skip to main content
Cover rozhovor

Jsem umanutá, přiznává viroložka Ruth Tachezy a zachraňuje Česko státu navzdory

Zkoumá malé a tvoří velké věci. Byla to viroložka Ruth Tachezy, kdo se v Česku podílel na prosazení očkování proti papilomavirům, které stojí mimo jiné za nádory děložního čípku. A když přišel koronavirus, pustila se se stejnou vervou do boje i s ním.

Chtěla se stát lékařkou po vzoru maminky, která byla primářkou dětského oddělení vrchlabské nemocnice. Jenže neměla ten správný kádrový profil, aby se v normalizační době dostala na medicínu. Na přírodovědecké fakultě otevírali nový obor molekulární biologie a genetiky. Trochu skok do neznáma, ale zaúřadovaly geny tatínka, horolezce: překážka je výzva. Udělala přijímačky a uspěla. 

Když přišla epidemie koronaviru, neváhala a dala se do boje s novou nákazou. Přidala se k Iniciativě Sníh, která vznikla loni v prosinci okolo profesora Zdeňka Hela. Tvoří ji odborníci, kteří bojují proti dezinformacím a veřejnosti předávají vědecky podložené údaje.

Z ní byl pak jen krok do meziresortní skupiny MeSES v čele s vedoucím epidemiologem IKEM Petrem Smejkalem. I díky téhle partě nepříznivá epidemiologická čísla začala konečně klesat. Testovat, trasovat, očkovat, sekvenovat, a to všechno důsledně a promyšleně, radili její členové. Než s nimi tedy 18. května rozvázalo ministerstvo zdravotnictví spolupráci. 

Sama Ruth Tachezy se od začátku podílí na testování a teď i na sekvenování, tedy odhalování mutací viru v rámci své „domácí scény“ na Biotechnologickém a biomedicínském centru Biocev Akademie věd a Univerzity Karlovy.

Chvíli před tím, než jsme se pustily do rozhovoru, jí přišla zpráva, že stát nemůže Přírodovědecké fakultě v Biocevu za sekvenování platit, protože nejsou příspěvkovou organizací ministerstva zdravotnictví. Čistá úředničina.

Podobně jako ve chvíli, kdy si museli najít spolupracující zdravotnickou instituci, aby jim mohl stát proplatit testování, kterým se snažili v krizové situaci pomoct. Na Ruth bylo vidět, že je dost naštvaná. 

Chaotickým rozhodnutím vlády čelí od začátku pandemie. Ale nevzdává to, protože věří, že jde o správnou věc. Je vytrvalá stejně, jako když v lese při orientačním běhu, kterému se začala věnovat na prahu padesátky, hledá půl hodiny značku a neběží dál, dokud ji nenajde. 

Zabýváte se papilomaviry a dalšími viry, které se podílejí na vzniku nádorů. Když přišel covid, řekla jste si, jdu do toho, přestože je to jiný typ viru. Proč?

Protože byla naprosto kritická situace. Laboratoře nestíhaly. Respiračními viry se sice běžně nezabývám, ale zkoumají se pomocí metody, se kterou pracujeme. Věděli jsme, že můžeme pomoct velmi rychle a ihned jsme s kolegyněmi v Ústavu hematologie a krevní transfuze (ÚHKT) vše nastartovaly.

I Biocev měl enormní potenciál. Oslovili jsme dobrovolníky, přihlásila se stovka skvělých lidí a testování jsme rozjeli hned loni na jaře. Doktorka Mělková z 1. lékařské fakulty vyškolila tým pro infekční práci, z ÚHKT jsme dodaly metodiku a sestavili směny dvaceti lidí.

Jenže testování běželo jen chvilku, začaly ubývat vzorky. Obrátil se nás pak třeba pražský magistrát a ze svých peněz nechal testovat domovy seniorů. V červnu ale testování skončilo.

Reklama

Jak to?

Podle názoru vlády už nebylo třeba tolik testovat. Na podzim pak přišla zoufalá výzva nemocnic, že potřebují pomoc. Snažili jsme se testování znovu nastartovat, ale nebylo to jednoduché, protože v tu dobu už byla spousta lidí na vládu naštvaná a nechtělo se jim znovu obětovat čas a úsilí.

