skip to main content

Klus se Svěrákem rozjeli zázrak. Muzikál je živý neustále, pochvaluje si režisér

To takhle v Divadle Na Fidlovačce sledujete scénu, v níž se nakupující v supermarketu doprovázení sborem bezdomovců přezpívávají s osazenstvem blízké posilovny, a napadne vás: tohle jsem na české muzikálové scéně opravdu ještě neviděl.

Přesto se výše uvedené skutečně odehrává přímo před vašima očima. Na pódiu to totiž právě rozbalil ansámbl představení Branický zázrak, za kterým stojí dva powerhousy české popkultury: režisér Jan Svěrák a muzikant Tomáš Klus.

Dvojka, která se před několika lety setkala při natáčení muzikálové filmové pohádky Tři bratři, teď dala dohromady další muzikál. Nikoli však filmový, ale divadelní.

Z hlediska byznysu je to úplně jiná kategorie – zvlášť v postpandemické době, kdy se publikum do divadel ani na koncerty stále ještě nehrne jako kdysi. „Lidé si dnes vůbec nekupují lístky předem, divadelní předprodej v podstatě neexistuje,“ říká režisér Jan Svěrák.

„Před covidem bylo běžné, že je pětasedmdesát procent prodáno čtyři měsíce před představením; dnes máte dva dny předem prodáno jen deset procent,“ konstatuje. Za zbývající dva dny se ale potřebný počet nakonec prodá. „Nejde o to, že by lidé už nechtěli chodit do divadla. Spíš je doba protipandemických opatření naučila nekupovat raději nic daleko dopředu,“ domnívá se veterán českého filmu.

Předplatné Forbesu

Zlaté časy na přelomu tisíciletí, kdy české muzikály fungovaly jako mašiny na obrovské peníze, jsou definitivně v trapu. Období, kdy se na představení do Prahy svážely autobusy napěchované diváky z vesnic, je pryč. Není to ale po všech stránkách úplně špatná zpráva.

Tenkrát získal v Česku pojem muzikál nedobrou příchuť čehosi nuceně lidového, často produkčně chudého, bez ambice obsáhnout vážnější společenská témata, jako tomu činí muzikály na newyorské Broadwayi nebo londýnském West Endu.

Svěrákův Branický zázrak na to jde odjinud – nabízí průřez českou společností, vysoké produkční hodnoty včetně trojnásobné projekce i sborů a nehraje se na běžných muzikálových adresách, ale v blanských Voděradech a na nuselské Fidlovačce.

„Na muzikálu jako žánru není nic špatného,“ říká oscarový režisér oceňovaných filmů Kolja nebo Tmavomodrý svět. „Pracuje s hudbou, písněmi a pohybem, a tak používá nástroje, které umějí pronikat pod kůru logického myšlení té naší racionální mysli,“ domnívá se.

„Když se příběh dotýká současných společenských témat, má možnost oslovit diváka i vnést světlo jasnou emocí do témat, které by jinak musel sáhodlouze vysvětlovat. Z těžko popsatelných věcí vám dá jasný pocit,“ tvrdí Svěrák a vnímá tyto umělecké prostředky jako živou vodu pro naše „přeracionalizované mysli“.

Musíme naplnit sedmdesát pět procent hlediště, abychom byli na nule.

Vývoj Branického zázraku stál tři miliony korun. „To bychom bez sponzorů nedali nikdy dohromady,“ říká režisér o byznysové stránce projektu, jehož se tak účastní společnosti Mattoni a Billa. „Také jsem si spočítal, že musíme naplnit sedmdesát pět procent hlediště, abychom byli na nule,“ dodává.

Reklama

Živá představení jsou přitom specifická v tom, že neustále bobtnají. Tu je potřeba dalšího technika, tamhle je třeba dokoupit mikroport, do toho máte živou kapelu a najednou se vám tu pohybuje šestnáct účinkujících, šest členů kapely, šestičlenný sbor a dvanáctihlavé technické zázemí – a jste na čtyřicetičlenném týmu.

„Tomáš Klus chtěl sbor, tak ho má – ale je to frajer, platí si ho ze svého,“ říká s charakteristickým úsměvem režisér, který má přitom tenhle přístup v malíku: do svých filmů běžně investuje své vlastní peníze a na každé představení Branického zázraku prozatím doplácí deset třicet tisíc.

„Je to dlouhodobý run,“ říká o projektu, jehož úspěch či neúspěch stvrdí až konec sezony. Ekonomicky je totiž muzikál úplně jiné zvíře než film – v některých ohledech se ale liší jinak, než byste čekali.

„Film je sezonní záležitost, nejvíc vydělává první tři měsíce své existence,“ vysvětluje režisér. „Běžný český film vydělá osmdesát procent příjmů za čtvrtrok v kině, pak je hotovo. DVD je mrtvé, vysílání na Netflixu vám hodí pár desítek tisíc, to jsou částky, o kterých by se čtenáři vašeho časopisu vůbec nebavili. Po půl roce je film z hlediska výdělků mrtvola,“ říká Svěrák rezolutně.

Divadelní muzikál je v tomto ohledu mnohem zajímavější. „To divadlo je živé neustále,“ pochvaluje si. „Každé představení je originál, pokaždé vzniká právě teď a tady, a pokud na ně lidé chodí, rozsvítí se pokaždé klidně po dvou i pěti letech úplně zčerstva, jako když jde film právě do kin. Příjmy jsou tedy ve srovnání s filmem malé, ale prakticky nejsou časově omezené.“

Překvapilo nás, že nejdříve jsou vyprodané ty nejdražší přední řady.

Pro srovnání má přitom Svěrák příklad z doby velmi nedávné. Na rentabilitě jeho posledního snímku Betlémské světlo se podepsal covid už ve fázi produkce, kdy mu začali producenti kvůli pandemii vypovídat smlouvy, a následně v prodejích lístků právě onoho prvního kritického čtvrt roku.

„Lidi prostě nepřišli,“ říká režisér, který pak polovinu snímku platil ze svého. „Kdybychom měli výsledky, jaké máme u Betlémského světla za dva měsíce, u předchozích filmů za první dva dny, tak to považujeme za totální průšvih. Takže to je takzvaný disaster,“ říká.

„Ten film je tedy v tuhle chvíli mrtvý. Pokud se neprodá do zahraničí, nevygeneruje už nic,“ dodává. „Divadlo se naproti tomu právě stále restartuje, takže Branický zázrak žije znovu a znovu.“

A žije opravdu pozoruhodně. Divadlo, na jehož pódiu se odehrává příběh vnitřní obrody, říznutý průřezem českou společností, je napěchované od prvních řad až po ty poslední a věhlas branického muzikálu roste. „Překvapilo nás, že nejdříve jsou vždy vyprodané ty nejdražší přední řady a nejlevnější řady se prodávají až úplně nakonec,“ zmiňuje režisér další zajímavý rozměr.

Dále také rozmýšlí různé způsoby škálovatelnosti, kdy by se Branický zázrak mohl hrát postupně v dalších městech. Cédéčka jsou sice ještě mrtvější než film, ale další songy z Branického zázraku se již objevují na Spotify a za dva měsíce se chystá živý přenos do kin, pro které už se stříhá trailer.

„Jestli to takhle půjde dál, budeme si moci dovolit prodávat první řady ještě dráž,“ odhaduje potutelně Jan Svěrák. „To by nám mohlo zaplatit ty sbory, takže by je pak už nemusel platit Tomáš,“ směje se.