Zvenku hala mezi silnicemi, kde čekáte stroje, hluk, hromady dřevěných prken, zápach lepidla, vůni vosku a hromady pilin. Jenže pak vejdete dovnitř a jste v místě, který spíš připomíná galerii. Tohle je prostě jiná truhlářská dílna.
Já mám pořád pocit, že je tu bordel, ale většině lidí se tu líbí, tak nevím.“ Tohle vám řekne Milan Husička starší, když se zmíníte, že toto by člověk v budově u Unčovic obklíčené silnicemi poblíž hlavního tahu mezi Olomoucí a Šumperkem nečekal. Ne, bordel tu není.
Je tu designovo-nábytkářský ráj. A pak taky trochu kavárna a díky obrazům zatím jen postaveným pod velkými prázdnými stěnami i náznak budoucí galerie. Navíc plánů, jak prostor ještě vylepšit, je celá řada. Výroba je ukrytá tak, aby dojem z téhle krásy nerušila.
Proč, to se dozvíte ve chvíli, kdy Milan Husička starší
vysvětlí, že on truhlář, nebo ještě konkrétněji stolař, nikdy nebyl
a podle jeho vyprávění ani hned tak nebude. Přesto se svým synem dokáže
vyrábět nábytek, za který zákazníci utrácejí přinejmenším desítky tisíc.
A když se někdo rozhodne vybavit si jím celý byt, není problém utratit
třeba i milion.
Nábytek ho ale pracovně provází celý život. Na Slovensku vystudoval vysokou školu, kde se naučil, jak ho vyrábět ve velkém. Později ho před sametovou revolucí prodával ve státním podniku a hned potom, co se komunismus v Československu odebral na věčnost, začal ještě se třemi společníky obchodovat na sebe.
Obrat 35 milionů ročně, spokojení zákazníci, spokojený život. „Ale po těch letech to vlastně byla nuda. Říkal jsem si, že už nechci shromažďovat další peníze, ale že si je chci užít. Že chci dělat, co mě baví. Obchod je zajímavý, když to běží, jenže postupně se stanete otrokem čísel. V jednu chvíli jsem si proto řekl, že už nechci prodávat krabice, ale že by bylo dobré vyrábět něco vlastního,“ vzpomíná Husička.
To bylo v roce 2005, kdy ke vzniku firmy Situs, jejíž
název mimochodem vychází z latinského in situ, v překladu „na
původním místě“, chyběl jen kousek. Stoprocentně jasné to ale nebylo. Ve hře
byla ještě jiná varianta – motorky. Cestování, ale třeba
i s nimi spojený byznys. Milan Husička na nich, konkrétně na
cestovním BMW, projel velkou část světa. Sýrie, Kavkaz, Írán…
„Když jsem tehdy uvažoval, jak dál, postavil jsem si vedle sebe to, co mě nejvíc baví. A vyšly mi z toho motorky a nábytek. Psal jsem si plusy a minusy, jenže pořád to vycházelo stejně. Tak jsem si řekl, že to nechám osudu.“ A osud Husičkovi do cesty přihrál brněnského designéra Petra Šebelu.
Jednoho dne totiž za Husičkou přijel s tím, že slyšel, že jeho firma umí dobře čalounit. A že potřebuje očalounit křesílko do soutěže. „Nějak jsme se domluvili, on odjel zpátky domů a tím to mohlo skončit. Ale mně naše setkání pořád vrtalo v hlavě. Prostě jsme si lidsky sedli. Říkal jsem si, jestli tohle nebylo to vnuknutí. Vnuknutí, že mám dělat nábytek,“ říká Husička.
Sedl proto do auta a vydal se za Šebelou do Brna.
A tím vlastně začala historie firmy Situs. Právě Šebela ve spolupráci
s Husičkou navrhl nábytek, který se vyrábí doteď. Přítomnost designéra
přitom byla nezbytná. Husička chtěl dělat svůj design, ale neuměl ho vytvořit.
„Poznám, co se bude líbit, jak to udělat technicky, ale nevím, jak se
k tomu dostat. To umí designér,“ přiznává. Tenhle úkol tak zůstal plně na
Šebelovi, který uspěl.
Největší slávu firmě přinesla řada židlí a stolů Figure. Jak ji popsat? Vezmete kusy dubu, jasanu nebo amerického ořechu, slepíte je k sobě a potom na obráběcím stroji dotvoříte do tvaru, který vám podlomí kolena. Žádné ostré tvary, jen obliny, lehkost v kontrastu s masivností a precizní zpracování.
