Krize v Hormuzském průlivu může ještě přinést své negativní dopady, je ale hlavně dalším impulsem pro Evropu, aby do budoucna více přemýšlela o své energetické závislosti. „Doufám, že přiměje lidi více přemýšlet o tom, jak věci měnit a jak k nim přistupovat realisticky,“ říká v rozhovoru pro Forbes šéf miliardové skupiny 2JCP Vojtěch Křenovský.
2JCP je česká strojírenská společnost, která se zaměřuje na vývoj a výrobu technologických celků a inženýrských řešení využívaných v průmyslu a energetice. Její produkty jsou součástí například plynových elektráren nebo LNG terminálů, soustředí se ale i na obnovitelné zdroje.
„Obnovitelné zdroje jsou správnou součástí energetického mixu, ale nemohou být prosazovány militantně,“ míní Křenovský. „Musí se rozvíjet s respektem k přírodě, fyzikálním zákonům i místním podmínkám,“ vysvětluje dále.
Křenovský kromě zahraničních služebních cest v současnosti často pendluje i mezi Roudnicí nad Labem, kde bydlí, a Brnem, kde má sídlo jeho investor Jet Investment miliardáře Igora Faita. Ten k ní nedávno přikoupil i firmu ACS, která je silná právě v inženýringu.
„Díky ACS International jsme významně posílili v oblasti řídicích systémů a elektroinstalací,“ potvrzuje šéf 2JCP, která loňský rok uzavřela s obratem nad dvěma miliardami korun. Letos by se měly její tržby i díky akvizici ACS téměř zdvojnásobit.
Igor Fait z Jet Investment už dříve uváděl, že by skupinu z pohledu finančních čísel rád zdvojnásobil. A po šesti letech od vstupu do 2JCP se zřejmě naplňuje jeho investiční horizont.
„Případné budoucí transakce teď ale nemohu komentovat. Nicméně myslím, že si každý zkušený čtenář zbytek dokáže domyslet,“ poznamenává k tomu Křenovský mezi tím, co popisuje, kam se evropská energetika i samotný byznys skupiny může vyvíjet.
Má už současná krize v Perském zálivu nějaký konkrétní dopad na vaše podnikání? Mění se z vašeho pohledu něco zásadního v byznysu či ekonomice?
Jsem obecně spíše životní optimista. Nemyslím si, že by krize aktuálně měla něco zásadně pokazit, pokud jde o naše byznysové plány, nebo že by se naopak objevila nějaká dramatická příležitost. Ale samozřejmě, určité dopady přijít mohou a možná i přijdou.
Neřekl bych však, že se něco „pokazilo“. Spíš to vnímám jako další impuls pro Evropu, aby přemýšlela o své energetické nezávislosti. Je to další upozornění, že bychom se měli zamyslet nad tím, zda je aktuální energetický mix, na který spoléháme, skutečně bezpečný.
Jaký dopad podle vás může mít současná situace na Evropu z pohledu energetiky?
Doufám, že povede k větší otevřenosti v debatě o energetickém mixu. Je totiž potřeba vnímat geografické podmínky jednotlivých zemí, dostupnost surovin i podobu energetických sítí.
Podmínky ve Španělsku nebo v Itálii jsou jiné než ve Skandinávii. Stejně tak Česko nikdy nebude schopno těžit z vodní energie v takové míře jako například Rakousko nebo Norsko.
Doufám proto, že se diskuze přestane vést pouze o Green Dealu jako takovém a začne se více soustředit na otázku, jak dosáhnout nižší energetické závislosti na zbytku světa. To samozřejmě nebude zadarmo. Energetická nezávislost něco stojí.
Myslíte si, že krize na Blízkém východě může změnit přístup ke Green Dealu?
Doufám, že přiměje lidi více přemýšlet o tom, jak věci měnit a jak k nim přistupovat realisticky.
Bavíme se nyní o obnovitelných zdrojích?
Obnovitelné zdroje jsou správnou součástí energetického mixu, ale nemohou být prosazovány militantně. Musejí se rozvíjet s respektem k přírodě, fyzikálním zákonům i místním podmínkám.
