Štvanická lávka, která propojuje pro pěší a cyklisty Karlín s Holešovicemi a ostrovem Štvanice, je otevřená jen pár týdnů, už se ale stala plnohodnotnou a oblíbenou součástí města. Lávku za téměř 352 milionů korun navrhli architekti Marek Blank, Petr Tej a Jan Mourek.
Je z bílého ultra-vysokohodnotného betonu a její autoři navrhli konstrukci co nejsubtilnější, aby působila jako tenká, skoro neviditelná linka, která zbytečně nevystupuje do výšky a nebrání výhledům na Prahu.
O tom, jak se stavba lávky připravovala a proč podobně úspěšných projektů nevzniká v Praze více, mluví v rozhovoru ředitel pražského Institutu plánování a rozvoje Ondřej Boháč.
Když jsem se po Štvanické lávce prošel, říkal jsem si – proč to tady nepostavili už dávno? Tak třeba mi to objasníte. Proč lávka spojuje Holešovice a Karlín až teď?
Ono se to plánovalo už dlouho. Je to jedno z těch míst, kde by bylo propojení přirozené a ve chvíli, kdy ho do místa vložíte, všichni si na něj hrozně rychle zvyknou. A takových projektů je ve městě vlastně docela dost. První projekt na místě Štvanické lávky byl, tuším, od architektky Aleny Šrámkové někdy v roce 1999. Takže to, že tam má být lávka, Praha říká dlouhodobě.
V tomto konkrétním případě do toho hodně zasáhly povodně v roce 2002, které obrazně řečeno ten projekt odnesly s sebou. Uvažovalo se o tom dál, jen asi byly jiné investiční priority. Potom se v roce 2017 vypsala architektonická soutěž. Od ní k realizaci to trvalo šest let, což se zdá být dlouho, ale na pražské poměry je to vlastně ještě hodně rychlá věc. I když je to v uvozovkách jenom lávka.
Co všechno obnáší postavit lávku uprostřed Prahy? Co zabere těch šest let?
Když rozjíždíte takový projekt, tak nejprve je nutná dohoda o umístění a analýza potřeb, kdy ověřujete smysluplnost té věci. To v případě Štvanické lávky potřeba nebylo, protože ten záměr je starší. Potom vypíšete soutěž, na to potřebujete znát technické parametry a mít představu o tom, co má projekt splňovat. Vyhraje nějaký projektant, uzavřete s ním smlouvu, on dopracuje studii a připraví dokumentaci.
A potom přichází martyrium projednávání, musíte získat územní rozhodnutí a stavební povolení a pak následuje výběr dodavatele a vlastní stavba. V našich podmínkách je většinou výstavba už ta nejsnazší část. Byť třeba Štvanická lávka je technicky poměrně smělá a ve výstavbě také došlo k mírnému zdržení, tak jakmile se začne stavět, máte vlastně vyhráno.
Přijde mi, že se lávka rychle stala oblíbeným místem. Chodí po ní plno lidí, fotí si ji, sdílí na sociálních sítích. V čem tkví její úspěch? Je to jen tím, že šlo o propojení, které lidé potřebovali?
Myslím si, že to není jediný aspekt. Když si vezmete třeba podobné zásahy s ještě vyšším vytížením, jako je přechod na magistrále nebo na náměstí Jiřího z Poděbrad, což byly desítky let chybějící věci, tak je všichni začali tak intenzivně využívat, že velmi rychle získali pocit, že tam jsou odjakživa.
Lávka má obrovskou výhodu v tom, že vám otevírá nový prostor, který jste vůbec neznal. Je to nové propojení s novými pohledy na město. Někdo vás pustil někam, kde jste nikdy nebyl. To ta lávka nepochybně udělala, otevřela nový pohled na Štvanici, na panorama Prahy směrem k Pražskému hradu.
A zároveň je to velmi bezkonfliktní stavba, protože ji vlastně všichni chtěli. Tím pádem se neozývají lidé, kteří by říkali, že předtím to bylo lepší. U jiných staveb to bývá tak, že mají obdivovatele, ale i odpůrce, delší dobu si musí hledat místo v území. Zároveň je v Praze přece jen určitý hlad po tom, aby tady naše generace alespoň něco nechala. Lidé se s tím rádi ztotožní. Věřím ale, že třeba Vltavská filharmonie bude mít ještě úplně jiný společenský dopad.
Takže u lávky se potkaly samé pozitivní okolnosti…
Ano. Nemá odpůrce, je to mimo památkáře, nejezdí po ní auta. Také je zajímavá věc, že se vůbec neřešila cena stavby. Tím neříkám, že je lávka drahá, ale v momentě, kdy má stavba odpůrce, tak ti začnou hledat argumenty proti a budou říkat, že je to drahé a že se měly peníze utratit jinak. Nic takového u lávky nebylo. Takže v něčem to měla lávka hodně jednoduché.