Ale zlaté jádro to nevzdalo. Začali jsme znovu, i když to nebylo bez komplikací. Především stále platilo, že i když máme povolení k testování SARS-CoV-2, nemůžeme přímo účtovat vyšetření pojišťovně. Proto jsme museli uzavírat smlouvy s nemocnicemi a byli jsme tím pádem laboratoří s velkou kapacitou, ale malou flexibilitou. Nemohli jsme přijmout k vyšetření vzorky bez uzavření smlouvy. 

Z jakého důvodu?

Nikdo to nechápal. Zmatek v řízení epidemie. Nikdo nám nepomohl, nevyšel vstříc. Jediný, kdo za nás stále bojoval, byl prorektor a profesor Jan Konvalinka. Teď Biocev znovu testuje, vzorky nám posílají některé firmy a školy, máme přístroj na testování ze slin.

Doufáme, že jiné laboratoře začnou také vyšetřovat vzorky metodou RT PCR ze samoodběrů, a tím se navýší kapacita natolik, abychom mohli přestat testovat a vrátit se k naší běžné práci.  

Foto Michal Novotný, Univerzita Karlova

Jak jsme na tom s epidemií teď?

Dobře v tom smyslu, že čísla nakažených i pacientů v nemocnicích klesají díky očkování, testování i počasí. Ale nevíme, co se stane, až se budou omezení otevírat. Podle mého názoru jde rozvolňování příliš rychle. S takovými statistikami, které máme nyní my, se okolní státy neotevírají.

Mělo by se vždy počkat a vyhodnotit nastalé změny. Třeba Anglie nebo Izrael se poučily ze svých chyb a rozvolňují za stavu, kdy mají padesát procent očkovaných. My máme 25 procent očkovaných jednou dávkou a stále vysoká čísla nových infekcí.

Říkám to od začátku, nepropadat panice, nehroutit se, ale být opatrní, dál testovat a co nejrychleji a nejsystematičtěji očkovat. Dnešní situace je pro mě takové dejà vu.

Prosadit testování papilomavirů do screeningu karcinomu děložního hrdla zabralo taky pár let bojů a vyvracení argumentů, že testování je drahé. Jenže testování jako nástroj prevence je mnohem levnější než péče o nemocného pacienta. Den lockdownu stojí dvě nebo dokonce až čtyři miliardy korun. 

Může se situace zhoršit s ohledem na nové mutace, které se stále objevují?

Potřebujeme vědět, co zde cirkuluje, a být velmi opatrní při vstupu lidí na naše území. Existuje tlak ukončit testování, ale myslím, že by se mělo zachovat minimálně při návratu z dovolené a pak ve školách znovu začátkem září. Třeba zjistíme, že tu máme nízkou virovou nálož, že jsme proočkovaní a nepřevládne tu jiná varianta viru. A bude to dobré.

Co nás dovede k normálním začátkům?o
Trpělivost, opatrnost a pochopení, jak důležité a zároveň bezpečné očkování je. Nebude se očkovat do nekonečna, až dostane vakcínu dostatečné množství lidí, stane se virus takzvaně endemickým, to znamená, že tady bude jednou za sezonu jako chřipka a očkovat se budou jen rizikové skupiny. 

Máme naději, že vir někdy přestane být tak agresivní?

Podle všech modelů, které známe u jiných příbuzných virů, by se měl i tento virus postupně uklidňovat. Teď je v jakémsi stresu, to se děje vždycky, když vstupuje do nového hostitele. A musíme čelit jeho snaze nám utéct, v čemž mu napomáhá vysoký výskyt v populaci.

Tento virus je navíc vystavěný jinak než chřipka, takže se možná nebude muset přeočkovávat tak často. Jenže v takové fázi ještě zdaleka nejsme. Nemusí trvat zásadně dlouho, než se do ní dostaneme, bude záležet na proočkovanosti a variantách viru, které se případně objeví. Nevidím to ale jako tragédii. Kdyby však vláda nedělala hrubé chyby, nemuseli bychom se v tom tak plácat. 

Průpravu, jak se potýkat s těžkostmi, která se v téhle době hodí, musíte mít asi už od vysoké, molekulární biologie a genetika není zrovna jednoduchý obor… 

V roce 1982, kdy jsem na vysokou nastupovala, to nebyl příliš propagovaný směr. Ale virologie mě uchvátila hned v prvním ročníku. 

Bylo tehdy dost kvalitních pracovních příležitosti? 