Stejně tak bych byl opatrný vůči představě, že rychlý návrat k jádru je samospásným řešením. Jaderná energetika je důležitou součástí budoucího mixu, ale není realistické očekávat, že se během několika let postaví nové reaktory nebo že trh zaplaví malé modulární reaktory.
Po letech, kdy řada evropských zemí od jádra ustupovala, klesla atraktivita celého oboru. Chybí odborníci, kapacity i zkušenosti. Není realistické si myslet, že během pěti let vznikne dostatek nových zdrojů, které vše vyřeší.
K jádru se ale nyní obracíme ve velkém.
Ano, jádro bude součástí tohoto řešení. Neměli bychom ale sázet všechno na jednu kartu. Po určitou dobu budeme muset spoléhat také na plyn.
Dříve nebo později se současné geopolitické situace uklidní a odpovědní hráči budou hledat cesty, jak zdroje diverzifikovat. Evropa se bude více dívat na severní Afriku, Spojené státy a další regiony.
Některé země budou možná dál nakupovat plyn z Ruska. To se může stát. Klíčové ale je nespoléhat na jediný zdroj.
A právě diverzifikace je i základní součástí naší firemní strategie. Historicky jsme si prošli obdobími, kdy jsme byli příliš závislí na jednom trhu nebo na jednom segmentu. To nás naučilo diverzifikovat jak produkty, tak geografickou přítomnost. Dnes je to běžná součást našeho fungování.
Foto se souhlasem 2JPC
Vy sami jste se diverzifikovali mezi plyn, technologie pro obnovitelné zdroje a také vodík. Očekáváte, že současný vývoj podpoří váš byznys například v oblasti plynu?
Podívejme se na fakta. Už několik let se v Evropě diskutuje o tom, kdy začne prudce růst poptávka po elektřině kvůli datovým centrům a rozvoji umělé inteligence, tak jako je tomu v současnosti v USA. Debatuje se o tom, kdy přijde ten zlom.
Pokud bude Evropa chtít plnit své klimatické závazky a současně zajistit stabilní dodávky energie, bude plyn minimálně v přechodném období potřebovat.
Takže Česko bude plyn potřebovat?
Ano. A podle mého názoru ne jen na několik let. Pokud se bavíme o výstavbě nových zdrojů, plynovou elektrárnu lze postavit v horizontu vyšších jednotek let. U jádra se bavíme o dvou dekádách.
Kdokoli tvrdí opak, nemluví pravdu. Od prvních úvah, průzkumů a povolovacích procesů až po samotnou výstavbu, uvádění do provozu a certifikace jde o horizont dvaceti let. Plynové zdroje mají navíc jednu zásadní výhodu: flexibilitu. Dokážou během několika minut najet z nuly na plný výkon. To je vlastnost, kterou bude energetická soustava potřebovat stále více.
Plyn tedy bude i nadále součástí energetického mixu. Ne nutně jako dominantní zdroj, ale jako technologie schopná rychle reagovat na výkyvy výroby a spotřeby.
Výrobci plynových turbín teď ale také hlásí vysokou poptávku.
Realita je taková, že trh s plynovými zdroji je nyní prakticky vyprodaný na několik let dopředu. Zákazníci si rezervují výrobní kapacity tři až pět let předem. Týká se to všech velkých výrobců v oboru. Hlavním tahounem poptávky jsou Spojené státy.
Zdá se, že je dnes svět rozdělen na dva hlavní proudy – na zastánce fosilních zdrojů a těch obnovitelných. Nebude mezi nimi ale nakonec kompromis?
Mám také pocit, že se tato debata často dostává do extrémů. Na jedné straně stojí zastánci fosilních paliv, na druhé ti, kteří požadují jejich okamžité odstranění. Chybí prostor pro pragmatická nízkouhlíková řešení.
Přitom existují projekty, které dávají smysl. Například kombinace fotovoltaiky, výroby vodíku a plynového zdroje. Ve chvílích přebytku elektřiny můžete energii využít k výrobě vodíku. Naopak v době, kdy obnovitelné zdroje nevyrábějí dostatek energie, pomůže stabilní zdroj.