Přispělo k tomu úspěchu i to, že návrh vzešel z veřejné architektonické soutěže? Pokud vím, šlo tehdy o jednu z prvních veřejných architektonických soutěží města pod Institutem plánování a rozvoje…
Určitě to tomu také pomohlo. Soutěž přes veškeré složitosti přinese v drtivé většině případů vyšší kvalitu. A tohle byla jedna z prvních soutěží, které jsme pro město pořádali, takže jsme to měli šanci sledovat od plenek až po realizaci. Soutěž je nepochybně správnou cestou, město by mělo soutěžit, co může. A také se to teď děje.
Jsou i stavby, které soutěží neprošly, jako třeba Trojská lávka, jejíž předchůdkyně bohužel spadla, ale tam je to oprávněné, protože to spojení natolik chybělo, že bylo potřeba rychlé řešení. Ale pokud je na to čas a prostředky, je soutěž nejlepší cesta.
Má to pak projekt snazší i u veřejnosti? Že ho vnímá lépe, když vzešel ze soutěže?
Určitě. Máte pocit, že to nedělá něčí kamarád, nebo že si někdo na někoho ukázal podle své libosti. V té složité společnosti je to aspoň nějaký princip objektivity, máte tam porotu, která je nezávislá, projekty jsou hodně představované a vysvětlované, před soutěží je často ještě veřejná debata.
Takže máte šanci u toho být, není tam moment překvapení a máte pocit, že město tomu věnuje dostatečnou péči. V tom je ten rozdíl velký. Zase jsme ale u toho, že lávka byla nekonfliktní věc. Stejný proces vás totiž může vybičovat k tomu jít na barikády. Ale to se děje většinou u bytových domů.
Když jste říkal, že veřejnost má hlad po architektuře, tak je to právě ten důvod, proč se spolu o lávce bavíme? Přijde mi totiž, že podobných povedených věcí, u kterých si člověk řekne wow, je v Praze vlastně hrozně málo…
Ony se tu a tam objevují nové věci, byť ne tak exponované. Ale asi je jich málo a je to opravdu škoda. Pořád si myslím, že to, co má šanci vše významně přebít, je Vltavská filharmonie, která otevře a úplně změní veřejný prostor a velký kus města, na kterém je teď dálniční křižovatka. A otevře fantastický prostor do několika pater s unikátním pohledem na město.
To Prahu změní razantním způsobem a lidé se s filharmonií budou identifikovat stejně, jako to je v případě Elbphilharmonie v Hamburku. Takže hlad tady je, ale je potřeba najít na něj správnou odpověď, a čím je stavba méně konfliktní, tím je to snazší. Když stavíte dům, tak přinášíte nové uživatele, nové lidi a tomu se vždycky někdo brání.
Když se bavíme o veřejném prostoru, tak třeba během covidu spousta měst v západní Evropě využila lockdownů, aby razantně proměnila veřejný prostor, zavedla pěší zóny, upravila náměstí i ulice. V Praze se vlastně nestalo téměř nic, kromě toho, že někde přibyl přechod. Proč?
Je to tak. Ale není to tím, že by to město nechtělo. Je to tím, že město reálně nemůže. Máme příliš složité řízení města a extrémně složité povolování. To, co může udělat Bratislava v šesti měsících, zvládne Praha v šesti letech. To je fakt, který se dá doložit na mnoha stavbách a úpravách veřejných prostranství.
Nás to taky rozčiluje, protože kolegové z bratislavského institutu začínali o mnoho let později a už mají tolik realizací, že je to demotivující. Ale není to tím, že by politici nechtěli, opravdu je to nastavením systému, který je velmi těžkopádný a který musíme změnit.
Takže to, co se opakuje v debatách o bytech a o jejich pomalé výstavbě, je úplně stejné i u úprav veřejných prostor?
Samozřejmě. To se snažíme vždycky v těch debatách zdůrazňovat. Vždy, když se hovoří o výstavbě bytů, tak se okamžitě rozjedou debaty o tom, jestli není bytů vlastně dost, jestli nejde jen o investiční byty nebo jestli za tím není jen ziskuchtivost developerů. A my vždy říkáme, že i město staví a je limitované úplně stejně jako soukromý investor, a to v projektech, které jsou pro všechny přínosem. I ta lávka by ve finále byla dřív.
Svět je velmi rychlý a my na to nezvládáme reagovat. Praha má projektů na úpravu veřejných prostranství mnoho. Je to Hradební korzo, Revoluční, Vítězná, Újezd, Klárov… Je toho velké množství, propustnost toho systému je ale zoufalá. Je to chyba, že město má peníze, má chuť projekt dělat, ale ve finále ho nemůže stovkami sít procedit.
Velmi často to je tak, že pražští politici oznámí, že třeba do tří let bude nějaké náměstí zrekonstruované. Uběhne pět let a náměstí vypadá pořád stejně…
Já vám nemůžu říct nic jiného, než že to je pravda. Ale je dobré, aby u toho zaznělo, že to není neochotou nebo neschopností těch lidí, ale pravidly, která jsme si tu nastavili. Když potřebují něco udělat samosprávy v Německu, Rakousku nebo Polsku, tak jsou schopné si systém přenastavit tak, aby toho cíle v definovaném čase dosáhly.
