SMR. Tři písmena, jež se čím dál častěji objevují ve veřejném prostoru a ke kterým se vzhlíží jako k nové spáse světové energetiky. Ta písmena jsou anglickou zkratkou pro malé modulární reaktory, jež se mají do dvou dekád objevit i v Česku. Proti konkurenci velkých bloků to ale budou mít těžké a je dost možné, že se na trhu vůbec neuchytí.
O SMR (z anglického sousloví small modular reactor) se zejména v Evropě začalo mluvit i v souvislosti s dekarbonizací v poslední dekádě a debata o nich se v posledních letech jen zintenzivňuje.
S odklonem od uhlí totiž mohou tyto malé jaderné reaktory nahradit špinavé uhelné bloky stabilní zelenou výrobou elektřiny. Mají tak velkou výhodu oproti obnovitelným zdrojům, které elektřinu nevyrábějí stabilně, ale jen občas v závislosti na meteorologických nebo hydrologických podmínkách.
Jejich výhodou má být také zhruba o polovinu kratší doba výstavby proti velkým jaderným blokům, tím však jejich benefity končí. A dnes je otázka, zda to bude stačit k uchycení dané technologie na světovém trhu.
Prvotní nadšení totiž opadlo a teď k nim odborná veřejnost přistupuje s velkou opatrností. Velké světové asociace jako OECD, Mezinárodní agentura pro energii (IEA) i Světová jaderná asociace (WNA) říkají, že SMR velké bloky nenahradí. A polemizují i nad tím, zda je vůbec lidstvo někdy bude masově využívat.
Odhlédněme teď od toho, že SMR jsou a ještě minimálně další pětiletku budou obrazně řečeno jitrnicí, kterou svět neviděl.
Doposud existují jen prvotní prototypy, jež se velcí světoví hráči jako Hitachi, Rolls-Royce, Westinghouse či Nuscale ve velkém závodě o čas snaží přetavit v první licencovaný komerčně využitelný malý jaderný reaktor. Ať už s ním přijde kdokoli, světlo světa by měl spatřit nejdříve v roce 2030.
Technologie je známá, SMR budou zmenšeninou velkých jaderných bloků rozsekanou do jednotlivých modulů, aby se daly jednoduše sestavit a sériově vyrábět. Není tedy důvod nevěřit, že by nakonec nevznikly. Až poté je bude čekat ten zásadní boj, který rozhodne o jejich budoucnosti.
Teprve až se začnou SMR reálně objevovat v energetice, se ukáže, zda se stanou masovou záležitostí. Zde je nutné hned zmínit, že malé modulární reaktory nemají za cíl nahradit velké jaderné bloky, ale stát se jejich doplňkem. Otázka však je, komu tento doplněk bude dávat smysl.
Z pohledu národních energetik to může dopadnout tak, že státy zjistí, že je pro ně výhodnější postavit velkou jadernou elektrárnu namísto čtyř SMR rozesetých po celé republice, ba i v jedné lokalitě.
Politici chtějí stavět takové zdroje, které zajistí co nejnižší cenu elektřiny pro občany. A není pravda, že SMR vyjdou levněji. Určitě to nebude platit u těch prvních, kdy ještě nebude plně rozjetá sériová výroba, jež by měla náklady na výstavbu malých reaktorů v budoucnu snížit.
Velké bloky vyhrávají z pohledu nákladů díky ekonomice rozsahu, SMR mohou vyhrát díky ekonomice sériové výroby, na čemž stojí celý jejich byznys model. Ta se nicméně nejdřív musí rozjet, navíc do jejich ekonomiky se negativně propisují i položky, které vycházejí z jejich samotného charakteru.
Jde především o vyšší jednotkové náklady na personál. U malého modulárního reaktoru musí být stejné řídící centrum i další technická pracoviště jako u velké jaderné elektrárny, kde stejný počet lidí dokáže obsloužit násobně výkonnější jaderný zdroj, jinými slovy, stejný počet lidí v nich vyrobí násobně více elektřiny.
Velkým úskalím pak může být získávání licencí a povolení k tomu přeměnit jakékoli území na jadernou lokalitu.
Česko minulý týden prostřednictvím ministra průmyslu a obchodu Karla Havlíčka oznámilo, že hodlá vystavět čtyři SMR v dříve uhelných lokalitách Tušimice a Dětmarovice. Aby je mohlo začít stavět, tyto uhelné sajty musejí nejdříve získat status jaderné lokality, jež bude splňovat všechny bezpečnostní normy.
