Tahle země nevzkvétá.
A přitom je tu ráj. A to je právě ten problém.
Česko zažívá pesimistickou etapu. Nálada v zemi je pod psa. Důvěra ve vládu je nejníž za poslední dékady a indikátory důvěry spotřebitelů a podnikatelů sice nejsou úplně na bodě mrazu, ale mnohem níž než před čtyřmi pěti lety. Poslední měsíce přinesly smršť diagnóz i návrhů léčby pro nemocné Česko. Co se to se zemí stalo? Co se to zaseklo? V čem je problém?
Je to zajímavá směs psychologie, faktů a pocitů.
Fakta jsou jasná.
Česko chudne, klesají reálné mzdy, klesá spotřeba. Poprvé po dlouhých letech téměř nepřerušeného vzestupu. Průměrná mzda v Česku je sice nad čtyřiceti tisíci korunami, na nějakých šestnácti stech eurech, ale reálná klesla kvůli inflaci v prvním pololetí téměř o pět procent.
V Praze je průměrná mzda dokonce nad dvěma tisíci eur, přes 52 tisíc korun – ale i tady samozřejmě klesala mzda reálná, ještě rychleji než jinde v zemi. Mzdy nejsou špatné, ale i ve srovnání se zeměmi, které jsme statisticky předběhli v HDP na hlavu, kulhají.
Průměrná mzda třeba ve Španělsku je přes sedmdesát tisíc korun. Jinými slovy, běžný člověk z téhle statistiky, kdy předbíháme kdysi vyspělejší země, nic nemá. Kromě frustrace.
Velká jména
Před konferencí se bavíme s největšími mozky Česka, politickou elitou i nejúspěšnějšími byznysmeny v zemi. Sami sepsali inspirativní texty s konkrétními radami, jak nakopnout Česko.
Najdete mezi nimi třeba texty šéfredaktora Forbesu Petra Šimůnka, investora a filantropa Martin Romana, ekonomického poradce prezidenta Davida Marka, developera Dušana Kunovského, majitelky firmy Petrof Zuzany Ceralové Petrofové, ministra dopravy Martina Kupky, miliardáře Zbyňka Frolíka, mecenáše Nadace Neuron Jaroslava Řasy, miliardáře Michala Strnada, bývalého ředitele České pojišťovny Pavla Řeháka nebo třeba místopředsedkyně Evropské komise Věry Jourové.
Česko neroste a jeho ekonomika letos připíše přinejlepším pár desetinek procent k dobru. Jako jedna z mála v Evropě se ještě nedostala na úroveň před covidovou pandemií. Navíc je pupeční šňůrou spojená s dalším lazarem evropské ekonomiky: Německo je v podobně bídné náladě.
Hlavní tahoun obou zemí, automobilový průmysl, kucká a motor se dusí při přechodu na elektromobilitu. Čínská konkurence má baterky nabité daleko lépe a v Česku i Německu se dýchavičně snažíme chytit ujíždějící a zrychlující vlak.
Inflace je sice už pod deseti procenty, její pokles se ale zpomalil a vidina nižších či nízkých úrokových sazeb je pořád hodně v mlze. Pořád máme třetí, čtvrtou nejvyšší inflaci v Evropě – a to v kombinaci se zadřeným motorem růstů. Stagflace, kterou prožíváme, je v ekonomických učebnicích popisována jako mor.
Pravda, máme pořád nízkou nezaměstnanost, ale to je spíš součást problému než jedna dobrá zpráva mezi těmi horšími.
Pak jsou tu další symptomy, kazící náladu. Jsou to spíš pocity než tvrdá fakta, ale jsou tu.
Česko se už dlouho nemá čím pochlubit. Nějakým pronikavým výsledkem, projektem, stavbou. Proto je letošním hitem bičování se polským úspěchem při stavbě dálnic. Polsko dokázalo výraznými investicemi za méně než deset let zečtyřnásobit svoji dálniční síť.
My, byť se teď do dopravní infrastruktury pumpuje rekordní množství peněz a taky je připraveno rekordní množství staveb, máme za největší infrastrukturní úspěch poslední dekády zrekonstruovanou D1, která se na několika místech znovu opravuje…
Ano, příští rok se to po letech paběrkování zlepší a otevře se rekordních 118 kilometrů, ale to zdaleka nestačí – nejdelší část příští rok doslova a do písmene skončí v Písku.