Důležité je sledovat celkovou uhlíkovou bilanci systému v delším časovém horizontu, ne hodnotit každou jednotlivou hodinu provozu izolovaně. Právě takový přístup podle mě výrazně zvyšuje šanci, že budou podobné projekty ekonomicky i technicky úspěšné.
Takže právě tady vidíte hlavní problém současné debaty?
Ano. Často se snažíme být papežštější než papež. Chceme dosáhnout obrovských změn během velmi krátké doby, což není realistické.
2JCP působí přibližně v sedmdesáti zemích. Mění současná geopolitická situace pravidla hry?
Pokud mluvíme o projektech, jsme skutečně přítomni ve velmi široké škále zemí. Z pohledu zákazníků ale stále převažuje severozápadní Evropa, Velká Británie a Spojené státy.
Zároveň je potřeba si uvědomit, že energetická transformace není pouze evropské téma. V mnoha regionech světa jsou investice do nových energetických technologií výrazně vyšší než v Evropě.
Pokud by ale došlo k výraznějšímu narušení přepravních tras, lze očekávat prodlužování dodacích lhůt a tlak na přístavní infrastrukturu po celém světě. To je podle mě jedno z nejreálnějších rizik, která dnes sledujeme.
Dodáváte technologie i pro LNG terminály?
Ano, ale tradičně jsme byli především na straně kompresních technologií. Jinými slovy, naše technologie se používají zejména tam, kde plynové turbíny nepohánějí generátor elektřiny, ale kompresory.
Historicky jsme se proto podíleli především na projektech spojených se zkapalňováním plynu určeného pro export. Šlo zejména o projekty ve Spojených státech i v Africe, odkud LNG směřuje do celého světa, včetně Evropy.
Dříve jsme byli aktivní také v oblasti offshore projektů. Dodávali jsme například skidy řídicích systémů pro podmořské plynové vrty a další technologie spojené s těžbou. To už ale dnes není součástí našeho hlavního strategického zaměření.
Takže současný boom LNG terminálů skutečně pociťujete?
Vnímáme ho jako příležitost. Některé projekty, na kterých pracujeme, jsou přímo navázané na kompresní technologie využívané v exportních terminálech. Ty projekty navíc nejsou jen ve fázi úvah. Jsou reálně rozpracované a investoři je realizují.
Když se podíváme na výkony 2JCP, která část byznysu je dnes nejsilnější?
V současnosti tvoří plyn přibližně pětapadesát až šedesát procent našeho byznysu. Když se ale díváme pět let dopředu, očekáváme, že jeho podíl klesne lehce nad čtyřicet procent. Neznamená to, že by plyn stagnoval nebo klesal v absolutních číslech. Naopak. Očekáváme další růst. Jen ostatní oblasti porostou ještě rychleji.
Jaké oblasti to budou?
Především technologie související s energetickými sítěmi. Tedy řešení zaměřená na stabilizaci a rozvoj přenosových soustav. To souvisí i s akvizicí společnosti ACS International, díky které jsme významně posílili v oblasti řídicích systémů a elektroinstalací.
Vedle toho vidíme velký potenciál v takzvaných clean-tech technologiích. Jde například o velká průmyslová tepelná čerpadla, technologie využívající odpadní teplo, energetické využití odpadů nebo systémy pro akumulaci energie.
V Evropě vzniká celá řada zajímavých projektů v oblasti skladování energie nebo využití odpadních zdrojů. Věříme, že právě zde bude růst velmi výrazný.
Když už mluvíme o strategii – jak dlouho je ve firmě investor Jet Investment?
Majetkově vstoupil do společnosti v červnu roku 2020.
To už se pomalu blíží běžnému investičnímu horizontu private equity fondů.
To je pravda. Případné budoucí transakce ale teď nemohu komentovat. Nicméně myslím, že si každý zkušený čtenář zbytek dokáže domyslet.
Jaký 2JCP očekává letošní rok z pohledu hospodaření?
