Jak se přihodí, že z chudé agrární komunity vyroste impérium, které ročně vyrobí tři páry ponožek pro každého člověka na Zemi? Stačí k tomu obcházet nařízení komunistů, po nocích tajně plést ze zmetků a zlepšovat se tak rychle, že mezinárodní konkurenci zašlapete.
Přesně to se povedlo vesničanům v čínské obci Ta-tchang, která na začátku tohoto příběhu měla pouhých tisíc obyvatel. Dnes však ročně vyprodukuje pětadvacet miliard párů ponožek, což tvoří sedmdesát procent čínské produkce a třetinu všech ponožek na světě.
Za tímto úspěchem stojí dlouholetá tradice, ale také zásahy ze strany čínské komunistické vlády, která ho například podporuje důrazem na optimalizaci dodavatelských řetězců. Dlouho však proti komunistům musel ponožkový byznys bojovat o přežití.
Nebylo navíc nic, na čem by místní podnikatelé mohli stavět. Když v sedmdesátých letech minulého století přišly první opravdové základy současného impéria, začínali rolníci s tvorbou ponožek takřka z ničeho.
Všimli si však velké poptávky po ponožkách, a koupili proto první opotřebené stroje. Čínská státní média také zmiňují, že díky tomu, že místním rodákem byl i jeden z šéfů v šanghajské přádelně bavlny, získali od něj dalších šestnáct vyřazených, ručně poháněných pletacích strojů.
Ty je vyšly na 160 jüanů za kus, což se tehdy rovnalo průměrné mzdě městského zaměstnance za čtyři měsíce. Tyto stroje však zvládaly dohromady vyrábět téměř tisíc párů ponožek denně, což splacení investice značně pomáhalo.
K velkým počátečním nákladům a již tak složitým podmínkám malé vesnice zaměřené na pěstování rýže se přidal ještě jeden podstatně větší problém – komunisté.
Ti přísně kontrolovali ekonomiku, takže na jakékoli oficiální dodávky zásob pro výrobu nemohli vesničané spoléhat. Naučili se proto nakupovat vadné ponožky ze státních továren a ručně je párat, aby nitě znovu využili. Velké podniky jim ostatně pomohly i v know-how, které z nich ponožkáři odvezli společně s ponožkami.
Jakmile ale čínská vláda zaznamenala, že si chudí vesničané snaží přivydělat pletením, okamžitě na ně zaklekla. Podnikatele označila za „kapitalisty“, nařídila jim přestat, a když se to nestalo, konfiskovala jim stroje a vyháněla je z míst prodeje.
Ani síla policie ale nedokázala vesničany zlomit. Poté, co jim bezpečnostní složky zabraly vznikající továrny, si rolníci vyráběli provizorní ruční pletací stroje, které schovávali v kuchyních a ložnicích.
V oblasti tak došlo ke vzniku klasického černého trhu – jenže místo prodejů drog se „dealovalo“ s ponožkami, které si podnikatelé různě schovávali a chodili s nimi mávat na projíždějící auta, přičemž jim další rodinní příslušníci dělali hlídky.
Stejně tak přistupovali k získávání surovin, které potají sháněli ve velkých městech a opatrně je dováželi, aby je nikdo nechytil.
Eventuálně si však komunisté uvědomili jednu zásadní věc – ponožky na trhu opravdu chybějí, lidé bez přivýdělku zemřou hlady a zatknout všech zhruba sedmdesát procent populace, která si tam přivydělávala prodejem ponožek, bylo takřka nemožné.
V té době se v zemi navíc rozšířilo myšlení, že ekonomické přežití je o poznání důležitější než komunistická dogmata. Soudruzi proto nejenom polevili, ale ve druhé polovině osmdesátých let povolili výrobcům nákup materiálů s cílem vydělat na daních z produktů.
Největším zlomem však byl rok 1991 a otevření prvního městského trhu s ponožkami. Místo chaotického prodávání na silnicích tak mohli výrobci otevřít permanentní stánky v regulovaných prostorech.
„Hlavní město ponožek“ tak bylo jedním z prvních příkladů toho, co je dnes v Číně zcela běžné – tedy chápání státem řízeného kapitalismu, na kterém Čína bohatne, za legitimní formu komunismu.
V rámci tohoto „socialismu s čínskými rysy“ si stát ponechává prvky tržní ekonomiky, přičemž plně ovládá pouze klíčová odvětví a směřování hospodářství.
Tak to zafungovalo i v Ta-tchangu, kde bylo konečně možné postavit ze získaných peněz nemocnice, školy a základní infrastrukturu.
K tomu se v průběhu času připojil i typicky čínský styl řízení ekonomiky, v rámci kterého přesně řekli, kde se co bude vyrábět – to pomohlo ve městě vytvořit silný a rychlý dodavatelský řetězec, který sdružuje vše potřebné pro výrobu ponožek na jednom místě.
Místo „nelegálních kapitalistů“ tak vláda obyvatele města přejmenovala na tvrdě pracující Číňany, kteří prodávají ponožky s cílem pomoci zemi dosáhnout principu Siao-kchang, tedy „společnosti s průměrnou životní úrovní“.
Po legalizaci ponožkového byznysu mnohé z podnikatelských rodin opustily domácí výrobny a nakoupily spolehlivé stroje z Japonska a Evropy. Stále se zdokonalujících schopností místních výrobců si všimli i v zahraničí, a tak když se Čína v prosinci roku 2001 připojila ke Světové obchodní organizaci, dostaly se tatchangské ponožky takřka všude.
Kvůli neuvěřitelné rychlosti výroby, kterou na jedné ponožce dokázali místní stáhnout zhruba na deset minut, i nízkým cenám, tak začali z města nakupovat i giganti jako Walmart nebo Disney. Místní úspěch navíc přilákal další desítky tisíc pracovníků, což dokázalo výrobu ponožek opět posunout.
Do roku 2014 Ta-tchang vyráběl třetinu světové produkce ponožek, což je titul, který drží dodnes – a to i přes problémy, které zažil na konci minulé dekády. Tehdy se náklady na mzdy zvýšily a ponožky začaly vyrábět velmi levně také továrny v jihovýchodní Asii a Turecku.
Stát proto pozavíral mnoho malých, podprůměrných či ekologicky závadných výrobců a donutil zbylé konsolidovat a modernizovat.
Zároveň zavedl systém štědrých dotací, které umožnily i menším podnikům nákup robotů. Od roku 2020 se tak produkce ještě posunula – díky automatizaci dnes trvá vyrobit jednu ponožku pouhé dvě minuty.
Celkem tak z místních továren proudí osm set párů každou vteřinu a stejně jako v případě největšího výrobce zapalovačů na světě, i experti z Ta-tchangu bohatnou na navrhování a instalaci automatizovaných výrobních linek pro zákazníky po celém světě.
