Před dvěma lety se kolem nich vedly bouřlivé debaty. Firmy varovaly před českou verzí amerických class actions, právníci mluvili o revoluci ve spotřebitelských sporech. Výsledek? Za dva roky fungování nového zákona byly podány pouze dvě hromadné žaloby.
Ministerstvo spravedlnosti i dTest se shodují, že obavy ze zneužívání se nenaplnily. Každý ale vidí jinou příčinu, proč institut zůstává téměř nevyužitý.
Když parlament schvaloval zákon o hromadném občanském soudním řízení, zaznívaly varovné scénáře. Kritici upozorňovali na riziko laviny žalob po vzoru Spojených států, podnikatelé se obávali nové právní nejistoty a advokátní kanceláře diskutovaly, zda české soudy podobný nápor zvládnou. Realita je zatím přesně opačná.
Od účinnosti zákona dostaly soudy pouze dvě hromadné žaloby. Přitom samotné ministerstvo spravedlnosti ve své důvodové zprávě odhadovalo, že jich bude přibližně pět ročně. Místo očekávaných deseti řízení za první dva roky se české soudy zabývaly pouze dvěma.
Resort spravedlnosti však před rychlými závěry varuje. „Zákon upravuje především procesní pravidla soudního řízení. S ohledem na průměrnou délku soudních sporů i přirozenou setrvačnost každé nové procesní úpravy považujeme hodnocení po dvou letech za předčasné. Relevantní bude až s odstupem čtyř až pěti let,“ říká za ministerstvo spravedlnosti Markéta Poslušná.
Přesto připouští, že očekávání se zatím nenaplnila. „Dosud se plně nevyužil potenciál hromadných žalob v české justici, který si od něj zákonodárce sliboval,“ konstatuje.
Česko není výjimkou
Podle ministerstva nejde o české specifikum. Nízký počet hromadných žalob evidují i okolní státy. Na Slovensku nebyla za tři roky účinnosti obdobného zákona podána ani jedna hromadná žaloba.
V Německu, které je několikanásobně větší, se jejich počet pohybuje mezi čtyřmi a deseti ročně. Podobná čísla vykazuje i Polsko.
Jedním z vysvětlení je podle resortu skutečnost, že řada spotřebitelských sporů v Česku vůbec neskončí u soudu. Řeší je například finanční arbitr nebo Český telekomunikační úřad, jejichž řízení jsou pro spotřebitele bezplatná.
Další překážkou je samotná konstrukce zákona. Hromadnou žalobu totiž nemůže podat kdokoli. Oprávnění mají pouze předem registrované neziskové organizace schválené ministerstvem průmyslu a obchodu. Ještě začátkem letošního roku přitom existovaly pouze dvě takové neziskovky. Teprve nedávno přibyly další dvě.
Přesto ministerstvo považuje první zkušenosti za pozitivní.
První hromadná žaloba byla podána na konci listopadu 2024. Podala ji nezisková organizace OnlineADR.cz proti výrobci dětského nábytku Postýlkov, který podle žaloby inkasoval od zákazníků zálohy za dětské postele a další vybavení, zboží však nedodal ani po opakovaných výzvách a po odstoupení od smluv peníze nevrátil.
Do řízení se přihlásilo 56 spotřebitelů, kteří společně požadovali přibližně 1,6 milionu korun. Městský soud v Praze uznal nároky 52 z nich a firmě uložil peníze vrátit. Případ se mezitím stal i prvním pravomocně skončeným hromadným řízením v Česku. Společnost totiž za odvolání nezaplatila soudní poplatek, soud proto odvolací řízení zastavil a rozsudek nabyl právní moci.
Firma tak musí poškozeným zákazníkům zaplatit. Celé řízení navíc od podání žaloby do vydání prvního rozsudku trvalo zhruba sedm měsíců, což podle ministerstva spravedlnosti potvrzuje, že nový procesní institut dokáže efektivně vyřešit desítky obdobných nároků v jediném řízení.
