem neměl. Vyřešil to tak, že mi dal svůj klobouk s tím, ať mu ho hlavně nevracím. To byl jeho vztah k věcem.
Ten klobouk máte doma?
Samozřejmě ho stále mám.
Měl vztah s vámi i s dalšími lidmi z Česka. Jak je to tedy s jeho údajnou odtažitostí vůči Česku a Čechům?
Měl spoustu přátel, kteří se za ním v Paříži více či měně pravidelně stavěli, ale v době normalizace, kdy se potkal třeba s Janem Skácelem nebo Bohumilem Hrabalem, o tom nebylo dobré mluvit. A i v 90. a pozdějších letech byl návštěvníkům z Česka velmi otevřený. Jen se o tom nemluvilo. Nebylo proč.
Ten údajně negativní pohled Kundery na Čechy je do jisté míry výsledkem špatné práce médií. Kundera odmítal mluvit s novináři a média z něj proto udělala člověka, který nechce mluvit s Českem a Čechy, což bylo zákeřné.
Kundera přitom s Čechy mluvil, jezdil do Brna, vydával tady své knihy, pomáhal vydávat české autory u Gallimarda…. Pouze se nebavil s médii, protože se tak po špatné zkušenosti rozhodl už v roce 1985. A až na jednu výjimku se toho držel až do svého odchodu.
Co vám s Milanem Kunderou odešlo?
Skutečnost, že jsem mohl přijet do Paříže a začít s ním rozhovor přesně tam, kde jsme ho naposledy přerušili.
Co s ním odešlo České republice?
Nejviditelnější český spisovatel a nejúspěšnější velvyslanec české kultury. Když jsem dával dohromady programovou radu Knihovny Milana Kundery, všichni ti světově uznávaní lidé z kulturní branže, které jsem oslovil, mi obratem odpověděli, že s nimi mohu počítat. Jméno Milana Kundery otevíralo a stále otevírá dveře.
Jeho odchod je ale ztrátou pro celou Evropu, protože jsme přišli o člověka, který reprezentoval evropské myšlení, dědictví evropského románu a přemýšlení o evropské civilizaci.
Stačí si vzpomenout, jak v roce 1983 vyšel ve francouzském časopisu Le Débat Kunderův článek Únos Evropy, jenž přepsal situaci nejenom Československa, ale celého středoevropského regionu. Kundera díky němu dostal pojem střední Evropa do slovníku dobových kulturních činovníků, ale hlavně politiků.
Najednou ho začali používat lidé jako François Mitterrand, Ronald Regan a rezonoval i v Polsku, Maďarsku, ostře se s ním vyrovnávali Rusové…. Náš region se tak začal diferencovat. Už to nebyl jen nerozlišitelný Východ za železnou oponou, ale vznikl prostor, který se svou kulturou hlásil k západní Evropě a nikoliv k Sovětskému svazu.
Hodnotový systém Ruska a Evropy tak byl v Kunderově eseji ostře oddělen. Jaký jiný náš spisovatel dokázal napsat článek, který by začali brát tak vážně světoví politici i kulturní činovníci? A kterému ze světových spisovatelů by se takový kousek povedl?
Kundera byl v tomto smyslu zkrátka mluvčím hodnot evropského prostoru a někoho stejně výrazného už tady nemáme. Reakce na Kunderovu smrt o tom ostatně vypovídají jasně.
Budou se jeho knihy číst ještě za deset patnáct let?
Je to těžké prorokovat, protože je snadné se rychle zmýlit. Tady si ale dovolím říct, že ano. Po Kunderově odchodu se mladí lidé v Paříži po dotazu novináře, jestli Kunderu znají, na něj nechápavě dívali s tím, jestli položenou otázku myslí vážně. Je vidět, že známost fenoménu Kundera je i v mladší generaci.
Vezměte si třeba, že ve Španělsku vyšel román Žert ve víc než padesáti vydáních. Ta poslední si přeci nekupují staříci, kteří by si podruhé nebo potřetí pořídili tu samou knihu. Kupují si ho mladí čtenáři. A jde přitom o román, který je starý bezmála šedesát let. Navíc se celosvětově neprodávají jen poslední Kunderovy romány, vydávají se a prodávají se stále všechny jeho romány.
Další důležitý fakt je, že Kundera se nikdy nechoval jako kulturní celebrita, která předváděním se ve veřejném prostoru prodává své dílo. Dnes autoři musí jezdit za svými čtenáři na veřejná čtení, festivaly, veletrhy – ale Kundera nic takového nedělal a nepotřeboval, protože jeho dílo se prodávalo a dál prodává samo. Jestliže to tak bylo v minulosti, bude tomu tak i nadále.
Kolik jeho knih se vydává?
Máme smlouvu s londýnskou agenturou zastupující Kunderova autorská práva. Zaručuje nám, že kdekoliv se na světě vydá kniha Milana Kundery, vydavatel musí jeden výtisk poslat do Moravské zemské knihovny do Knihovny Milana Kundery. Výsledek je ten, že nám každý týden odněkud ze světa chodí jedna až dvě nové knihy. To je téměř neuvěřitelné. Zároveň to ukazuje, že fenomén Milana Kundery je mnohem silnější, než si možná myslíme.
Knihovna Milana Kundery funguje necelé čtyři měsíce. Co pro její návštěvníky plánujete?
Chceme, aby to byla i kulturní instituce, jež bude nabízet program hodný myšlenkového dědictví Milana Kundery.
Proto jsem před půl rokem požádal výrazné evropské intelektuály a zástupce knižního průmyslu, jako je například francouzská spisovatelka a dramatička Yasmina Reza, spisovatelka Teresa Cremisi, ředitel knižního veletrhu ve Frankfurtu nad Mohanem Juergen Boos a další, abychom se společně scházeli a bavili se o tom, jaké aktivity by měla knihovna vyvíjet.
Na první schůzce jsme se shodou okolností sešli v úterý a už jsme se domluvili na programu pro letošní rok a o rámci programu pro rok 2024. Letos tak do Knihovny Milana Kundery přijedou nejvýznamnější současný rakouský spisovatel Robert Mennase a sociolog Jiří Přibáň.
Knihovna s více než třemi tisíci knih je veřejně přístupná. Co se ale bude dít s další částí Kunderovy pozůstalosti?
Máme tady zatím jen část daru. Tu menší, spíše už drobnosti, budeme z Paříže ještě převážet. Vše, co nebude vyloženo v regálech, pak bude postupně digitalizováno a elektronicky zpřístupněno veřejnosti.
Všechno nemůžeme dávat badatelům do ruky, protože třeba korespondence s Henry Kissingerem nebo Federicem Fellinim by se brzy rozpadla. Ještě s ohledem na určité právní překážky řešíme, co všechno bude moci být přístupné online, a co jen na počítačích v budově knihovny.
Jak dlouho bude digitalizace trvat?
Původně jsem myslel, že to stihneme během jednoho roku, ale teď už je jasné, že to zabere rok až dva.