Největší pozornost věnujeme vývoji měnových kurzů. Když působíte globálně a pracujete s dlouhými projekty, volatilita dolaru nebo eura má významný dopad.
Naše zakázky často trvají dva až tři roky. Od podpisu kontraktu přes engineering až po výrobu, dodání a uvedení do provozu. Proto se kurzové změny mohou promítat velmi výrazně. Pokud se ale podíváme na samotný byznys, očekáváme další velmi silný rok.
Loňský rok byl mimořádně úspěšný. Obrat překročil 2,1 miliardy korun a EBITDA dosáhla téměř 330 milionů korun. To jsou výsledky, za které se určitě nemusíme stydět.
A ten letošní rok?
Bez započtení ACS jsme původně plánovali překročit hranici tří miliard korun obratu. Po započtení akvizice očekáváme tržby přibližně mezi 3,7 a 3,8 miliardy korun.
Navíc ACS dosahuje mírně vyšší maržovosti než naše původní skupina, takže pozitivní dopad není jen na straně obratu.
Integrace ACS už je dokončená?
Integrace stále probíhá. A upřímně řečeno, u podobných transakcí jde spíše o proces než o jednorázovou událost. Měli jsme poměrně jasnou představu o tom, co chceme integrovat a kde si naopak mají jednotlivé společnosti zachovat určitou samostatnost.
Původní skupina byla velmi silná v mechanických částech projektů. ACS přinesla špičkové kompetence v oblasti elektroinstalací, řídicích systémů a automatizace. Tyto schopnosti se navzájem doplňují a nekonkurují si. Právě v tom vidíme největší synergii celé transakce.
Když se podíváte na letošní rok svýma očima jako CEO, jaké jsou vaše hlavní priority?
Je jich několik a pořadí, ve kterém je zmiňuji, neodráží jejich důležitost.
V loňském roce jsme spustili dva nové byznysy. Prvním je 2JCP Nexus, divize zaměřená na nejkomplexnější projekty, kde zákazníkovi nabízíme kompletní řešení od návrhu přes engineering a výrobu až po instalaci a uvedení do provozu.
Tento tým se postupně buduje. Využívá know-how celé skupiny a jeho úkolem je integrovat kompetence jednotlivých firem tak, abychom byli schopni dodávat opravdu rozsáhlé projekty na klíč.
Druhou oblastí je rozvoj nových produktových řad včetně filtračních technologií. Vidíme zde zajímavý tržní potenciál a chceme tuto část podnikání dále posilovat. Samostatnou prioritou je samozřejmě integrace ACS, která podle mého názoru probíhá velmi dobře.
A pak je tu oblast, která bude pro evropský průmysl stále důležitější: lidé.
Soustředíte se dnes hodně na nábor?
Nábor, rozvoj lidí i jejich udržení. Evropa dlouhodobě čelí demografickému vývoji, který průmyslovým firmám příliš nepomáhá. Přestože HR týmy i management investují obrovské úsilí do získávání nových zaměstnanců, konkurence o kvalitní technické profese je stále tvrdší.
Dnes už si dokonce myslím, že jsme překonali nejhorší období absolutního nedostatku pracovní síly. To ale neznamená, že problém zmizel. Naopak. Konkurence mezi zaměstnavateli je stále intenzivnější a otázka už nestojí pouze tak, jak lidi získat, ale především jak je dlouhodobě udržet.
Musíme být atraktivním zaměstnavatelem. Musíme lidem nabídnout zajímavé projekty, možnost profesního růstu a prostředí, ve kterém budou vidět smysl své práce.
Lidí je na světě pořád dost. Je ale málo těch opravdu schopných. Ještě méně schopných, kteří zároveň chtějí pracovat. A úplně nejméně těch, kteří jsou schopní, pracovití, loajální a dlouhodobě sdílejí hodnoty firmy. Právě o ty se dnes vede největší boj.
Kolik lidí dnes vlastně skupina zaměstnává?
Včetně ACS nyní téměř 950. Pokud se nám podaří naplnit naše plány, věřím, že do konce roku překročíme hranici tisíce zaměstnanců.