Končila jsem v roce 1987 a chtěla jsem zůstat na fakultě. Bylo mi řečeno, že nemám moc šancí, protože nejsem členem SSM ani KSČ. Hledala jsem jiné místo a našla virologickou laboratoř profesora Vonky, která tehdy sídlila v Ústavu sér a očkovacích látek, a požádala tam o aspiranturu. Možnost udělat doktorát jsem tu ale dostala až za dlouho, vše uvízlo na schválení uličního výboru KSČ. Musela jsem si za jeho vedoucí osobně dojít. 

Foto Luboš Wišniewski, Univerzita Karlova

Po revoluci měl váš obor rychlý rozjezd?

Můžu mluvit za dvě laboratoře profesora Kuldy a profesora Vonky. Udrželi laťku velmi vysoko i před revolucí a to je obdivuhodné. V tu dobu se téměř nesmělo cestovat, neměli jsme internet, a sehnat odborný článek vyžadovalo téměř nadlidské úsilí. 

Po roce 1989 hodně lidí vycestovalo, já také. V roce 1990 jsem odjela na svoji první stáž do vyhlášené laboratoře ve Finsku. Pak jsem byla dva roky na newyorské Albert Einstein College of Medicine. První půlrok jsem se otrkávala a učila běžné, ale pro nás neznámé věci, třeba jak zacházet s bankovním účtem nebo kreditní kartou.

Do Čech jsem se vrátila v roce 1994 a začala pracovat na svém prvním grantu. A s granty jsem spojená dodnes. 

Reklama

Už tehdy jste se začala zabývat papilomaviry?

Profesor Vonka sledoval deset tisíc žen v rámci dlouhodobé desetileté prospektivní studie a prokázal, že virus herpes simplex není původcem rakoviny děložního čípku. Jenže v tu dobu v Německu našli v nádorech papilomavirus a posléze Nobelova cena putovala do Německa. Profesor Vonka však výzkumu papilomavirů prošlapal cestu. A já se ve Finsku a následně v New Yorku naučila nové moderní výzkumné metody.

Po mém návratu jsme pracovali na průkazu vztahu papilomavirů k různým nádorovým onemocněním a později jsme se zaměřili hlavně na nádory hlavy a krku. Byli jsme jednou z prvních skupin, která prokázala, že papilomaviry mají za následek i nádory v oblasti orofaryngu (část těla, která zahrnuje oblast krčních mandlí, spodiny jazyka, měkkého patra a zadní stěny hltanu, pozn. redakce).

Po privatizaci Ústavu sér a očkovacích látek jsme se stěhovali do Ústavu hematologie a krevní transfuze. Podmínkou bylo, že nám nebudou nic platit a budeme se živit granty. V roce 1998 pak vznikla Národní referenční laboratoř pro papilomaviry a polyomaviry, já byla jmenovaná do funkce její vedoucí a jsem jí dodnes.

Podařilo se nám, mimo jiné, přispět k zavedení očkování proti těmto virům u mladých dívek a chlapců. V očkování chlapců za úhradu ze zdravotního pojištění byla Česká republika dokonce třetí na světě. 

Pracujete s nebezpečným materiálem. Neměla jste někdy strach?

Rozhodně jsem se ničeho nebála. Kdyby byly za mého mládí možnosti, jaké máme teď, hned bych jela třeba diagnostikovat ebolu. Maminka mně kdysi dala knihy, které jsou dodnes mojí osobní „biblí“, například Bojovníci se smrtí, které pojednávají o historii mikrobiologie.

Co mě občas trochu vadilo, je, že se na náš obor občas pohlíží jako na méněcenný. Vždy jsem se pohybovala na rozhraní medicíny a laboratoře. Několikrát jsem například nemohla vykazovat vzorky na pojišťovnu a musela mít nad sebou lékaře, který mě zaštítil. I když jsem od roku 2004 atestovaný zdravotník, stejně jsem potřebovala virtuální dohled, přestože lékař věci musel nutně rozumět méně než já. 

Jste největší odbornice na papilomaviry v Česku a nemáte titul docentky ani profesorky. Neschází vám?

Přestože přednáším od roku 2009, neměla jsem nikdy nijak zvláštní motivaci udělat si docenturu. Ale už jsem přišla na to, že to asi potřeba je. Vždycky když se ale chystám docenturu podat, tak se mi to do toho něco dostane.

