skip to main content

Jiný úhel pohledu: Nejen o koronaviru, ale i o existenčním strachu by se mělo mluvit

5 minut čtení

Strach o to, co bude dál, panika, chaos. A taky noční můry. Tyto a mnohé další nepříjemné psychické stavy jdou ruku v ruce s epidemií.

Zatímco koronaviru všichni vystaveni nebudou, strachu, v jakékoli míře, neunikne nikdo. Byla by ale škoda, kdybychom se z nastalé situace nepokusili naučit něco o sobě samých. Na přemýšlení máme teď času všichni víc než dost.

Člověk a příroda

Tváří v tvář neznámému jsou všechny naše doposud skryté potíže a obavy připraveny vpadnout do vědomí, kde napadnou naše „já“, a to se v takovou chvíli může propadnout do neznámých, spodních pater. Jak se toho vyvarovat?

Události samy o sobě jsou takové, jaké jsou. To či ono šlo udělat lépe a jinak, ale nad rozlitým mlékem nemá cenu plakat. Prvním krokem k vůbec nějakému posunu je vždy schopnost vidět fakta taková, jaká jsou, přestat jim vzdorovat a následně na jejich základě (a nikoli pod vlnami vášní či nenávisti) jednat.

Reklama

Já kulis zbaveno

Současné události mají na každého z nás jiný dopad, který odpovídá konkrétní individuální dispozici. Skutečnost, že „nepřítel“ mikrobiologického původu není jaksi vidět (ale je o něm hodně slyšet), nakonec připomíná i to, co se děje v nitru každého jedince. Zde totiž nepřítel sídlí také, jen nese jméno strach a pro naše oči je rovněž neviditelný. 

Často si ho nejsme vědomi, a tak nemůžeme s určitostí říct, zda jednáme pod jeho vládou ještě rozumně a pragmaticky, nebo mu podléháme a propadáme panice, úzkostem či beznaději, případně máme pocit zdánlivé neohrozitelnosti ( „To se mě netýká!“, „Jsem v pohodě.“). O příživnictví a ziskuchtivosti snad raději ani nemluvě. 

Co se to tedy děje? A proč jsou reakce tak pestrobarevné? V krizích (a to nejen v takových, jakou je tato) vystupují do popředí ty stránky osobnosti, které jsme se snažili kontrolou, silou vůle či předstíranou morálkou držet pěkně pod pokličkou. Naše já se obrnilo „ve věži“, kde se těšilo iluzi bezpečí. Nyní se ale vše to, co jsme vidět nechtěli, přes noc stalo realitou. 

Druhým, a podobně zákeřným, faktorem je pohasnutí neonů, obchodů a všech lákadel vnějšího světa vůbec. Co zbude? Vnější šum ustal a každému zbyl jen on sám a najednou není kam uniknout před tím, jací ve skutečnosti jsme a od čeho jsme utíkali.

Po stopách strachu

Ve své praxi občas pro práci se strachem používám přirovnání s pavoukem (či jiným vhodným předmětem strachu). Představte si na chvilku, že fobií z pavouků trpíte. Sedíte v místnosti a víte, že někde v ní je velká chlupatá potvora. Jak se budete cítit? Jak budete reagovat? Selže-li obvyklý prostředek a hrdina s utěrkou není nikde po ruce, nezbude než pavouka zaměřit! V každém okamžiku vědět, kde je a co dělá.

Ovšemže sledovat pavouka, kterého se k smrti bojíme, je dost nepříjemné, ale je to stále mnohem lepší než vůbec nevědět, kde zrovna je. Podobně se strachem. Abychom s ním mohli nějak smysluplně naložit, musíme vědět, kde se v danou chvíli pohybuje, kde sedí v ten který okamžik v našem těle. K čemu nás nabádá? Utéct? Dokoupit toaletní papír, jídlo, zásoby? Zbavit nás pocitu samoty za jakoukoli cenu?

Každý se přirozeně bojíme něčeho jiného, ale podmínky pro vpád strachu do vědomí jsou nyní rozehrány. Aktuální situace strach samotný nezapříčinila, spíše nás na jeho latentní existenci drsně upozornila. Samozřejmě, můžeme dále lpět na vábničkách a potřebě uspokojování. Nebo můžeme celou situaci využít jako možnost se vlastnímu strachu konečně podívat do tváře. O čem konkrétně se bavíme?

Existenční strach

Představa, že se přeruší zásobování, přijdeme o práci či příjem, útočí na instinktivní strach o holý život. Přidejme k tomu kolektivní pochody (například vyprodané obchody) a udržet racionální směr je náhle úkol téměř nadlidský. Stále ještě nám ale zbývá otázka, zda máme, či nemáme ve svém jednání svobodnou vůli, nebo již podléháme nutkání. 