V případě Dětmarovic může být přidělení tohoto statusu problém nejen kvůli husté okolní aglomeraci, ale i kvůli polské straně, protože Dětmarovice jsou v těsné blízkosti hranic.
Kolečko povolování bude platit pro každou lokalitu zvlášť, což přinese dodatečné finanční náklady. To může některé firmy názorově i prakticky svádět k tomu, že se rozhodnou pro stavbu více malých modulárních reaktorů v jedné lokalitě, aby si prošly martyriem jen jednoho povolovacího procesu a ve finále si tím rovněž snížily dodatečné náklady, které se také promítají do finální ceny elektřiny.
Foto Jan Strouhal
Otázka je, zda pak investor nezjistí, jestli namísto čtyř malých reaktorů vedle sebe v jedné lokalitě nebude výhodnější postavit jednu velkou jadernou elektrárnu. Zejména státy se totiž budou rozhodovat hlavně podle toho, kolik budou muset občané i firmy dalších několik dekád platit za elektřinu, aby nový výrobní zdroj zaplatili.
Pokud to bude u velkého jaderného bloku osmdesát eur za megawatthodinu (MWh) a u SMR sto eur za MWh (což jsou nynější reálné předpoklady), politici by před svými voliči takovou investici jen těžko obhájili.
Vodítko k tomu budou brzy dávat samotné státy včetně Česka. To by s ním mělo podle vyjádření Karla Havlíčka z minulého týdne přijít do dvou let.
„Do dvou let musíme dojít k závěru, jestli zejména v Temelíně půjdeme cestou velkých reaktorů a teprve poté malých, anebo zda rovnou půjdeme do malých reaktorů,“ uvedl Havlíček v rozhovoru pro Forbes.
Být pionýrem v SMR znamená smířit se s jejich vyšší cenou, ta se bude snižovat s rozjetím sériové výroby. Důležité podle zmíněných organizací, jako jsou OECD nebo EIA, bude, aby se ve světě či alespoň na jednotlivých kontinentech využíval jeden konkrétní typ SMR, aby se dosáhlo potřebných úspor ve výrobě a tím i snížila jeho cena.
V českém kontextu, kdy jsme vsadili na reaktory od Rolls-Roycu, jsou klíčové tyto otázky: Kolik identických reaktorů musí Rolls-Royce SMR prodat, aby se jeho cena za MWh přiblížila velkému bloku, a kdo zaplatí prvních deset až dvacet kusů, než se tohoto bodu dosáhne?
SMR to tedy budou mít v kontextu národních energetik velmi těžké, nemusí to však automaticky znamenat, že jsou odsouzeny k nezdaru. Mohou si najít svou část trhu například mezi průmyslovými podniky nebo technologickými firmami, a to především těmi, které provozují datová centra.
Pro tyto firmy totiž nebude hrát cena elektřiny zásadní roli, důležitá pro ně bude hlavně stabilita dodávek, kterou SMR budou moci nabídnout po desítky let. Firmy pak jako bonus získají stabilní cenu elektřiny na desítky let dopředu.
Z osobního pohledu právě v tomto segmentu vidím největší šanci pro malé modulární reaktory, možná ještě ve specifických ostrovních zemích třeba v Tichomoří, kde výstavba velkých jaderných elektráren nedává smysl. Státní energetiky evropského střihu ale pravděpodobně sáhnou spíš po velkých jaderných blocích.
V domácím kontextu to může bez přehánění dopadnout tak, že i přes ohlášení záměru vystavět několik SMR na více lokalitách to nakonec skončí u toho jediného, jejž skupina ČEZ plánuje s Rolls-Roycem jako první SMR v Česku vybudovat v areálu Temelína.
Ten by měl pro Česko hlavně marketingový význam, energetický zajíc však mezitím z výše popsaných důvodů může na hřišti státní energetiky zaběhnout zpět mezi velké bloky.
SMR by si tak musely najít nový trh, kterým by byly samotné firmy. Tam ale musí obstát v konkurenci nejdříve plynových, poté i vodíkových elektráren. Cestu k úspěchu tak mají SMR ještě dlouhou a značně nejistou.