Minulý rok mi to dokonce pan děkan přikázal a zařídil s mým manželem, který je profesorem parazitologie na UK, že ten bude během prázdnin vařit, zatímco já budu dopisovat docenturu. Jenže přišla pandemie a zase nemám volnou ani vteřinu.

Foto Michal Novotný, Univerzita Karlova

Jak se v současné době financuje výzkum? Je obvyklé, že jsou vědci propojení s komerčními firmami

Jsem celý život zvyklá pracovat s granty. Biocev, ve kterém působím, je vědecké sdružení, které nemá IČO a vzniklo s podporou operačního programu pro Evropská centra excelence a poté Národního programu udržitelnosti. Lidé zde také pracují na základě grantů a zčásti je platí akademie věd a fakulty ze státních peněz.

V určité fázi se začalo mluvit o změně grantové politiky, aplikovaném výzkumu a možnosti financování firmami. To může mít pozitivní, ale i negativní dopad, záleží hodně na firmě, jejím přístupu, etice a jak se zachová. Na praktický výzkum jsou orientované například TAČR granty od Technologické agentury. Obecně řečeno je financování vědy v současné době trochu stresující záležitost.

Je snadné získat granty?

To je opravdu boj. Zpočátku mé kariéry to bylo jednodušší, grant zaštítil profesor Vonka a třeba osm lidí mělo na tři roky zajištěnou práci. Později bylo potřeba získat dva nebo tři granty, aby výzkum skupiny pokryly. Zvýšil se také tlak na publikování a sledování většího množství literatury. Když mně bylo čtyřicet, pohybovala jsem se na hraně a uvažovala o tom, že ze své pozice odejdu. 

Kvůli stresu?

Kontinuálně jsem pracovala, starala se o dvě děti, do toho povodeň v domě bydlíme totiž v zátopové oblasti. Chvíli jsem si říkala, že to není práce pro ženu. Kolegové mě ale varovali, že bych prý pod nikým pracovat nevydržela a že okolí by mé rozhodnutí nepochopilo. Takže mě od myšlenky odejít odradili a já všechno nějak překousla a pokračuji. 

Myslíte, že to mají ženy těžší než muži?

Ano, ale na druhé straně, když se rozhodují teď, už vědí, do čeho jdou. Musí si uvědomit, že stejně jako lékařky, vědkyně musí mít atestaci nebo doktorát. A není jednoduché do toho všeho vtěsnat děti. Navíc jako bioložky moc dobře vědí, že by je měly stihnout do třiceti. Já měla dceru v jednatřiceti, takže v nejvyšší čas. V rodině to tak máme, má teta, taky bioložka, říkala, že jsme developer ladies. 

Ale ve svém týmu ženy máte. Jste přísná šéfová?

Jako žena jim rozumím, rodina je důležitá, jako šéf nejsem ale schopná akceptovat lidi, kteří zůstanou na mateřské čtyři roky. To prostě v současné době nejde. Musí se každý rozhodnout brzy. Mám třeba projekt na tři roky a potřebuju ho dotáhnout, ne aby se mi tým rozpadl. 

Jak dlouho mateřskou tolerujete?

Za rozumný považuju maximálně rok nebo půl roku. Nebo alespoň nástup na částečný úvazek. Já byla s dcerou doma necelý rok, se synem půl. Nějak jsme to všechno s manželem zvládli. 

Takže dceru byste od kariéry vědkyně zrazovala?

Dcera je zvláštní případ. Vysvětlovala jsem jí, jak je to pro ženu těžké. Nejdřív jsme ji přesvědčili, aby využila svoje výtvarné nadání po tchánovi. Chtěla studovat medicínu, ale šla na Technickou univerzitu do Liberce, kde Bořek Šípek zřídil obor design prostředí. Studovala tam rok a byla nadšená.

Za našimi zády ale dospěla k názoru, že medicínu studovat stejně chce, zkoušela přijímačky a jako pojistku si dala molekulární biologii na přírodovědecké fakultě, ze které už má bakaláře. Teď je ve třetím ročníku medicíny. Syn právě maturuje, podal přihlášky na všechny medicíny a jako zálohu biochemii na přírodovědecké fakultě. 

Vás manžel je profesorem na katedře parazitologie. Jak to vypadá, když se doma sejde rodina vědců. Každý ve svém koutě nebo debatujete? 

