Tři čtvrtiny Čechů občas pociťují nadměrný stres v práci a třetina lidí zažívá symptomy syndromu vyhoření. Naopak jen desetina lidí se v práci v poslední době cítí aktivní a plná elánu. Navzdory tomu firmy v Česku duševní zdraví příliš neřeší, ukazuje průzkum neziskovky Nevypusť duši.
Tu v roce 2016 založila laureátka výběru Forbesu 30 pod 30 a členka žebříčku nejvlivnějších žen Česka Marie Salomonová s cílem pozvednout téma duševního zdraví. Loni na podzim ale odešla na mateřskou a vedení Nevypusť duši předala Barboře Pšenicové.
„Výsledky aktuálního průzkumu pro nás byly v mnohém překvapující, některé přetrvávající názory se nám však potvrdily. Například lidé nad 54 let nejčastěji tvrdí, že nadměrný stres v jejich životě nic nezpůsobuje,“ říká Barbora Pšenicová.
Vysvětluje si to tím, že pro starší generaci není téma duševního zdraví tak běžné a nemusí si vždy dané příznaky se stresem spojit. V celé populaci jsou ale jen tři procenta respondentů, kteří tvrdí, že nadměrný stres nikdy nezažili.
Naproti tomu sedmdesát tři procent lidí pociťuje nebo někdy pociťovalo pracovní stres, který ovlivnil jejich kvalitu života více, než by si přáli. A každý pátý zaměstnanec nepříznivé důsledky pracovního stresu zažívá často.
„Důsledky takového stresu se nejčastěji projevují jako podrážděnost, neklid, spory s okolím anebo změny nálad. Časté jsou však také fyzické projevy jako nespavost, bolesti na hrudi či bolesti hlavy, ale také nechuť čemukoli se věnovat, odmítání aktivit nebo sociálního kontaktu,“ popisuje Pšenicová.
Muži přitom častěji než ženy hlásí jako důsledek stresu menší produktivitu v práci, zatímco ženy oproti mužům zmiňují více fyzických projevů spojených s úzkostmi. Téměř třetina dotázaných se také svěřila, že za poslední dva týdny byli plní elánu jen méně než polovinu času nebo vůbec.
„Symptomy, na které jsme se ptali v průzkumu, mohou následně vést až k syndromu vyhoření. Zvyšuje se počet lidí, kteří se s těmito obtížemi setkávají, a syndrom vyhoření se nejspíš brzy zařadí do mezinárodní klasifikace nemocí a stane se oficiální diagnózou,“ podotýká Pšenicová.
Firmy v Česku nicméně duševní zdraví příliš neřeší. Pomoc v krizových situacích nabízí jen minimum z nich. Benefity jako psycholog, školení duševního zdraví, kouč nebo sabatikl zůstávají na chvostu.
A když už firmy pohodu v práci řeší, využívají spíš tradičních benefitů, jako jsou sick days, flexibilní pracovní doba, hezké pracovní prostředí, teambuildingy nebo proplacení relaxačních aktivit.
„Nejvíc zarážející pro nás bylo zjištění, že více než třetina zaměstnanců nemá od zaměstnavatele nárok na žádné benefity spojené s podporou duševní pohody v práci,“ komentuje Pšenicová.
Většina lidí se navíc bojí o svých problémech mluvit. O mentálním zdraví se v práci baví běžně jen sedm procent dotázaných. A spíše jsou ochotni ho řešit s kolegy z týmu než s vedením. Více než čtyřicet procent lidí tohle téma v práci neotvírá vůbec.
„Rozdílný trend vidíme také u faktoru vzdělání. Lidé se základním vzděláním se v práci o duševním zdraví baví mnohem méně než lidé s vysokoškolským vzděláním. A zároveň mají výrazně nižší přístup k benefitům spojeným s duševním zdravím,“ uvádí Pšenicová.
Sami zaměstnanci by přitom podobné benefity ocenili. Třeba možnost vzít si sabatikl by uvítal každý třetí zaměstnanec. A vyplatilo by se to podle Pšenicové i firmám. Je to pro ně příležitost nejen pomoci zaměstnancům zvládat pracovní stres a zlepšit jejich celkovou pohodu v práci, ale také zvýšit jejich produktivitu a zaměstnance si dlouhodobě udržet.