Tohle je samozřejmě až neslušná novinářská zkratka, ale výsledek, ten zkrátka takový je. Ani šéf firmy se ale do popisu designového stylu do hloubky nepouští. „Když se někdo ptá, proč děláme designové věci, odpovídám, že neděláme design, ale že jednoduše děláme hezké věci,“ dodává.
Dnes už tým šesti lidí, který Situs pohání, neví kvůli
přibývajícím zakázkám, kam dřív skočit. Start ale takový nebyl. „Začátky bolely
a stálo to hromadu peněz,“ přiznává Husička. S ostrým startem nového
rodinného byznysu se navíc trefil do doby, kdy svět během let 2009 a 2010
trápila ekonomická krize.
Vývoj vlastního nábytku trval roky a postupně začala váznout i výroba. Situs totiž zpočátku neměl vlastní dílnu. Šel cestou, která je typická pro slavné nábytkářské firmy na severu Itálie. Model je takový, že vyvinete produkt a výrobu jeho jednotlivých částí svěříte firmám, které se na ně specializují.
„A je na ně spolehnutí,“ zdůrazňuje Husička starší s dovětkem, že přesně to je v Česku problém. Právě kvůli problémům s nedodržováním termínů a dohod v rodině Husičkových padlo rozhodnutí, že se do výroby pustí raději sami. Peníze původně určené na nákup domu tak spolknul nový CNC obráběcí stroj, který se vším všudy vyjde na víc než šest milionů.
Právě vlastní CNC stroj a nástup syna Milana Situs nakopli. Na nich dvou totiž visí výroba především. Teoretické školení o technologii výroby Husička junior dostává od otce, praktické o tom, jak se orientovat ve světě dřeva a jak s ním pracovat od starých mistrů stolařů.
A tohle všechno díky vystudovanému 3D modelování propojuje s moderní technikou. Na Husičkovi starším zůstává obchod a marketing. Společně pak řeší další směřování podniku, který ročně generuje tržby mezi patnácti a osmnácti miliony korun.
„Se dřevem fyzicky nepracuju. Bohužel. Není na to čas,
prostor. Nejde to dělat tak, že přijdu do dílny a dvě hodiny si budu hrát
ve výrobě a až mě to přestane bavit, zase půjdu řešit obchod a vývoj.
Takhle to z časových důvodů opravdu nemůže fungovat. Ale chtěl bych. Až
budu v důchodu, tak si ty stoly půjdu vyrábět sám. Snad,“ plánuje si
Husička starší, ale je na něm vidět, že je příliš akční na to, aby to tak ve
skutečnosti doopravdy bylo.
Momentálně plánuje hlavně pořízení dalšího CNC stroje, díky kterému by stíhali vyrábět ve větším a hlavně s kratšími dodacími lhůtami, které se u nových zakázek momentálně počítají v měsících. Navíc ruční práce už ani tady nemá tolik místa. „Náš stůl by dobrý stolař taky udělal rukama, ale trvalo by mu to tři dny. Stroj to to dokáže v řádu hodin,“ vysvětluje Husička, proč Situs sází hlavně na techniku.
Zároveň ale zdůrazňuje, že dva stroje budou na hodně dlouho stačit. Dostat se znovu do vleku velkých objednávek a problémů s termíny není to, o co by ve firmě z Olomoucka stáli. „Nás baví si se vším hrát, aby to bylo naprosto dokonalé. Je ovšem pravda, že to pak dlouho trvá a stojí to spoustu peněz,“ doplňuje otce Husička mladší.
Nemusí jít přitom jen nábytek, kterým už dnes Situs dokáže vybavit celý byt. Nově se pouští i do doplňků do domácnosti. I proto v showroomu visí například lustr s obřími skleněnými bublinami, nebo decentní skleněné koule kombinující sklo a dřevo.
„Zjistili jsme, že zákazník, který řeší celý design bytu, nechce trávit hodiny hledáním ideálního osvětlení. A že vlastně ani není tak náročný. Stačí, když mu nabídnete jeden kvalitní výrobek, který třeba můžete lehce upravit podle jeho přání. A on si ho koupí. Tak jsme si takový sami navrhli, našli si českého výrobce a teď ho začneme prodávat,“ vysvětluje Husička mladší.
Firmu navíc možná už příští rok čeká poměrně zásadní krok.
V plánu je pomalu začít opouštět současný designérský styl a pustit
se do nového, podle Husičky staršího surovějšího stylu. Opět ale se stejným
designérem. Důvod? „Chceme být malá rodinná firma, která má nějaký výraz.
A když do toho pustíte další designéry, tento plán se rozsype. Chci si
ohlídat, aby se tohle nikdy nestalo,“ říká Husička.