Máme s dětmi moc hezký vztah. Dcera má přítele, čerstvě dostudovaného lékaře. Děti velmi zajímá, co děláme. Granty, Biocev, covid, tahle témata mají promrskaná. Pořád to s manželem řešíme. Na oplátku se my zajímáme, jak oni studují a nejen o to. Scházíme se pravidelně u jídla, trávíme spolu víkendy a dovolené, jsme spolu moc rádi, a když potřebujeme pracovat nebo se učit, zalezeme každý do svého kouta.

Jste přísní rodiče?

Ano, ve smyslu, že jim nedáváme žádný kredit, dost trvá, než je pochválíme. U nás v rodinách se vzdělání vždycky bralo jako samozřejmost. Když jsem udělala doktorandskou zkoušku, nebyly žádné oslavné vlajky, prostě jen řekli „fajn“.

Můj tatínek si dodělával maturitu, když začal chodit s maminkou. Byl vyučený zámečník a přihlásil se na průmyslovku. Vysokou školu nemá, zato je velký sportovec, zasloužilý mistr sportu a člen národního horolezeckého družstva. Zúčastnil se řady expedic v Himálaji, ale přes to vše nás měl velmi ke vzdělání. Sport byl důležitý, ale škola měla přednost.

Foto Luboš Wišniewski, Univerzita Karlova

Takže odtud vaše láska ke sportu…

Mám ráda všechno, i kulturu samozřejmě. Jako malá jsem chtěla dělat balet, ale Vrchlabí pro to není úplně ideální. Chodila jsem na sportovní školu pro lyžaře, lyžovat jsem uměla dobře již od malička, tak to bylo přirozené. Umím na sjezdovkách i na běžkách. A ještě na vysoké jsem lyžovala závodně. Taky jsem jezdila na koni a lezla po horách.

V době, kdy se ještě moc nesmělo vyjíždět za hranice, jsme byli s tátou dvakrát lézt na Kavkaze. Sáhla jsem si na dno. Úžasná zkušenost, když se mi pak v životě zdálo, že už nemůžu, uvědomila jsem si, že to žádné dno v porovnání s horami není. Od čtyřiceti jsem pak pravidelně jezdila s partou lézt do Vysokých Tater a v roce 2010 jsem se málem zabila, spadla jsem ze skály a zlomila si obě nohy.

Pro syna jsme vybírali bezpečnější sport. Začala jsem s ním běhat orientační běh. Je to takový hezký rodinný sport, děláme ho všichni. Jen škoda, že jsem začala až v padesáti. Taky jsem se díky synovým závodům podívala na hodně míst po Česku a zjistila, jak je tu krásně.

Vypadá to, že když už něco děláte, tak jen na sto procent… 

Jsem umanutá, přiznávám. Nerada chodím do věcí, kterým nerozumím, ale když něčemu rozumím a můžu pomoct dobré věci, vrhám se do toho bez ohledu na okolnosti. Strhávám i své kolegy, dokážu je stimulovat. A zatím mi nikdo nenadával, že musel pracovat víc, třeba i zadarmo a měl méně volného času. 

Ruth Tachezy

Vystudovala Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, obor molekulární biologie a genetika. Po ročním pobytu na katedře parazitologie UK Praha pracovala v Ústavu sér a očkovacích látek na oddělení experimentální virologie. Na zkušenou odjela do Finska a USA.

Od roku 1998 vede Národní referenční laboratoř pro papilomaviry a polyomaviry. Přednáší a publikuje v zahraničních i domácích odborných a populárně naučných časopisech. Je zástupcem UHKT v neziskové mezinárodní organizaci ECCA, která se zabývá prosazováním správné preventivní strategie předcházející karcinomu hrdla děložního.

Od roku 2010 přednáší na Přírodovědecké fakultě UK Praha, a od roku 2019 zde vede Katedru genetiky a mikrobiologie. Řídí také výzkumnou skupinu v Biotechnologickém a biomedicínském centru Akademie věd a Univerzity Karlovy (Biocev) ve Vestci u Prahy.

S manželem profesorem Janem Tachezym má dceru a syna. Ráda lyžuje, cestuje, běhá orientační běh a věnuje se horolezectví. Zásadní je pro ni široká rodina. Tu často zachraňuje při korekcích textů, především anglických, její sestra, která je vedoucí katedry antropologie na Maynooth univerzitě v Irsku.  

Reklama
Reklama