Ne, není to typické podnikání. Ale podnikání to bezesporu je. Jeho zásluhou se ze zdevastované vesnice v Orlických horách stalo opět poutní místo s tak silným geniem loci, že pronikne člověkem a natrvalo mu vstoupí do duše. Vítejte v Neratově.
Setkání mezi kostelem a hospodou se možná lehce blíží setkání mezi nebem a zemí. V Neratově navíc k takovému podobenství svádí skutečnost, že tamější kostel stojí na kopci a od něj do hostince vede cesta výhradně dolů, člověk by se mohl k výčepu od svatostánku klidně dokutálet.
Z těch dvou zařízení interesuje Jirku to mnohem světštější. V tenhle moment určitě.
„Půjdete do hospody?“ ptá se mladý muž s nefalšovanou a téměř dětskou zvědavostí Antonína Nekvindy, neboť právě jeho na chodníku potkal.
„Ano, Jirko, budeme tam v sedm večer. Co říkáš? Jestli můžeš přijít taky? Klidně, když budeš chtít.“
„A můžu pivo?“
„Ne, Jirko, nemůžeš pivo.“
Jiří pít alkohol nesmí. Je klientem a zároveň zaměstnancem Sdružení Neratov, které se zejména vlastním úsilím stará o rozkvět malé obce v Orlických horách, z níž díky tomu a samozřejmě díky faráři Josefu Suchárovi vyrostlo unikátní místo s nepopsatelnou atmosférou.
Alkohol nesmí Jiří kombinovat s prášky, které udržují jeho duševní zdraví v dobré kondici. Přesto se mladík každý den na to, zda si smí dát pivo, s kouzelnou vytrvalostí ptá. „Chápu ho – co kdyby se zrovna dneska něco změnilo?“ komentuje to s úsměvem Antonín Nekvinda, manažer a mozek sdružení, které mění z neziskové organizace na ziskovou.
Aby nevznikla mýlka: Jiřího nezajímá vždy výhradně hospoda. Ministruje i v kostele, někdejší ruině bez střechy a nynější dechberoucí dominantě obce. Do kostela už dávno neprší, avšak stojíte-li uvnitř, pořád nad sebou vidíte nebe – umožňuje to proslulá střecha ze skla, rozlévající v působivé hře se slunečními paprsky po útrobách sakrálního objektu magické světlo.
Ovšem i v kostele má Jiří často otázky, na které slyší záporné odpovědi.
„Můžu číst?“ ptá se kněze při mši, poněvadž kousek od sebe vidí rozevřenou knihu s biblickými texty.
„Nemůžeš, Jirko, neumíš číst.“
Katolický duchovní Josef Suchár, jehož poslanecká sněmovna aktuálně navrhla na vyznamenání Řádem Tomáše Garrigua Masaryka, vzpomíná v hostinci nad sklenicí Proroka, ceněného a Jirkovi odepřeného piva z neratovského pivovaru, jak…
„Mě jednou Jirka při mši svaté čím dál víc vyváděl z míry, tak jsem na něj hodil zlý pohled. On ho vycítil, napřímil se a zničehonic mi prudce povídá: Guten Tag!“
Z jakého popudu to tenkrát Jiří vyslovil, ví snad jen ten, k jehož slávě byla mše sloužena. Pouze Bůh ví, co ho k tomu vedlo, na druhou stranu německý pozdrav není v Neratově nepatřičný – odkazuje na minulost vesnice, někdejšího známého poutního místa, kde celá staletí žilo převážně německé obyvatelstvo.
Němci byli po válce odsunuti a z vesnice se stala opuštěná osada, kde nedávaly lišky jen dobrou noc, ale i dobré ráno a – Guten Tag! – i dobrý den. Zatímco minulost byla spojena s Němci, budoucnost se zánikem. Aspoň se to tak v éře soudruhů jevilo, vskutku se zdálo, že zánik je neodvratný.
Zdání však, bohudíky, někdy klame. Člověk sice ani nemusel být nevěřící Tomáš, aby nevěřil v záchranu, ta se přesto podařila a současný stav budí v kontextu „neodvratného“ zániku o to větší úžas.
Tenhle úžas se ještě prohloubí při zjištění, že si na sebe Sdružení Neratov vydělá. Má dvě stě padesát zaměstnanců a přímo v obci zajišťuje kromě pivovaru a hospody také kavárnu, ubytování s jídlem, obchod s potravinami, zahradnictví či provoz velkého sálu pro svatby a oslavy.
