skip to main content
Komentář

Mistrovství Evropy v Asii. Co stojí za špatným vtipem jménem Baku

O postup mezi nejlepší čtyři evropské týmy se čeští fotbalisté utkají v sobotu s Dánskem. A to nepochopitelně v jihozápadní Asii. Absurdní a zcela proti fanouškům jdoucí rozhodnutí vzniklo spojením pomýleného uvažování jednoho mocného muže a špinavých petrodolarů.

K tomu osobní vzpomínka. I po letech živá, poněvadž na ten oboustranně nepříjemný rozhovor nejde zapomenout. Z mých očí a ještě mnohem víc z očí šéfa evropského fotbalu Michela Platiniho při něm svítilo vzájemné nepochopení a z něj plynoucí antagonismus.

Kromě nepochopení se navíc z očí tehdejšího šéfa evropského fotbalu linula i špatně maskovaná dávka ublíženosti. Platini se zjevně cítil v pozici člověka, který chce druhým nezištně pomoci, ti ale jeho podanou ruku zatvrzele a hloupě odmítají.

Reklama

Výsledkem Platiniho „pomoci“ je mimo jiné to, že český tým hraje v sobotu v Baku. Čili ve městě, které ani v Evropě neleží, z Prahy do něj nelétá přímá linka a cesta tam může trvat přes deset hodin. Merci beaucoup, monsieur Platini!

Než ho smetl trest za korupci, prosadil Platini z křesla vládce evropského fotbalu šampionát, který se místo v jedné či dvou pořadatelských zemích koná v jedenácti.

Černým zlatem si Ázerbájdžán mohutně spravuje kredit.

Označil to za romantický počin, budete-li se tedy trmácet do hlavního města Ázerbájdžánu, berte to jako vzrušující dobrodružnou výpravu do neznáma, dojet si na zápas autem „za kopec“ by přece byla nuda.

Český tým je hnán do Baku jednak kvůli Platiniho jurodivým představám o socialismu ve fotbale a také kvůli takzvanému sportwashingu, což je široký pojem, jehož podstatou je, že si jedinec, firma či dokonce celý stát vylepšuje image pomocí sportu, nejčastěji pořádáním významných akcí.

Umí to Čína, umí to Katar a ani v Ázerbájdžánu nezaostávají. Proto se zde konala v roce 2015 obskurní pseudoolympiáda nazvaná Evropské hry (ano, konané mimo Evropu), proto se zde pravidelně jezdí závody formule 1.

Zemi vládne rodina Alijevů. Samostatný Ázerbájdžán vedl nejprve v letech 1993 až 2003 bývalý sovětský aparátčík Hejdar Alijev, pak převzal žezlo i trůn jeho syn Ilham. Monarchistické metafory jsou namístě. Kavkazská země má se západním pojetím demokracie společného asi tolik, co rozkvetlá česká louka s pouští okolo Baku.

Reklama

Jenže Ázerbájdžán není jen poušť – je to především ropa. Jde o první území na světě, kde byl na moři vrtán ropný vrt. Do začátku 20. století se tam vyrobila více než polovina ropy na planetě a černým zlatem si země mohutně spravuje kredit, dokáže díky němu přilákat velký byznys i velké akce. V rámci jedné takové se na stadionu v tamější metropoli utkají Češi s Dánskem.

Nečistý příběh, umazaný od petrodolarů, se bizarně propojil s Platiniho zbojnickou strategií. Jako by francouzská národnost Platiniho předurčovala k socialistickému revolucionářství. K tomu, aby ve fotbale zavedl „rovnost, svornost, bratrství“.

Jak si to představoval, se mi tenkrát snažil vysvětlit v už zmíněném rozhovoru. „Třeba v Německu hraje spousta hráčů, kteří nejsou Němci, ba ani Evropané. Na soupisce klubů máte osm Brazilců bez vztahu k Evropě. Proti tomu bojuji,“ řekl mi třeba tenkrát.

V Německu hraje spousta hráčů, kteří nejsou Němci, ba ani Evropané.“

A dodal: „Byl bych mnohem radši, kdyby bývalý thajský premiér nekupoval Manchester City, ale pomohl thajskému fotbalu. Byl bych mnohem radši, aby Američané nekupovali Manchester United a Liverpool, ale pomáhali fotbalu ve Spojených státech. Kdyby za mnou přišel Bill Gates a zeptal se, do kterého fotbalového klubu má investovat, poradím mu Washington, New York či Dallas.“

Jenže, ať se to Platinimu a spol. líbí, nebo ne, fotbal je byznys, v němž silné ekonomiky generují peníze, za které si tamější kluby kupují nejvyšší kvalitu. Direktivní snaha o omezení může být sympatická do doby, než si člověk uvědomí, že si tyto kluby kupují africké, ale i české hráče a že z těchto peněz pak fotbal v méně movitých zemích do značné míry žije.

Platini ve funkci stranil fotbalově chudým zemím. Proto například reorganizoval Ligu mistrů ve smyslu, že na dostaveníčko nejlepších klubů Evropy, kde se rozdávají velmi štědré odměny, mají snadnější přístup i české kluby.

Háček je v tom, že to už pak není tak docela dostaveníčko nejlepších, ale dostaveníčko několika nejlepších plus těch, kterým mezi smetánku pomohly kvóty. V Champions League v důsledku toho přibylo neatraktivních zápasů, její punc exkluzivity utrpěl a někde tady jde hledat původ kontroverzní a (pro tuto chvíli) zavržené myšlenky na Superligu.

Ve zhruba stejném duchu rozdal fotbalový Robin Hood jedenácti zemím pořadatelství letošního Eura. Revolucionářům se často stává, že posednuti vidinou zdánlivé spravedlnosti zapříčiní mohutnou nespravedlnost, příkoří. Některé reprezentace hrály v domácím prostředí, jiné se musí vláčet do Baku…

To je další věc: Platini myslel demokraticky a na „chudé“, jenže k „chudým“ nemohl šampionát poslat kvůli nevyhovující infrastruktuře či stadionům. Ty má naopak nedemokratické Baku, kde buldozery srovnají víceméně bez ptaní se zemí domky nuzných, aby mohlo vyrůst ultramoderní panorama.

Že takové chování zavání středověkou asijskou krutostí? Vítejte na současném mistrovství Evropy!

Reklama
Reklama