To proto se závistivě díváme na panorama Varšavy, která začíná připomínat Manhattan, to proto nám připadá dynamičtější Bratislava se svými věžemi od Zahy Hadid.
Konference Lepší Česko
Česko zažívá pesimistickou etapu. Důvěra ve vládu je nejníž za poslední dekády a spotřebitelské i podnikatelské indikátory jsou chmurnější než před čtyřmi, pěti lety.
Jak naši zemi rozhýbat, aby se v ní žilo lépe a obstála ve světové konkurenci? Jak vzdělávat děti, abychom je připravili na budoucnost? A kde se opřít o technologie, ve kterých jsme na špici, aby hrály v náš prospěch? Zkrátka a dobře – jak na lepší Česko?
Na tyto otázky budeme i letos hledat odpovědi na stejnojmenné konferenci. 19. října v prostorách Císařských lázní v Karlových Varech povedeme o budoucnosti Česka diskuzi spolu s mozky nejvýznamnějších osobností z byznysu, vědy, politiky i kultury.
Buďte u toho s námi. Registrujte se a přijeďte za námi do Karlových Varů.
Česku chybí symbol. Symbol pokroku, úspěchu, cesty vpřed. Nemáme ho. Žádnou stavbu. Žádný projekt, žádný jednoznačný úspěch, kterým bychom se jako země, jako národ mohli chlubit.
Nemáme nový lék na hubnutí jako Dánové. Nemáme zástup úspěšných startupů jako Estonsko. Nepřipravujeme superletiště jako Poláci.
Bolí to říct nahlas, ale nemáme nic, čím si zvednout sebevědomí. A jako bychom symbol úspěchu vlastně ani nechtěli, nehledali, nepracovali na něm.
Poslední měsíce jsou hlasitým voláním po formulaci vize pro Česko, frekvence alarmu se zvyšuje. Objevují se diagnózy, mluví se o pasti středních příjmů, z níž se ne a ne vymanit. Společnost cítí a vidí, že máme problém. Navrhuje se léčba, dokonce i ta neoblíbená vláda má svých více či méně realistických šest bodů, jak probudit Česko.
Jenže Česko je i tak letargické. Je v limbu.
Všude kolem nás jede svět rychlý závod o budoucí prosperitu a my se tváříme, že se nás netýká, že se na něj budeme dívat. Nejspíš z hospody. My se prostě toho závodu teď neúčastníme. Vůbec.
Pokud v našem zlenivělém a lehce zplesnivělém stavu zůstaneme, nejenom že se naše životy nezlepší – nebudeme schopni ani udržet, co máme.
I když jsme teď uštknutí hadem letargie, pořád žijeme v ráji. Drtivé většině lidí se tu žije dobře, máme velmi slušné zdravotnictví i sociální síť. Dá se tu pořád dobře pracovat, podnikat. Bezpečně žít. Podle spousty statistik je kvalita života, měřená přístupem ke vzdělání, zdravotnictví a technologiím, na světové úrovni.
Vejdeme se do třicítky nejvyspělejších zemí, ale to nás nejspíš uondalo. Uhoupalo. Uspalo. Místo toho, abychom chtěli pozici vyšší, spíš z třicítky míříme ven.
Po faktech ještě další symptomy.
Pražské letiště, brána do prostoru i duše země, mělo ještě před pěti lety ambici konkurovat přinejmenším Vídni. Jenže zatímco Vídeň se znovu blíží rekordním číslům kolem třiceti milionů odbavených pasažerů, Praha bude letos někde na půlce.
Vídeň vás na letišti přivítá reklamou a pozvánkou na koncert a do muzea, Praha příkazy, ať neděláte bordel na ulici. Z vídeňského letiště jede vlak, z pražského autobus 119. Roste počet důležitých destinací, kam se z Prahy dostanete jenom s přestupem, nárůst dovolenkových charterových letů to nemůže překrýt.
