Krvavé stopy, které teď Vladimir Putin zanechává na Ukrajině, se právem mohou jevit jako stopy krutého šílence. „Polehčující okolností“ může pro tyrana být, že se jedná o dědičnou chorobu.
Imperiální lačnost je základní charakteristikou ruského státu a jeho vládců. Tato charakteristika je dokonce trvalejší než všechny režimy, které kdy matičku Rus dusily – žádný nebyl dobrý.
Ať už šlo o carské samoděržaví, Sovětský svaz s centrem v Kremlu, nebo nynější Rusko, z každého zřízení sálala nemravná chuť k podrobování druhých a k rozpínání. Někdy tak velká, až se zdálo, že ruští agresoři musí závidět vesmíru, protože ten se může rozpínat donekonečna.
Roku 1767 psala carevna Kateřina Veliká z inspekční cesty po říši, když zrovna pobývala v Kazani: „A tak jsem v Asii, kterou jsem chtěla na vlastní oči vidět. V tomto městě žije na dvacet různých národů, jeden druhému zcela nepodobný. A přesto je třeba ušít jim šaty, které by padly všem stejně.“
„Řekněme přímo, že tyto ‚šaty‘ byly i později znovu šity a různě přešívány, ale bezvýsledně. (…) A při každém otřesu impéria praskaly rychle i švy této unifikované konfekce,“ dodává k tomu výmluvně historik Václav Veber v publikaci Dějiny Ruska.
Na historika jde ještě navázat, že častým doplňkem vynucené uniformy byly okovy. Uzurpovat násilím ostatní národy a pak je v „jejich zájmu“ držet v říši, toť počínání Ruska v celých jeho dějinách. Kateřina Veliká měla mnoho předchůdců, byť není bez zajímavosti, že za její vlády docházelo k hodně bezohledné rusifikaci právě Ukrajiny.
Z vůle velkého a nevyzpytatelně krutého souseda trpěla Ukrajina v historii často a těžko pro ni může být útěchou (tím spíš dnes!), že takto rozhodně netrpěla sama. Rusko projevilo chuť prakticky na všechny státy v blízkém a mnohdy i vzdálenějším okolí. Počínalo si jako Otesánek, jemuž je jedno, co jí – hlavně, že pozře vše, co se k pozření namane.
Nenasytnost impéria lze demonstrovat na tolika příkladech, že by jimi šlo naplnit bichli, pod jejíž tíhou by se zhroutila knihovna. Zhruba padesát let po Kateřině Veliké se ruskou obsesí stalo ovládnutí Kavkazu – přičemž trpké plody této obsese jsou sklízeny dodnes – a zahynulo kvůli tomu osm milionů lidí, tedy celá polovina kavkazské populace.
Při genocidě se kolikrát Rusové ani nešpinili, neboť se ujal
nápad generála Pjotra Veljaminova: „Místní obyvatelstvo je
naprosto závislé na úrodě. Je tedy třeba každý rok, sotva
úroda dozraje, zničit jejich pole a během pěti let vymřou
hlady.“
Další rys „svérázu ruského lovu“ jiných národů? Jakási asijská krutost, jejíž esencí mohou být výše citovaná generálova slova. Slova proměněná v činy. „Svleč Rusa, uvidíš Tatara,“ poznamenal kdysi Napoleon a byť lze vojevůdcovo zvolání vnímat jako zlomyslné poté, co jeho úsilí o dobytí Rusi žalostně ztroskotalo, špetku pravdy měl.
Ruským vládcům se to nelíbí a snaží se asijský vliv potlačovat. V monumentálních osmadvacetidílných Dějinách Ruska věnoval Sergej Sokolov mongolskému vlivu pouhé tři stránky (!), v sebedefinujícím mýtu se Rusko prezentuje jako křesťanská civilizace vycházející ze skandinávsko-byzantského základu.
Skutečností však je, že mongolské kmeny a jezdci z asijských stepí území Ruska dlouhou dobu ovládali a větší část země se v Asii geograficky nachází. K tomu navrch jeden ironický aspekt: Kreml svou politikou prakticky vyhnal ze země Němce a Židy, čímž vlastně sám asijský vliv zesílil.
