Při nynější procházce karlovarskou kolonádou člověku dojde, že čas je velmi proměnlivá veličina. Navíc i člověka, který tuto pravdu již zná, teď ve Varech zaskočí rychlost, s níž může k proměnám docházet. Po konci filmového festivalu je ze zběsilého vodopádu času náhle líný, takřka stojatý proud. Stojatý a… naprosto kouzelný.
Mezinárodní filmový festival v Karlových Varech je skvělý, bezpochyby. Přesto: udělat si o městě obrázek na základě návštěvy filmové přehlídky je chybné.
V době festivalu to nejsou pravé Vary. Jsou to Vary vyšinuté z vazby, byť pěkným způsobem. V době festivalu jsou to Vary korespondující s podstatou produktů, jež právě festival nabízí: většina filmů sice vychází z reality, zpravidla ji ale ohýbá a jinak tvaruje ve prospěch příběhu. Reálné Vary tvoří příběh samy o sobě.
Jde o nedělní příběh. Respektive příběh o permanentní neděli. Tento den sladkého nicnedělání a božské zahálky po rozloučení s festivalem na kolonádě opět nastal a bude na ní panovat až do zahájení toho příštího.
Známý song „Včera neděle byla“ je možné na kolonádě zpívat každý den a nikdy nebudete lhát. Na kolonádě, v lázeňských domech, hotelích a kavárnách je kalendář potřebný asi jako hasičská zbrojnice na dně oceánu.
Jediný kalendář, který by se tady nemýlil, by byl takový, v němž by týden začínal nedělí a přes dalších pět nedělí by nedělí končil.
„Svérázný svět kolonád je poněkud nostalgický a snad i trochu kýčovitý, ba někdo by jej s despektem dokonce označil za hochštaplerský. Onen svět je však především okouzlující a dojemný svým stále ještě vnímatelným příklonem k duchu někdejší rakousko-uherské monarchie a k ovzduší takzvaných starých dobrých časů před první světovou válkou,“ napsal historik Stanislav Bucharovič.
Jako by kopce, jimiž jsou Vary sevřeny, zadržovaly příchod běsů.
Co k jeho slovům dodat? Pouze potlesk nad bravurní výstižností. Jako by kopce, jimiž je lázeňské město ze všech stran sevřeno, zadržovaly příchod století, v jehož mracích se ukrývali běsi.
Zdání kopců jakožto barikád před zlem je samozřejmě iluzí. Ta má ovšem tak naléhavě konejšivý účinek, že působí snad ještě blahodárněji než zdejší léčivé prameny; bylo by proto navýsost hloupé téhle iluzi nepodlehnout.
Monarchie již dávno není, ve Varech přesto jaksi trvá. Svým způsobem trvá, poněvadž jde o ideální a idylickou monarchii. Spíše než přesný obraz, fotografický snímek monarchie, je ve Varech její daguerrotypie – nejmagičtější přitom je, že do této daguerrotypie můžete vstoupit, stát se její součástí.
Uvnitř uměleckého díla lze být kupříkladu u Mlýnské kolonády. Když se tam ocitnete v drobném dešti, jenž padá na chodník poeticky jako Skácelovy verše, mějte to za výsadu, za požehnání.
Lokace se vylidní, ještě víc ztichne, ve vzniklých kalužích se odrážejí korintské sloupy podpírající střechu trojlodní kolonády; v kalužích se zrcadlí minulost, jež je na tomto místě zároveň přítomností.
V Café Elefant sedávali Goethe, Palacký i císařovna Sisi.
Je-li déšť milosrdný, roztáhněte maximálně deštník, nezrychlujte krok. Zvolna jděte směrem ke Grandhotelu Pupp, tam se schovejte na zákusek. Nebo se na něj zastavte ještě před Puppem – v Café Elefant, nejstarší kavárně ve Varech s tradicí od roku 1715.
V Elefantu kdysi sedávali německý spisovatel Johann Wolfgang von Goethe, český historik František Palacký i rakouská císařovna Sisi.
Jak pršet přestane a z blízkých lesů stoupá pára, je dobré pokračovat od Puppu Goetheho stezkou k Poštovnímu dvoru.
Nelze přehlédnout nadživotní bronzovou sochu Beethovena, naproti je socha Bedřicha Smetany, a chceme-li skládat skladatelům hold, v Poštovním dvoře zazněla poprvé na evropském kontinentu Dvořákova Novosvětská. Novosvětská měla ve Varech evropskou premiéru, městem trvale zní „Starosvětská“.
Samozřejmě, že tu najdete i modernu. Třeba restaurace s prvotřídní kuchyní, některé vám Forbes představil i během festivalu.
Přímo v Poštovním dvoře – který léta chátral, ale díky novým majitelům odvrátil hrozící zkázu – byl během letošního festivalu projekt Playce, obsahující gastronomii, umění, hudbu, design, společenské akce, networking i noční život.
Playce byl jistě fajn a hodil se do vzruchu, který festival přinesl. Nyní už se ale usazuje prach z hvězd, jež se do Varů na filmový svátek slétly, a v Poštovním dvoře dostává člověk místo šampaňského chuť na hrnek teplého mléka a křupavý rohlík, což právě v tomhle místě bývala kultovní snídaně někdejší smetánky.
Od této soboty jsou Karlovy Vary opět obyčejné, přičemž adjektivum „obyčejné“ znamená v tomto případě jediné: od této soboty je ve Varech pořád neděle.