A letiště je symptom a symbol – do téhle země přilétá za byznysem, prací či na návštěvu méně lidí, než potřebujeme. Do Prahy se nestěhují regionální ústředí velkých firem, aby odsud řídila celou střední Evropu. Stěhují se raději do Varšavy. Netflix, Meta, Visa, Mattel…
Další symptom průšvihu? Hlavní město Česka se sty miliardami korun na účtech je v totálním útlumu a spánku. Do druhé pětiny 21. století ho vede primátor, který nevypadá, že by udával, sledoval, nebo alespoň chápal poslední trendy v urbanismu a řízení města.
Praha stagnuje ještě víc než celá země. Přestože to podle počtu jeřábů může vypadat, že stověžatá zažívá stavební boom, je to malinko klam – jen se po dlouhých letech povolovacích řízení povedlo rozhýbat projekty, které byly u ledu deset i více let.
Městu pořád chronicky chybějí nové byty, staví se málo, a proto rostou ceny, byty jsou drahé, člověk potřebuje více než čtrnáct platů, aby si průměrný nový byt pořídil… V tomhle jsme bohužel na špici, v Evropě třetí.
Ve Varšavě se staví nejvyšší budova v kontinentální Evropě. V Praze řešíme parkování koloběžek nebo jestli je dostatečně „staropražské“ mít tak logickou věc, jako je zeleň na střechách novostaveb. V téhle bídě pak s nadšením oslavujeme krásnou lávku z Holešovic do Karlína.
Holka je to bezesporu nádherná, ale Praha potřebuje další, mnohem odvážnější a zásadnější projekt. I když se pomalu, pomaličku, staví metro D, trolejbus či železnice na letiště, všechno se tu nekonečně vleče a v systému může důležitou stavbu zablokovat a držet v šachu jediný člověk, který třeba tvrdí, že má rád Prahu takovou, jaká je: starou, nefunkční, proměněnou ve skanzen.
I tohle je symptom. České povolovací procesy nás odsuzují už léta do role rozvojové země, v žebříčcích jsme pravidelně ve druhé stovce. Polsko, kterým se letos tak flagelantsky mrskáme, je úplně jinde. Na povolení stavby dálnic tam potřebují necelých 300 dní. U nás?
Třináct let.
Šestnáctkrát tolik.
Dalekosáhle diskutovaný nový stavební zákon, který to měl zlepšit, se zase utopil v alibistických řešeních a vyhrála zase česká láska k nerozhodování. Nechuť rozhodovat a vzít na sebe zodpovědnost je tím nejtypičtějším, čím lze český systém státní správy popsat.
Nerozhodnost brzdí nejenom byznys, ale rozvoj celé země. Chybí odvaha do toho prostě říznout a udělat zásadní změny, které nastaví jednodušší a vymahatelná pravidla. Přitom vedle stavebnictví potřebuje země radikální řez v mnoha dalších oblastech.
Vzdělávání? Letošní průšvih s kapacitami středních škol a organizací přijímaček i snaha o nesmyslné miliardové škrty v rozpočtu na příští rok jsou další symptomy paralýzy státu. Vždyť na skutečnosti, že jeho budoucnost na kvalitě školství stojí, se musí shodnout všichni – nebo ne?
Škrtá se, šetří se, místo toho aby se rozpočet zgruntu předělal a dal peníze na investice. Třeba za cenu toho, že se na nové infrastrukturní stavby budou půjčovat peníze. Místo investic do budoucnosti v rozpočtu křečovitě konzervujeme minulost.
Stát navíc nevytváří dobré podmínky pro podnikání. V tomhle ukazateli jsme ve čtvrté, páté desítce zemí světa. Doing business – tak se ten ukazatel jmenuje – isn’t really easy in Czechia!
Česko nijak nepodporuje, aby se tu reinvestoval vydělaný kapitál, který rozproudí unavenou krev tuzemské ekonomiky. Proto uvidíme čím dál víc zahraničních investic nejbohatších a nejúspěšnějších Čechů.
Když se neformálně bavíte s nejdůležitějšími podnikateli a podnikatelkami Česka, rozhodně nejednou uslyšíte, že letos poprvé začali zvažovat odchod ze země nebo registraci firmy jinde. Nálada mezi nimi je opravdu mizerná.
