Jeho vášní byl původně hokej, po konkurzu na film Snowboarďáci z roku 2004 ale vyměnil ledovou plochu za filmový svět. A třebaže později u zkoušek na FAMU neuspěl, Jiří Mádl u herectví zůstal. A nejen u něj. Více než před kamerou se začal postupně objevovat i za ní.
Jako režisér debutoval před dvanácti lety snímkem Pojedeme k moři. Jeho poslední režijní počin Vlny, ověnčený šesti Českými lvy, ho dostal až do Kalifornie, do semifinálového boje o Oscary.
Cennou sošku sice domů nepřivezl, přesto je za tu zkušenost rád. I když se netají tím, že jde o nerovný souboj, v němž hrají roli hlavně peníze, jak zdůraznil minulý týden na Forbes Women’s Summitu v pražských Holešovicích.
Kampaň totiž spočívá především v tom, že pouštíte film akademikům, kteří jsou kvalifikovaní na to hlasovat o Oscarech. „Ve chvíli, kdy vy si můžete dovolit v oscarové sezoně šest projekcí v Los Angeles, kam ti akademici nejvíce chodí, zatímco Francouzi jich už mají za sebou šedesát, tak je to složitý souboj,“ vysvětlil známý herec a režisér.
„Mrzí mě, že neřeknu něco romantičtějšího, ale zřetelně jde prostě o peníze,“ dodal. Z celé mise si proto odnesl poučení, že o svém díle musí dát tamním producentům vědět dlouho před samotným hlasováním.
Podle Mádla rozhoduje o úspěchu či neúspěchu na Oscarech a velkých festivalech také aktuální image země, odkud dílo pochází, ať se nám to líbí, nebo ne.
„V devadesátých letech jsme byli takový lev, který sice neměl až takovou ekonomickou sílu, ale hned jak se mu otevřel svobodný svět, začal mluvit o lidských právech, a nikoli o pragmatické politice všech azimutů. A ta hodnotová politika nakonec přinesla bohatství a bylo to něčím fascinující. Věřím tomu, že jsme tehdy byli v nějaké silné vlně,“ myslí si Jiří Mádl.
Herec se také nedávno vrátil na gymnázium v Litomyšli, kde kdysi studoval. Tentokrát tam ale točil film Šest gramů, v němž hraje tatínka jednoho ze studentů. Ostatně rodičovskou roli už pár let zakouší i v civilním životě se svým synem Františkem.
Foto Martin Svoboda
„Mám o jedenáct let mladšího bráchu a vždycky jsem se o něj rád staral a vychovával ho. V době, kdy jsem začal hrát ve filmech, jsem uměl přebalovat a kromě kojení asi i všechno ostatní. Takže když přišel Fanda na svět, měl jsem pocit, že už to jedu podruhé,“ podotkl s úsměvem.
Herecká profese je podle něj specifický a občas i drsný proces. Něco mezi dětským táborem a válkou. Herci se rychle přesouvají z místa na místo, nemají pravidelný režim, někdy vstávají ve tři ráno, někdy točí přes noc, klidně dvanáct hodin v kuse. To, že je pak odměnou úspěch, je dané i zdravou dávkou štěstí.
„A to jsem určitě měl. Pak je důležité nic nepodcenit. Mě vždy hnal dopředu zájem o lidi, o filmy, o knížky. Opravdu si myslím, že když někdo čte a kouká na filmy, tak je jeho pohled na svět trochu hodnotnější, alespoň vůči lidem. A to je možná i odpověď na to, proč se mi v těch třech oborech – knihy, hraní a režie – daří. Protože dětství jsem strávil s knížkami a u filmů,“ přiblížil.
Zároveň však přiznal, že stresu se člověk u filmové režie nevyhne a i jemu samotnému se s ním příliš nedaří pracovat.
„Při hraní je spousta hezkých momentů, byť i tam je stres. Naproti tomu při režii nebo psaní zažívám hodně samoty a málo dopaminu. A myslím, že jediný způsob je všechny ty bolesti milovat a vydržet, protože na konci pak ta dopaminová bomba přijde,“ uzavřel své vystoupení Jiří Mádl.