Berou to tak, že to jsou jejich pravidla, oni o tom rozhodují, a pokud se shodnou, že město něco potřebuje a je to veřejný zájem, hledají k tomu co nejrychlejší cestu.
Jenže my máme složitý systém, který je robustní a nedá se s ním pohnout. A když na konci náhodou trefíme cíl, tak je to paráda. Ale to přece nejde. Měli jsme v IPR nedávno na návštěvě pana prezidenta a on se mě ptal, jaký je u nás problém s veřejnou správou.
Tak jsem mu to chtěl nějak přiblížit a říkám mu: Když se podíváte na Ukrajinu, máte tam střet dvou typů armád. Jedna je ta ruská doktrína, kde voják nerozhodne nic a vše jde nahoru k nejvyššímu velení a systém je hrozně těžkopádný. Oproti tomu máte systém NATO, který se učí Ukrajina.
A pan prezident mi skočil do řeči a říká: Mission command, deleguji pravomoc. A to je přesně ono. My potřebujeme mission command a máme ten ruský systém velení. To je ten problém našeho povolování.
Může se to ale změnit? Popisujete to jako systém z Procesu od Kafky…
Já věřím, že ano. Vždycky je těžké přenastavovat systém. Ale minimálně to, že se o tom mluví víc a víc a každý takový projekt jako lávka pomáhá pochopení, jaké systémové věci musíme přenastavit. Je to dlouhodobá věc, která se nedá řešit revolucí. Jakkoli to bude třeba u těch veřejných prostranství trvat dlouho, tak věřím, že se větší změna blíží, protože společenská poptávka je větší a větší.
Vraťme se ještě ke konkrétním projektům. Má město v přípravě něco, co může mít podobný wow efekt jako Štvanická lávka?
Já myslím, že třeba Dvorecký most bude stejně fotogenický. Má v sobě odkaz na kubismus, vizuální projev je tam naprosto zřejmý. Navíc je dobré, když u veřejné stavby je nějaké umělecké dílo. U Štvanické lávky je socha od Jana Hendrycha a také skvělé detaily hlav na koncích zábradlí, to je taková typická instagramová věc.
A u Dvoreckého mostu u Vltavy bude podobná věc od Krištofa Kintery, takže to bude podobně působivé. A oba břehy v těch místech mají natolik chybějící propojení, že to zapadne jak dílek, který se okamžitě stane součástí města.
Takové propojky jsou asi i velmi důležité pro fungování města…
Je to tak. Třeba ten Dvorecký most tam už měl také dávno být. Štvanická lávka je hrozně fajn, ale pořád je to lávka pro pěší. Dvorecký most doplní jedno z nejvíc chybějících tramvajových spojení v Praze. Mezi Pankrácí a Smíchovem se dnes a denně přesouvají statisíce lidí, ale musí přes Barrandovský most nebo metrem s přestupem. Tohle bude velká změna.
Ale ještě mě teď napadá, že velký benefit lávky je v té Štvanici samotné. To je skvělý ostrov, ale velmi málo používaný, protože byl strašně špatně dostupný. Přitom má obrovský potenciál a lávka ho teď otevírá více lidem.
A mě zase napadlo, že jednu kritiku týkající se lávky jsem přece jen zaznamenal. Mířila na to, že na Bubenském nábřeží, kam lávka ústí, jsou po rekonstrukci zbytečně široké chodníky, když se tam mohl vejít oddělený cyklopruh.
Bohužel se tím vracíme k tomu povolování. Jsme strašně moc zatížení různými razítky a normami, které musíme plnit. Norma je užitečná věc, ale měla by být doporučující. U nás je ovšem velmi často nikoli doporučovaným optimem, ale závazným minimem. A tím pádem nemáte šanci ty věci rozumně poskládat. U takto exponovaných míst není jiná cesta než hledat rozumný kompromis.
Na západě se to daří, protože k tomu přistupují utilitárně a vyzkouší si, co jim funguje. U nás vznikne projekt, který by třeba fungoval, pak se na to ale nabalí tady norma, tu požadavek dopravních policistů, tady přísný parametr na tramvajové koleje… A najednou je těžké prostor poskládat tak, aby byl kompatibilní. Bohužel, pokud se nepodaří systém přenastavit, tak takových míst v Praze ještě několik vznikne.
Je tu sice správný tlak a správná snaha doplňovat cyklistickou infrastrukturu do města, ale ty věci, které je moc nereflektují, prostě vznikat budou. Ne proto, že by to někdo chtěl, ale protože to tak prostě vyšlo. Což je trochu tragédie, protože to ubírá kvalitě a uživatelskému potenciálu těch míst.
Takže pravidla nestíhají reagovat na trendy a aktuální potřeby?
Spíš jsme si vytvořili les nepřekonatelných pravidel a podmínek a vy nemáte šanci je všechny splnit, aby to dobře vypadalo i fungovalo. Musíte volit jedno nebo druhé nebo nějaký velmi bolestivý kompromis. A to se třeba v takové Kodani vůbec neřeší.
