Na letošním Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech pokračovala série rozhovorů Forbes Misfits Talk, která vzniká ve spolupráci s J&T Bankou. V prostorách J&T Magnus Lounge Bar tentokrát přijala pozvání herečka Anna Geislerová, jedna z nejrespektovanějších osobností tuzemské kinematografie.
S festivalem má přitom spojenou i historku, která podle ní dobře ukazuje, jak snadno kolem známých osobností vznikají různé fámy. Před lety se objevila zpráva, že v opilosti ztratila mobilní telefon a následně si nechala za peníze daňových poplatníků přivolat hasiče, aby jí ho vylovili.
Ve skutečnosti jí ale někdo telefon ukradl a jeho poslední zaznamenaný signál vedl právě k řece. Z krádeže telefonu se pak postupně stala historka, která měla s realitou jen pramálo společného.
„Obyčejná historka nikoho nezajímá. Vždycky se k tomu musí přidat nějaká neplecha, nebo nějaká negativa, aby to lidi zaujalo,“ říká s odstupem času smířeně.
Nejsem instituce
Pět Českých lvů, desítky filmových rolí, několik vydaných knih a před několika lety také metál od prezidenta republiky. Přesto se Anna brání představě, že by měla představovat nějakou instituci českého filmu nebo naplňovat očekávání, která si o ní postupně vytvořilo okolí.
„Jsou to pasti. Člověk má být hlavně zrcadlem sám sobě a nevycházet vstříc tomu, co od něj lidé očekávají,“ říká.
Podobný přístup se promítá i do její kariéry. Na jejím začátku herectví brala více intuitivně a vážněji o něm začala přemýšlet až ve chvíli, kdy přicházely náročnější role vyžadující větší přípravu a hlubší práci s postavou. Ani dnes ale nemá potřebu sama sebe definovat pouze jako herečku nebo si stanovovat, co by ještě měla dokázat. Pokud ji něco zaujme, jednoduše to vyzkouší.
Díky této ochotě zkoušet nové věci vznikla i její cukrárna. Když se před lety pustila do podnikání, vůbec neřešila složité byznysové plány ani detailní analýzy trhu. Mnohem důležitější pro ni byla atmosféra místa a komunita, která se kolem něj postupně vytvořila.
„Měsíc jsme neměli myčku a zákazníci nám ze soucitu pomáhali mýt nádobí,“ vzpomíná po letech pobaveně.
Kolem cukrárny přitom postupně vznikla další legenda. Dodnes se občas objevují historky o tom, že podnik zkrachoval. Realita ale byla jiná. „Tu cukrárnu jsem po třech letech prodala. Ona nezkrachovala. Ale legenda je samozřejmě zajímavější. Další zkrachovalá herečka,“ říká s úsměvem.
Podle Geislerové je právě ochota pouštět se do nových věcí jednou z nejdůležitějších životních vlastností. Nikdy příliš nepřemýšlela nad tím, zda má dostatek zkušeností nebo jestli je pro danou roli či projekt ideální kandidátkou. Neptala se sama sebe, jestli na to má, nebo zda to vůbec umí. Pokud ji něco zaujalo, jednoduše to zkusila.
Když mě nikdo nezná
Přestože patří mezi nejpopulárnější české herečky a za sebou má více než třicet let kariéry, o vlastních pochybnostech mluví překvapivě otevřeně. Na otázku, zda o sobě někdy pochybuje, odpovídá bez sebemenšího zaváhání: „Strašně. Furt.“
Také proto si podle svých slov tolik užívá pobyty v zahraničí. Tam ji většinou nikdo nepoznává a na chvíli mizí všechny role, ocenění i představy, které si o ní lidé v Česku vytvořili.
„Ráda testuju, jestli jsem zajímavý člověk i bez toho, že mě někdo zná jako herečku. Jestli mě mají lidi rádi i bez té nálepky,“ říká. Podobné situace ji podle vlastních slov baví pozorovat. Umožňují jí totiž vystoupit z veřejné role a znovu si připomenout, že popularita je jen jedna pomíjivá část života.
Stejně střízlivě přistupuje i k vlastní profesi. Herectví podle ní není jen otázkou talentu a píle, ale také správného načasování a určité dávky štěstí. Zdravé ambice považuje za nezbytné, zároveň však věří, že přílišné ego bývá často spíše na škodu.
Možná právě proto se už dávno přestala snažit definovat, co vlastně znamená úspěch. „Já ho vlastně nedefinuju. Člověk má často nějakou představu, jak bude úspěch vypadat, a pak zjistí, že realita může být úplně jiná,“ myslí si.
Češi mají všechno. Jen si někdy nevěří
Přestože se v českém prostředí často mluví o problémech domácí kinematografie, Geislerová patří mezi optimisty. Když srovnává dobu, kdy sama začínala, s dneškem, vidí obrovský posun. Celý obor se podle ní výrazně profesionalizoval a podmínky pro vznik filmů jsou dnes nesrovnatelně lepší.
„Já obecně nepatřím do skupiny lidí, kteří si rádi stěžují. Myslím si, že český film je na dobré vlně,“ říká.
Jako důkaz připomíná i poslední úspěchy české kinematografie. Po více než třiceti letech se do Cannes dostal Karavan, v Benátkách uspěl film Otec a výraznou stopu zanechali čeští tvůrci také na Berlinale. Podle Geislerové tak český film rozhodně není v krizi, jak se někdy tvrdí.
Přesto ale vidí jednu dlouhodobou slabinu. Podle Geislerové totiž Češi často zbytečně podceňují sami sebe a příliš se soustředí na vlastní nedostatky. „Máme všechno. Talent, humor, odvahu. Jen nám trochu chybí normální sebevědomí,“ myslí si. Místo abychom více sázeli na vlastní originalitu, často se snažíme naplnit představy o tom, jak by věci měly vypadat.
Vedle herectví se dnes stále více věnuje také vzdělávání a podpoře mladých tvůrců. Učí na FAMU a čím dál častěji přemýšlí o tom, jak propojit talentované studenty s lidmi, kteří jim mohou pomoci na začátku kariéry.
Film podle ní není jen zábava, ale médium s mimořádnou společenskou silou, které dokáže otevírat důležitá témata a ovlivňovat veřejnou debatu. O to více ji baví hledat cesty, jak mladým filmařům usnadnit start.
„Baví mě dávat dohromady mladé lidi z FAMU a kamarády, kteří mají kapsičky,“ říká s úsměvem. Třeba právě v tom se začíná rýsovat jedna z jejích dalších životních rolí.
Přestože má za sebou nespočet veřejných vystoupení a rozhovorů pro média, jedna obava ji stále neopouští. „Vždycky se děsím toho, z čeho novináři vytvoří titulek,“ říká s upřímnou obavou. Tentokrát ale snad může být klidná. Mobil v řece to jistě nebude – i kdyby jí ho někdo nedejbože ukradl podruhé.
