Byl to velmi dlouho odložený valentýnský polibek, smrt k němu ale nakonec přece našpulila ústa. Čtrnáctého února 1989, na svátek zamilovaných, vyrazila ke spisovateli Salmanu Rushdiemu fatva, islámské „nábožensko-právní stanovisko či dobrozdání“, posvěcující „určité jednání“.
V tomhle případě jednání veskrze odporné – vraždu, které se měl Rushdie dočkat za román Satanské verše, v němž údajně urážel muslimskou víru. Místo Amorova šípu bylo na Valentýna íránským ájatolláhem Chomejním ke spisovateli vysláno kopí nenávisti.
Ve své závratné fantazii možná zasažený v blízké budoucnosti ocení, že k němu doletělo po třiatřiceti letech. V takovém věku umíral na kříži Kristus čili ústřední postava náboženství, na němž stojí civilizace, proti které se islámští fanatici radikálním způsobem vymezují.
Nejdůležitější však je, že něco takového Rushdie ocenit může. Smrt jej „nelíbala“ důsledně, pokus o zabití před pár dny přežil.
Osud muže, který za svobodu projevu doslova ručí vlastním
životem, už notoricky znají všichni, kdo ho znát chtějí. O
něco slabší to patrně bude se znalostí jeho děl. Přitom, byť
to není zcela jednoduchá četba, zaručuje královskou odměnu –
až fyzickou rozkoš ze čtení, závrať vedoucí ke slasti.
Které Rushdieho knihy je tedy dobré si přečíst? Všechny! Ne že by autor neměl „slabší kousky“, ale pořád je to Rushdie… Dobrá ale, nabízíme ryze subjektivní výběr jeho pěti nejpovedenějších románů.
Děti půlnoci
Tak trochu povinná jízda, poněvadž Děti půlnoci jsou nejslavnější Rushdieho román – nejslavnější z literárního hlediska, protože Satanské verše autora „proslavily“ způsobem, který nezamýšlel a rozhodně si ho nepřál.
Za Děti půlnoci dostal spisovatel prestižní Bookerovu cenu a román byl posléze zvolen jako nejlepší oceněná kniha za čtyřicet ročníků „Bookera“. Zároveň, povinná jízda? Být všechny povinnosti takové, bylo by toužebným přáním každého soudného člověka plnit je s maximální poctivostí. V Dětech půlnoci je vše, co Rushdie umí ze všeho nejvíc.
V úvodu mnohasetstránkového díla je čtenář zaskočen smrští originálních metafor a až omamující energií. V duchu autora napomíná, aby zvolnil, protože tohle tempo nemůže na tolika stránkách vydržet. O něco později mu dojde, že je konfrontován géniem, který klidně sprintem zdolá „literární maraton“. Že je konfrontován se suverénním vypravěčem, jehož styl naopak bere dech čtenářům.
V
indické Bombaji narozený spisovatel je nejpodmanivější v dílech,
kde rozkročen
mezi Východem a Západem nahlíží do obou světů jaksi shora a
ironickým, až
nactiutrhačným způsobem.
Mistrně
mísí realitu s imaginací, politické dějiny s fantastickým
příběhem.
Děti půlnoci tohle splňují dokonale. Vypravěč a hlavní hrdina Salím Sináí je jedním z 1001 dětí zrozených v první hodině indické nezávislosti, je obdařen zázračnými schopnostmi a sága tří generací Salímovy rodiny zároveň zaznamená šest desítek let moderní indické historie.
Důstojný obraz velkých dějin Rushdie „przní“ fabulací a osobními příběhy a Indie mu k tomu skýtá skvostné pódium. Je výstižné, že zatímco na Západě je román zaškatulkován do kategorie magického realismu, Indové na něm nic magického vidět nemusí. „Vaši knihu jsem klidně mohl napsat já,“ řekl Rushdiemu rok po jejím vydání indický čtenář. „Všechno to, o čem v ní píšete, dobře znám.“
Klaun Šalimar
Oproti Dětem půlnoci méně proslulá kniha, ale ohňostroj alegorií i strhující příběh nechybí. I v tomto románu se projevuje Rushdieho typický a dosud nezmíněný aspekt: nejenže svým stylem neustále předbíhá čtenáře, svým způsobem předbíhá i dobu.
Dobu ostatně předbíhá i svým životem. V únoru 1989 byla hlavní světovou událostí agonie komunismu, konec studené války, avšak Rushdie už kvůli vynesení fatvy prožíval budoucí tíseň lidstva. Dlouho před 11. zářím 2001 poznal na vlastní kůži nesmlouvavost islámských fundamentalistů, čili příští leitmotiv globálního konfliktu.
Prostřednictvím kruté love story muslimského provazochodce, klauna Šalimara, který je přísahou spojen s krásnou hindskou tanečnicí Búnyiou, demonstruje Rushdie, jak „nesnesitelně snadné“ je stát se teroristou.