„Místo 52 samostatných řízení se věc vyřídila jediným, které netrvalo déle než běžný individuální spor,“ shrnuje Poslušná.
Zároveň se nepotvrdila ani druhá velká obava kritiků zákona. Za dva roky nevznikla ani jedna šikanózní hromadná žaloba.
Problém nejsou spotřebitelé, ale ekonomika
Jinou optikou se na situaci dívá spotřebitelská organizace dTest. „Dvě žaloby za první dva roky jsou výrazně méně, než předpokládal zákonodárce. Už při přípravě zákona jsme přitom upozorňovali, že obavy z masového zneužívání nejsou důvodné. Dnešní zkušenost nám dává za pravdu,“ říká vedoucí právního oddělení dTestu Jan Šůra.
Podle něj ale nízký počet žalob neznamená, že by chyběly vhodné případy. Od účinnosti zákona dTest posuzoval nižší desítky podnětů od spotřebitelů, které by přicházely v úvahu. Nakonec však žádný z nich k podání žaloby nevedl.
„Každý případ prověřujeme, ale zatím vždy převážila rizika. Někdy byl podnikatel už v insolvenci, jindy nešlo o dostatečně homogenní skupinu spotřebitelů nebo případ nebyl pro hromadnou žalobu vhodný,“ vysvětluje Šůra.
Za hlavní problém však považuje ekonomiku celého systému. Nezisková organizace musí ještě před podáním žaloby investovat značné prostředky do právních a ekonomických analýz. Veřejné financování přitom neexistuje, a organizace jsou proto odkázány na soukromé investory.
Jenže právě pro ně není současný model příliš atraktivní. Zákon omezuje odměnu žalobce na maximálně šestnáct procent přiznaného plnění a zároveň ji zastropoval částkou 2,5 milionu korun. Soud navíc může navrženou odměnu ještě snížit.
„Je velmi obtížné plánovat financování žaloby při tak vysoké míře nejistoty. Pro investory není současné nastavení příliš atraktivní,“ konstatuje Šůra.
Podle dTestu dávají hromadné žaloby smysl především tam, kde podnikatel poškodil velký počet zákazníků stejným způsobem.
Typicky může jít o neoprávněně účtované poplatky, automaticky obnovovaná předplatná, nevrácené peníze za nedodané zboží, neoprávněné zdražení telekomunikačních nebo digitálních služeb, spory v energetice či nároky cestujících při zpožděných letech.
Naopak méně vhodné jsou případy, kdy je potřeba u každého poškozeného individuálně dokazovat vznik nebo výši škody.
Právě nastavení zákona však podle organizace znemožňuje řešit situace, kvůli nimž měl institut původně vzniknout – například když menší podnikatel připraví několik stovek zákazníků o několik stovek korun. Jednotlivci kvůli takové částce k soudu nepůjdou, současně ale není ekonomicky výhodné ani podat hromadnou žalobu.
Přijdou změny?
dTest proto dlouhodobě prosazuje úpravu zákona. Podle organizace by pomohl takzvaný opt-out režim, který by poškozené do řízení automaticky zahrnul, pokud by se sami nerozhodli z něj vystoupit. Dále navrhuje změnit financování hromadných žalob, zvýšit odměnu žalobce, odstranit její zákonný strop či zmírnit formalistické požadavky při přihlašování spotřebitelů.
Ministerstvo spravedlnosti je zatím zdrženlivější. Změny nepředjímá a upozorňuje, že na skutečné hodnocení je příliš brzy. První dva roky podle něj ukázaly především dvě věci. Obavy z masového zneužívání se nenaplnily a samotný proces před soudy funguje rychleji, než mnozí očekávali.
Otázkou ale je, zda to bude stačit k tomu, aby se z hromadných žalob stal skutečně využívaný nástroj ochrany spotřebitelů, nebo zůstanou i nadále spíše výjimečnou součástí české justice.
