O nic takového William Perkin neusiloval. Ani ho nenapadlo, že by o něco takového usilovat mohl. K objevu, který z něj udělal zámožného podnikatele, přišel náhodou, ale ta, jak známo, přeje připraveným. Tento týden uplynulo rovných 170 let ode dne, kdy si anglický chemik Perkin nechal patentovat první umělé barvivo, čímž změnil svět vědy a především módy.
Velikonoční svátky roku 1856 byly v Anglii tak nevlídné, že by se snad Kristovi ani z mrtvých vstávat nechtělo. Teploty se přes den jen tak tak dostaly nad nulu, v noci spadly i pod ni. Williama Perkina však hřálo osmnáctileté mládí a také úkol, na němž právě horlivě pracoval.
Výzkumný asistent Královské chemické akademie se v primitivní laboratoři na půdě rodičovského domu na Cable Street ve východním Londýně věnoval úkolu, který mu byl zadán. Pokoušel se najít levný způsob výroby chininu, žádaného léku proti malárii, jenž se musel extrahovat z kůry stromů, což bylo obtížné a drahé.
Perkin spoléhal na to, že by mohla klapnout teorie německého chemika Augusta Wilhelma von Hofmanna, historicky prvního ředitele Královské chemické akademie.
Hofmann zkoumal černouhelný dehet – doufal, že hmota, jejíž dostatek poskytovalo viktoriánské plynové osvětlení, může být základem pro umělou výrobu chininu. Právě to měl Perkin ověřit.
Teenager udělal vše tak, jak to Hofmann vymyslel. Výsledkem byla… další hustá černá hmota. Ještě černější byla Perkinova nálada, antimalarikum z jeho kádinek a zkumavek nevzniklo.
To, co vzniklo, vylil zklamaný mladý muž do dřezu a ten chtěl opláchnout alkoholem. Dřez se okamžitě zbarvil do fialova a stejnou barvu chytil i hadřík, s nímž ho otíral. Omylem tak Perkin objevil první syntetické barvivo.
Fialová byla odpradávna známá, podle dochovaných pramenů se používala už v roce 1570 před naším letopočtem. Zároveň to byla extrémně drahá barva, symbol luxusu, aristokracie a prestiže. Získávala se totiž z mořských hlemýžďů, přičemž k obarvení jednoho kusu oděvu se jich muselo použít v průměru deset tisíc, to bylo absurdní číslo.
Foto Autor Neznámý – English Wikipedia. – Scanned photograph from F. J. Moore's book, A History of Chemistry (1918). – Popular Science Monthly Volume 69, Volné dílo, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=6343060
William Perkin se zajímal o malířství a fotografii, takže mu ihned svitlo, že uměle vyrobená fialová může být zlatá. Že to pro něj může být zlatý důl.
Protože jeho ryze náhodný objev neměl nic společného s chininem, jímž se měl Perkin zabývat, přesunul mladík následné pokusy s fialovou do zahradní chatky, aby je utajil před Hofmannem. William, jeho bratr Thomas a přítel Arthur Church si zakrátko potvrdili, že jsou schopni vyrábět fialovou v solidním množství, aby se dala využít jako komerční barvivo.
Potvrdili si také, že obarvené hedvábí drží stabilní odstín i po vyprání či vystavení slunci. Několik vzorků hedvábí poslali do barvírny ve Skotsku a od generálního ředitele fabriky obdrželi slibnou odpověď.
Po těchto nadějných signálech už Perkin neváhal a 26. srpna 1856 si nechal patenovat „recept“ na výrobu barvy, jíž nejprve říkal tyrská purpurová a ve finále elegantním francouzským slovem „mauve“.
Pátrání po prostředku na potlačení malárie přenechal mladík jiným. Jiným přenechal i místo v Královské chemické akademii – odešel z ní, aby mohl naplno rozjet byznys, v jehož rámci se měnil uhelný dehet z bezcenného odpadu, jímž až doposud byl, v hodnotnou surovinu.
Na počátku Perkinova podnikání a cesty k bohatství byla náhoda, ale ta by byla k ničemu, kdyby po ní nenásledovalo perné úsilí a vytrvalá cílevědomost. Vše je o to obdivuhodnější, že si takto počínal náctiletý zelenáč.
Zelenáč šel za fialovou: přesvědčil otce, aby do podniku vložil kapitál, a bratry, aby s ním spolupracovali při výstavbě továrny. Vynalezl mořidlo na barvivo a poskytoval též poradenství pro odvětví, v němž se etabloval.
Anglie právě zažívala rozkvět průmyslové revoluce, v tom se Perkin perfektně trefil do doby. Trefil se i do módy. V roce 1862 si na sebe vzala britská královna Viktorie šaty obarvené Perkinovou fialovou a odstartovala tím fialovou mánii. „Fialové spalničky,“ psali v tom čase angličtí humoristé a také oni se vlastně trefili, poptávka byla obrovská.
Původní omyl byl podpořen tvrdou dřinou a výsledkem téhle rovnice bylo, že se z Williama Perkina stal bohatý byznysmen. Svůj profit podporoval i tím, že se nikdy nevzdal aktivního výzkumu v organické chemii, vášeň pro vědu jej nikdy neopustila.
Díky tomu uvedl na trh další syntetická barviva a objevil také způsob výroby kumarinu, jedné z prvních surovin pro výrobu parfému. Williamův autogram nese rovněž kyselina skořicová – nejstarší komerčně používaná metoda k výrobě sloučeniny používané v aromatech a léčivech se nazývá Perkinova reakce.
V roce 1892 byl podnikatel a vědec v jednom nucen prodat své podniky v důsledku toho, že vládu v chemickém průmyslu převzalo Německo, a to s takovou suverenitou, že si z oboru v podstatě udělalo monopol.
I tak byl po jeho smrti, jež nastala v srpnu 1907, vyčíslen Perkinův majetek na hodnotu, jež odpovídá dnešním devíti milionům liber, tedy zhruba 253 milionům korun.
Ve stejném roce, kdy Perkin zemřel, byla založena Imperial College London, jedna z nejvýznamnějších univerzit na světě, z níž vyšlo čtrnáct držitelů Nobelových cen. Při příležitosti stého výročí udělila královna Alžběta II. univerzitě královský dekret, díky kterému získala úplnou nezávislost a může udělovat vlastní akademické tituly.
Od té doby se akademický oděv Imperial College London vyznačuje fialovou barvou na počest Perkinovy práce. „Fialová symbolizuje ducha úsilí a objevování a riskantní povahu,“ uvedla tamější profesorka a prezidentka koleje Alice Gast. Perkinův život patrně nejde lépe vystihnout.