Je to temné proroctví, temné poselství, temná četba plná tragédií. A přesto – to je další znak prakticky všech Rushdieho próz – je to velkolepá zábava. Nikoli všudypřítomný, ale častý sarkasmus, vzbuzuje v podivuhodném paradoxu takřka veselí. Velmi hořké, přesto veselí.
Jestliže je pravda, že spisovatel ihned po probrání se z nedávného útoku žertoval, mimoděk tím vystihl svůj literární styl.
Hanba
Pokud jsou povinnou četbou všech „rushdiemilů“ Děti půlnoci, Hanba odehrávající se v Pákistánu by měla být povinnou četbou vojáků před misemi v těchto krajinách. Román je potvrzením Rushdieho věšteckých schopností: ač vydán už v roce 1983, do budoucna více a poutavěji než politologické příručky „analyzuje“, proč je trvalý úspěch v regionu prakticky nemožný.
Hanba je možná také nejvhodnějším odrazovým můstkem do Rushdieho světa. V trpké fantazii inspirované historií Pákistánu, ukázané na příběhu „syna třech zhanobených sester Omara Chajjáma Šakíla“, prýští veškeré Rushdieho umění, ovšem v jakési stravitelnější a průzračnější formě.
Joseph Anton
Vyhlášení fatvy mu sdělila reportérka stanice BBC a současně se ho zeptala: „Jaký je pocit vědět, že vás ajatolláh Chomejní právě odsoudil k smrti?“ On odpověděl: „Není to dobrý pocit.“ A pomyslel si: Jsem mrtvý.
Takto a ve třetí osobě Rushdie vylíčil v románu Joseph Anton bezprostřední pocity po nařízení jeho popravy na Valentýna 1989, po kterém mu byl ukraden dosavadní život. Ten „nový“ se skládal z únavného a stresujícího ukrývání a v úzkostlivé anonymitě – spisovatelovo krycí jméno bylo právě Joseph Anton.
Rushdie po tom ani procentem neprahnul, ale stal se sám románovým hrdinou. Hrdinou bizarního románu. Jde o autobiografii, nicméně okolnosti a situace, jimž čelí (a pak je sám osobitě popisuje), víceméně mažou hranice mezi skutečností a fikcí.
Z českého pohledu je zajímavé, že v memoárech je zaznamenaná i vzpomínka (nejen) na Václava Havla. V roce 1990 přijel tehdejší československý prezident na oficiální návštěvu Británie a chtěl se se spisovatelem setkat. Nikde se ale nenašlo bezpečné místo, a bylo proto domluveno, že se spojí aspoň telefonicky.
„Musíte, prosím, chvíli čekat,“ sdělili spisovateli, když zavolal, „prezident je na toaletě.“ K tomu Rushdie dodal: „Na takového prezidenta stálo za to počkat, než se vrátí ze záchodu.“ V roce 1993 přiletěl umělec v klatbě za Havlem inkognito do Prahy, což rozběsnilo toho času premiéra Václava Klause, který se od schůzky distancoval a prohlásil, že doufá v nepoškození českých vztahů s Íránem.
Rushdie – vyznavač potměšilosti, která mu zjevně kouká z očí – k tomu s těžko skrývaným potěšením dodává, že si pro něj česká policie vypůjčila jedno z Klausových aut. Pomyslná poslední kapitola románu byla v podstatě „napsána“ před pár dny. Naštěstí ani ta nepokazila happy end, který sice není explicitně napsán v knize, ale Salman Rushdie ho jednou vyslovil: „Chomejní to nepřežil – já ano.“
Satanské verše
Dílo, bez kterého by Joseph Anton nevznikl. Dílo, které stojí za nynějším šíleným útokem. A nejen za ním: v devadesátých letech byl zavražděn jeho japonský překladatel, italský kolega a norský vydavatel byli zraněni. V Turecku dav fanatiků podpálil hotel, v němž bydlel tamní překladatel, při tragédii zemřelo třicet sedm lidí. Ostatně i český překlad nese pro jistotu fiktivní a příznačné jméno Jan O. Tichý…
Je pochopitelně naprosto nepřijatelné vraždit za literární fikci. V tomto případě se navíc těžko hledá, čím mohla fikce islámské fundamentalisty urazit. Kniha je vlastně jednou velkou a poměrně složitou metaforou o souboji dobra a zla, přičemž tyto síly mají nejednoznačné zastoupení ve dvou indických hercích, kteří se po teroristickém útoku na letadlo zřítí v podivné metamorfóze na anglické pobřeží.
Mnohovrstevnatý román rozzuřil radikální náboženské vůdce – a bylo by zajímavé vědět, kdo z rozzuřených ho opravdu četl – a udělal z nich pomstychtivé satany. Vzdor zlobě satanů může dál verše psát ten, kterého se jim nepodařilo umlčet. Díkybohu.