Všechna opatření, která jsou nezbytná, jsou rovněž správná! Ale všimli jsme si kdy vůbec, jak křehcí a málo soběstační ve skutečnosti jsme a na jakých základech náš život ve skutečnosti stojí? Umíme to všechno ocenit a vážit si toho v dobách, kdy je vše „normální“?

Zvykli jsme si brát vše jako samozřejmost. Jak velká je propast mezi soucitem s lidmi, kteří trpí hlady kdesi daleko, oproti panice, když se problémy objeví na vlastním prahu. Univerzální návody, co s tím, neexistují. Pořád se ale můžeme pokusit nahlédnout skutečnou podstatu vlastních základů.

Vztek, apatie a averze

Dalším momentem, který určitě stojí za povšimnutí, je zjištění, jakým směrem teče naše zloba a vztek. Je to směrem k neschopným autoritám? Nebo ve formě hnusu a averze k lidem, kteří nejsou s to zakrýt si ústa ani šátkem? Bylo by naivní myslet si, že oprávnění k takovým emocím nám poskytly okolnosti.

Reklama

Agrese i odpor měly svůj spád (směr) již dávno předtím. Pod tlakem ale mohl jejich tok zesílit a tím se také (konečně!) dostat na světlo. Co to ale vypovídá o nás samotných? Věděli jsme o svých sklonech pohrdat autoritami (rodiči) či druhými, o kterých si pyšně domýšlíme, že jsou v hierarchii společnosti kdesi pod námi?

Vztahové problémy

Že budou zatíženy i naše vztahy, je nasnadě. Koneckonců největší příliv poptávky po řešení partnerských krizí nastává spolehlivě po období dovolených a po vánočních svátcích. A nyní ho čekáme po karanténě. Ocitli jsme se totiž blíže sami sobě. Takovým, jací skutečně jsme, nikoli jakou roli hrajeme navenek. Být blíže sobě znamená být blíže i druhým. V jednom vyvolává představa času stráveného příští dny a týdny se svou drahou polovičkou pocity sklíčenosti, jiný se děsí samoty. 

Vztah se ale testuje v krizi, nikoli během jízdy s růžovými brýlemi během fáze zamilovanosti. Láska není zamilovanost. Je to spíše hluboký a věrný cit v našem srdci, který se projevuje tím, co děláme (a nikoli jen říkáme), a schopností laskavosti a soucitu. Umíme to spolu ještě vůbec? A umíme být laskaví sami k sobě? Nebo už zbyla jen nenávist a pohrdání? Čas to zjistit.

Strach ze samoty a z prázdnoty

Na druhé straně spektra stojí osamění (vnější) či strach z prázdnoty (vnitřní). Pro ty z nás, kteří vztah momentálně nemají, přichází rovněž zkouška. Čeho? Skutečných motivací ke vztahu. Má plnit roli zalepení nějaké díry v našem životě, nebo sloužit jen k vlastnímu uspokojení? Nestojí na pozadí samoty náhodou strach z odmítnutí, a tak, tváříce se spokojeni ve svobodě, tím nakonec jen utíkáme před životem? Dokážeme si vztahu vážit, nebo prahneme po dokonalosti, čímž se jakémukoli vztahu ve skutečnosti na hony vzdalujeme?

Ať už sami, či ne, společným jmenovatelem vlastní nespokojenosti bývá vnitřní prázdnota. S diářem nabitým schůzkami přes den stejně jako večer pobíháme mezi fitkem, prací, kavárnou a zážitky a nikde už nezbývá místo pro řešení sama sebe. Nakonec právě proto je tak plný. Jenže co teď? Maximálně do práce a z práce a vůbec žádný koncert. 

Zdá se, že otázek je mnoho a odpovědí málo. Je to tak. Nejsme již ve škole a život není testem, v němž zakroužkujeme správné odpovědi. Události a změněné podmínky jsou celospolečenské, kolektivní, ale odpovědi na ně si musíme ujasnit každý sám v sobě. Člověk je jedinečný a způsob uchopení a zpracování zásadních otázek je tím, co z něj v důsledku lidskou bytost činí. 

Soucit, láska a solidarita totiž klepou na dveře ve stejnou chvíli, kdy se na nás dobývá také strach a sobectví. Asi bychom je bez vzájemného kontrastu neuměli odlišit a ocenit. Místo, kde k takovému rozlišování dochází, se nazývá lidské srdce. Abychom se k němu z našich výšin vůbec nějak dostali, je třeba pozornosti, kontemplace, ztišení a ochoty k vnitřnímu vývoji. Současné dění nás k tomu vyloženě nutí. Co se kde děje či se stane, nejsme schopni nikdy zcela ovlivnit. Jaký k tomu všemu zaujmeme postoj ale ano! Čas vnímat, cítit a přemýšlet, nikoli jen hledat desetibodové návody na život.

Reklama
Reklama