Většina z nich je samozřejmě v České republice, především díky našim výrobním závodům. Máme ale i rostoucí týmy v Polsku, Bulharsku, Velké Británii nebo Spojených státech.
Myslíte si, že se význam plynu v Česku podceňuje?
Ano. Podle mě se často zapomíná na praktické souvislosti. Například v severních Čechách nebo na severní Moravě nejsou jen elektrárny. Jsou tam také rozsáhlé teplárenské soustavy, na které jsou napojená celá města.
Nemůžeme jednoduše odstavit stávající zdroje a čekat deset nebo patnáct let, než budou k dispozici nové jaderné kapacity. Proto budou potřeba moderní kombinované plynové zdroje, které dokážou vyrábět elektřinu i teplo současně. To není ideologie. To je technická realita.
Stejně tak si myslím, že není realistické předpokládat, že veškeré vytápění přejde během krátké doby na elektřinu. Taková změna by měla obrovské dopady na přenosovou i distribuční soustavu. Energetika je systém. Každé rozhodnutí má své důsledky.
Během celého rozhovoru se vracíme k tématu energetické nezávislosti.
Protože je to podle mě klíčová otázka. Když mluvíme o energetické transformaci, často vytváříme dojem, že přechodem na jinou technologii automaticky odstraníme závislost na zahraničních dodavatelích.
Tak jednoduché to ale není. Musíme si pokládat otázky: Odkud bude pocházet uran? Odkud budou pocházet kritické suroviny? Odkud budou přicházet technologie?
Každý energetický systém vytváří určitou formu závislosti. Rozdíl je pouze v tom, jak velká tato závislost je a jak dobře ji dokážeme řídit.
Když se bavíme o budoucích zdrojích energie, uhlí postupně končí. O vodíku se mluví hodně, ale z trhu často slyším, že je jeho masové využití stále poměrně vzdálené. Jak to vidíte vy?
Podle mě je představa, že budeme vyrábět zelený vodík a následně ho ve velkém spalovat, fyzikálně i ekonomicky problematická. Smysl naopak dává využívat vodík jako vstupní surovinu pro další průmyslové procesy, především v chemickém průmyslu.
Pak už se bavíme o tom, kde pro takové projekty existují vhodné podmínky. Jsou regiony v Evropě, kde má vodík výrazně větší šanci na úspěch než jinde, a právě tam dnes vznikají nejzajímavější projekty. Vedle toho ale existují místa, kde se o vodíku mluví hlavně z marketingových důvodů.
Pokud má být výroba skutečně ekonomicky životaschopná, musí být splněna celá řada podmínek. Proto vznikají vodíkové huby a celé průmyslové regiony, kde je infrastruktura propojena tak, aby dávala ekonomický smysl. A právě do těchto oblastí směřují i některé naše projekty.
Můžete uvést konkrétní příklad? Jde třeba o Rotterdam, kde vzniká jeden z velkých evropských vodíkových hubů?
Nizozemsko je určitě jedním z příkladů. Obecně jde často o přístavní oblasti, kde je soustředěný těžký průmysl a chemická výroba.
Ukazuje se ale, že samotná výroba vodíku nestačí. Potřebujete také odběratele, kteří budou schopni velké objemy skutečně využívat. To je často větší problém než samotná technologie.
Další podmínkou je dostupnost obnovitelné energie. Současná pravidla jsou v některých ohledech nastavená velmi přísně. Pokud chcete vyrábět takzvaný zelený vodík, musíte prakticky prokázat, že využíváte vlastní obnovitelné zdroje energie. To celý proces výrazně komplikuje.
Osobně si myslím, že celému odvětví příliš nepomohlo ani rozdělování vodíku do různých barevných kategorií. Často to vede k ideologickým sporům místo hledání funkčních řešení.
Takže pokud bychom měli naše povídání shrnout jednou větou?
Energetická transformace není sprint ani ideologický souboj. Je to dlouhodobé hledání rovnováhy mezi bezpečností, ekonomikou, udržitelností a technologickou realitou.