Částečně proto, že sami s nadějí volili vládu, která jim teď, eufemisticky řečeno, nepomáhá. A svou nepochopitelně nemotornou komunikační politikou naopak k nebývale otrávené a pesimistické náladě přispívá.
Abychom byli spravedliví: vláda musela řešit dozvuky covidu, erupci největší války našeho století na dohled od našich hranic, bezprecedentní výbuch na trhu s energiemi. A všechno tohle docela dobře zvládla. To musí i kritici uznat.
Na koncepční, probyznysovou, vizionářskou politiku jako by jí ale nezbývaly síly a schopnosti. A na dobrou a jasnou komunikaci, o formulaci dlouhodobé vize ani nemluvě, vyloženě nemá talent. Zatím tu není nikdo schopen říct a dát směr: tohle a tohle uděláme, tohle je náš cíl.
Ne všechno musí řešit vláda a stát – spousta z toho je na každém z nás. Tohle období nicméně ukazuje, že mezera mezi funkčností globálně úspěšného českého byznysu a fungováním českého státu se bohužel prohlubuje.
Český byznys prostě funguje navzdory státu a ve srovnání s ním mnohem efektivněji a lépe. Teď je čas, kdy politici a političky musí udělat práci, pro kterou jsme je zvolili a za kterou je platíme. Pomoct byznysu a lidem, aby Česko mohlo dýchat a konečně se rozběhnout.
Česko má přitom jednu ohromnou výhodu oproti svým východním sousedům: od nás se lidé nestěhují pryč, a když někde studují či pracují, vrátí se zpátky. To je ohromný kapitál! Podívejte se na Slovensko, jaký „brain drain“ prožívá, kolik schopných, chytrých a úspěšných Slováků je třeba v Praze a doma chybí.
Totéž zažívají Poláci, Rumuni, Srbové, v menší míře Maďaři…
Teď se ale bojuje, aby nám tahle nesporná a cenná výhoda zůstala. Aby se Česko probudilo z přiopilého spánku a nepokračovalo v jednom ze sedmi smrtelných hříchů. Který to podle vás je?
Pýcha? Lakomství? Nestřídmost? Závist? Smilstvo? Hněv? Mně vychází ten sedmý.
Lenost.
Projevuje se jako absence víry v sebe, víry v boha, snahy cokoli zlepšit, jako nezájem svoje dobré úmysly uskutečnit – tak praví křesťanská definice. A bohužel, na Česko podzimu 2023 sedí až příliš přesně. Démon Belfegor, který má lenost na starosti, jako by měl v Česku, někde blízko vlády a parlamentu, ambasádu.
Chceme se tohohle hříchu zbavit. Chceme být součástí probuzení Česka z limba. Proto, počínaje dneškem, přineseme sérii textů na téma Lepší Česko. Je možné tuhle zemi zlepšit, nebo je prokletá a v područí démona lenosti? Tomu nevěříme!
Texty napíšou přední čeští byznysmeni a byzynsmenky, političky a politici, vědkyně, vědci, ženy a muži ze špičky české kultury či akademického světa.
Chceme naši zem pomoci posunout vpřed. Přesně za měsíc od publikace tohoto „výkopu“ proto pořádáme největší konferenci svého druhu v historii Česka. Spojí lidi z byznysu, politiky, vědy, akademického světa a kultury, abychom společně hledali vizi i cestu jejího naplnění. A možná přijde i prezident…
Sedmdesát špičkových řečníků se sejde pro vás a snad i s vámi 19. října 2023 v Karlových Varech. Na krásném místě, které ukazuje, že to jde – v nádherně a především inovativně a chytře opravených Císařských lázních, disponujících teď možná nejkrásnějším koncertním a konferenčním sálem republiky.
Pojeďte tam spolu s námi! Aby Česko nezůstalo stát na místě!
Velká jména
Před konferencí se bavíme s největšími mozky Česka, politickou elitou i nejúspěšnějšími byznysmeny v zemi. Sami sepsali inspirativní texty s konkrétními radami, jak nakopnout Česko.
Mezi autory dalších textů najdete v příštích dnech Martina Romana, nejmladšího českého dolarového miliardáře Michala Strnada nebo předsedu vlády Petra Fialu.