Seznam přitom není zdaleka u konce. Ve středisku Kopeček v nedalekých Bartošovicích jsou dílny, kde se vyrábí například porcelánové servisy prodávané nejen v tamějším obchodě, ale také se šijí povlečení pro záchranou službu jihomoravského kraje. Střediska v Králících a Žamberku se soustředí hlavně na montážní práce, v Žamberku je doplňuje provozování bistra a zahradnictví.
V provozu jsou rovněž dvě sociální služby pro handicapované – denní stacionář Lávka a chráněné bydlení Domov. Přihoďme k tomu ještě, že sdružení zajišťuje speciální školu pro mentálně těžce postižené děti, a když tento výčet slyšíte v neratovickém hostinci, zatočí se vám hlava, aniž byste si museli dát víc Proroků, než je zdrávo.
U poctivého hospodského stolu sedí vedle faráře Suchára jeho bratranec Antonín Nekvinda. Tedy bývalý vysoký manažer, generální ředitel České pojišťovny Slovensko v době, kdy instituce ještě byla součástí skupiny PPF již zesnulého miliardáře Petra Kellnera.
V roce 2010 Nekvinda vysoký post v korporátu opustil a plus mínus od té doby pečuje o to, aby Neratov prosperoval. „Sdružení vzniklo v roce 1992 a od začátku s cílem uživit se vlastní prací. Tehdy se ještě nevědělo, že budeme v Unii a bude možnost dotací, ale cíl je stále platný a k němu vše směřujeme,“ shrne Nekvinda svou činnost věcně a přesto to zní, jako by vyslovil vlastní krédo.
Pardon, nikoli vlastní krédo, nýbrž krédo Neratova. Jednoznačným a nezpochybnitelným základem je vlastní práce a dále vítaná pomoc českých i zahraničních dobrovolníků, mezi nimiž můžete být i vy. Finance získané z dotací či od donátorů míří především do investičních projektů.
Že nechtějí natahovat ruku s prosbou o finance, že se přičiní sami, bylo filozofií obce už před Nekvindovým příchodem. Vlivem různých okolností to však začalo skřípat a začala se objevovat varovná červená čísla. Vedle těch vnějších v tom hrály roli i vnitřní okolnosti – Neratov nutně potřeboval profesionála, který by jej po ekonomické stránce řídil.
Farářova matka a tedy současně Antonínova teta byla v ten čas předsedkyní neratovské revizní komise a obrátila se na synovce, zda by nepomohl otočit vývoj nepříznivé situace. Zda by nechtěl jít do revizní komise místo ní. Výsledkem je, že Antonín Nekvinda je dnes hybatelem neratovského byznysu. Hodně specifického byznysu, přesto však byznysu.
„Zpočátku to byla ve srovnání s prací v České pojišťovně srážka světů,“ přiznává muž, kterému ustupující vlasy stále víc a víc odhalují vysoké čelo. „Ale i s panem Bartoníčkem, který tehdy společnému holdingu skupin Generali a PPF vládl, jsme se bavili, jak dobrou školu jsem tam směrem k Neratovu dostal.“
PPF „vyškolila“ Nekvindu v tom smyslu, že s erudicí rozpoznal poměr cena – výkon, orientoval se v právních kličkách, chápal také například, jak lze hodnotu firmy srazit jedním neuváženým výrokem.
„Věděl jsem třeba, zda na mě banky něco zkouší, když říkaly, jestli mám byznys plán, když tvrdily, že náš spolek musí mít představenstvo a podobně. Věděl jsem také, jak zásadní je vůči obchodním partnerům dodržovat přesné termíny a i proto teď děláme například statisíce jednoduchých součástek pro Siemens nebo pro Assa Abloy, což je bývalá společnost na klíče FAB.“
S nádechem pobavení Nekvinda pokračuje: „Nakonec jsem v Neratově používal stejné tabulky jako v České pojišťovně. Tabulky na provoz, na platy zaměstnanců a tak dál. Jen čísla byla řádově nižší. O dost nižší.“
Strukturálně je sdružení odděleno od farnosti a jeho posláním je již třicet jedna let obnova poutního místa a života na vesnici společně s postiženými lidmi. Sdružení pobírá příspěvky na handicapované klienty, s nimiž pracuje a oni pracují v jeho prospěch – na to má logicky ze zákona nárok, byť peripetie, jak složitě se k nim někdy dostává, by tento text nafoukly do neúměrných rozměrů.