Tento fenomén je složitější a zde nutně podán ploše, ale hleďte nyní na Ukrajinuá– nepřipadá vám tamější agrese jako svého druhu jízda mongolských hord, jejíž členové z rozkazu chána zabíjejí víceméně pro potěšení a dobývání jim působí instinktivní radost?
Nepůsobili snad ruští vojáci s protáhlými lícními kostmi v českých a moravských městech v roce 1968 alespoň částečně jako nevítaná návštěva ze středověké Asie?
V osmašedesátém roce pocítila naše země, jaké to je, být ruskou kolonií. Impérium se předtím chtělo o středoevropskou kořist podělit s Hitlerem, a když proradný a hnusný pakt neklapl, bralo osvobození od nacismu – vykoupené nesmírnými oběťmi ruského lidu – i jako zabírání vlivových sfér.
Československo se v roce 1968 marně pokoušelo přestat být vazalem, což se mu podařilo až o více než dvacet let později. Při vší úctě k disidentským snahám pomohly z područí Rusů do značné míry nevídaně příznivé historické okolnosti. Ty donutily východního medvěda vyklidit teritorium, jenže krvelačnost v šelmě nezkrotíš napořád – chuť rozsápat další oběť je součástí jeho DNA.
Do Československa přijely v osmašedesátém tanky, aby „ochránily cestu ke komunismu, nejspravedlivějšímu zřízení v lidských dějinách“. To je též typické: když někam Rusové bez pozvání jdou, vždy něco či někoho chrání.
Na „svém“ východě – tedy na Kavkaze a ve střední Asii – se dřív stylizovali do role ochránců křesťanství nebo do šiřitelů osvěty a rozumu proti zaostalé iracionalitě. Na západ pak často postupovali v masce protektorů pravoslaví proti jezuitům nebo jako garanti mravů a tradičních hodnot proti zkaženému liberalismu.
Za éry soudruhů pak sovětské Rusko zabíralo území včetně Československa jménem marxismu-leninismu. Přitom šlo více či méně pořád o jedno a totéž: o naplnění základní potřeby impéria rozpínat se. Ovládat druhé i za cenu jejich demoralizace, destrukce, klidně vyhlazení.
V ideologickém a dá se říct intelektuálním zdůvodnění aktuálního vpádu na Ukrajinu mluvil Putin mimo jiné o tom, že dědictví po Gogolovi nelze dělit mezi Rusy a Ukrajince. Sounáležitostí slavného spisovatele k oběma zemím chtěl prezident-agresor naznačit, že Rusové a Ukrajinci jsou v podstatě jeden národ.
Rusista Tomáš Glanc to vzal jako nahrávku na smeč a na svém blogu na serveru Aktuálně napsal, že pokud by se na věc takto dívali všichni politici a velitelé ozbrojených sil, pak se beletrie „může stát doslova přes noc podnětem pro nejničivější revizi státních hranic, jakou lidstvo kdy zažilo“.
Ale budiž. Je-li Putin milovníkem klasické literatury a jejím prostřednictvím se vyjadřuje k tomu, co nyní spustil, jde mu opáčit připomínkou jiného velkého autora. Rusa narozeného šedesát kilometrů od ukrajinských hranic, Antona Pavloviče Čechova.
Ten
v roce 1890 o vlastním národě napsal: „Utrápili jsme ve
vězeních miliony lidí, trýznili jsme je pro nic jako barbaři,
hnali jsme desetitisíce verst v mraze lidi do okovů zakuté,
nakazili jsme je syfilidou, ničili
jsme
je, rozmnožovali jsme řady zločinců, a to vše připisovali
opilým bachařům. Dnes celá kulturní Evropa ví, že vinni nejsou
bachaři, ale my všichni, jenže nám je to jedno, nezajímá nás
to.“
Že
v Kremlu patrně nyní sedí šílenec, je pro celý svět děsivé a
deprimující. Nikoli zcela překvapivé.