Sdružení mělo za minulý rok obrat okolo osmdesáti pěti milionů korun, na kterém se vlastními tržbami podílelo zhruba pětapadesáti procenty; zbytek tvoří příspěvky od státu a dary, přičemž cílem je dostat se v soběstačnosti minimálně na sedmdesát pět procent.
Ovšem podnikání neratovského spolku není jen o číslech. Vůbec ne. Čísla jsou důležitá, nikoli nejdůležitější. Jako moře solí je neratovské podnikání prosáknuto příběhy jednotlivých lidí, které od něj nejdou oddělit, nejdou odfiltrovat. A víte co? To je na tom to nejlepší.
A také nejdojemnější. Velmi silně to návštěvníkovi dojde ve speciální základní škole v Bartošovicích, vybudované za pětadvacet milionů korun a otevřené v září 2020.
Ředitelka školy Bronislava Havlíková místy marně přemáhá slzy, když vypráví o osudech žáků se středně těžkým, těžkým a hlubokým mentálním postižením spojeným s kombinovanými vadami a poruchami autistického spektra. Vypráví rovněž o osudech rodin žáků, jež to mnohdy mají nesmírně těžké.
Ano, dojetí je přítomné často. Zoufalství nikdy. Povídáním o nelehkých osudech se táhne jednotící linka složená z odhodlání poprat se s veškerým protivenstvím. V tomto odhodlání je až omamná dávka všudypřítomné naděje. Epicentrem naděje je obec, kterou od Polska dělí nevelký potok a z jejíhož kostela jsou vidět po nebi plující mraky.
Naděje je z podstaty veselá, rozhodně není depresivně smutná a v takovém „biotopu“ nemá zoufalství šanci zapustit kořeny. A pokud přece hrozí, že černá barva převáží, prosvětlí strašidelnou tmu humor.
„Když dovrší děti naší školy osmnáct, často se stává, že rodiče neví, co s nimi dál, proto chtějí, aby v docházce pokračovaly,“ vypravují Nekvinda a Havlíková unisono, skáčou jeden druhému do řeči, což je milý a nikoli rušivý prvek. „Rodiče se často vůbec nezlobí, když jejich dítě z něčeho propadá, ba naopak jsou rádi, že může ve škole zůstat. Je třeba slyšet tohle: Pepíček se sice zlepšil v češtině, ale – uf! – propadl z matematiky.“
Žerty létají i v hostinci. Trpělivě je snáší a dokonce je s gustem podněcuje farář Josef Suchár, jehož osoby se často týkají. Směřují na jeho vášeň pro bagrování a duchovní si naoko vážně stěžuje, že v investicích, které bratranec Antonín diriguje, se nenašly peníze na modernější bagr…
Když jdou ale druhý den ubytovaní hosté do kavárny na snídani, farář už sedí ve stávajícím bagru a se soustředěným výrazem se coby zaměstnanec sdružení snaží dál zvelebovat místo, kde se ocitl poprvé před mnoha a mnoha lety a víceméně náhodou.
Přihodilo se to ještě před listopadem 1989 a tehdy tajně vysvěcený kněz sám sobě uprostřed torza vesnice – ve vyhořelém, vypleněném a stromovými nálety porostlém kostele – slíbil, že změní-li se v republice politické poměry a on se stane oficiálním knězem, udělá vše proto, aby mše svaté celebroval právě tady.
V kostele, který se ani na noc nezamyká – takže je na tohle konto vtipkováno, že v Neratově je zhola zbytečná jinde populární akce Noc kostelů – slouží nyní otec Josef mši každý den. Dobagruje, převleče se z montérek do kněžského a: „Modleme se“.
Antonín Nekvinda mezitím obstarává přízemnější starosti než jsou ty, odehrávající se v kostele se střechou z nebe. „Tahle symbióza nám bezvadně funguje,“ pochvaluje si Josef Suchár a jako by na zpečetění svého tvrzení se napije Proroka.
Mimochodem, Jiří v ten večer na limonádu do hospody nepřišel. Ale žádný strach, brzy se zase nevinně zeptá na své oblíbené téma.
„Můžu pivo?“
