Jak funguje největší tuzemský hudební svátek? A kde hledat cesty pro financování kultury nejvyšší úrovně, aniž by se zpronevěřila hodnotám, které se snaží zachovat a rozvíjet? I o tom jsme mluvili se šéfem festivalu Pražské jaro.
Pochází z hudební rodiny, na klavír začal hrát v pěti, první skladbu složil na gymnáziu. Pavel Trojan studoval kompozici, dirigování a hudební management v Praze i v Londýně a objevil se v čele předních českých orchestrů.
V jeho profesní kariéře však převládla dráha hudebního manažera. Tu předznamenala studentská brigáda, kterou před více než dvaceti lety dostal na festivalu Pražské jaro. Přes pozice v oddělení marketingu, tiskového mluvčího a náměstka ředitele se postupně vypracoval na vrchol a dnes našemu nejvýznamnějšímu hudebnímu festivalu šéfuje.
Do prostředí, které lpí na dávných tradicích a zároveň musí jít s dobou, přinesl čerstvý pohled skrze řadu digitálních i programových inovací. Zavedl nové koncertní formáty a vzdělávací programy, které si kladou za cíl rozvíjet nové talenty a přilákat ke klasické hudbě i mladší generace.
Festival kvete i co do financí: nedávno získal jako generálního partnera skupinu ČEZ. A po vstupenkách se práší – jenom za první tři hodiny od spuštění prodeje na letošní ročník se jich prodalo za více než sedm milionů korun.
Ve funkci ředitele jsi teprve dva roky, ale už jsi stihl spoustu věcí. Co pro tebe vlastně znamená úspěch?
Že projekty a koncerty, které přinášíme, jsou beznadějně vyprodané. V tu chvíli vidím, že co děláme, ve společnosti rezonuje. Vyžaduje to i trpělivost, protože úspěch se nedostavuje rychle. Ale to k festivalu patří.
Do týmu Pražského jara jsi poprvé přišel jako brigádník. Jak probíhala tvoje cesta na ředitelský post?
Jsem opravdu rád, že jsem tu organizaci poznal z mnoha pozic a mohl se to postupně naučit. A zdaleka nejsem ani nejvíce zkušený, jsou tady lidé, kteří pro festival pracují přes třicet let. Navíc máme stabilní uměleckou radu, správní a dozorčí radu a celý tým velice silných osobností. To vše pomáhá posouvat festival kupředu. Každý ročník je výsledkem společné práce celého týmu.
Tým festivalu Pražské jaro | Foto Milan Mošna
Management v umění je delikátní věc, a umělecké prostředí z různých důvodů čistě byznysové logice odporuje. Jaká specifika vidíš v řízení Jara?
V podnikání možná platí, že úspěch znamená prodat co nejvíce, ale v kultuře to tak fungovat nemusí. Exkluzivita a přesah mají také svou hodnotu. Osobně ale nejsem příznivcem myšlenky, že čím méně se něco prodá, tím je to umělecky cennější.
Mám výhrady k používání termínu „podnikání“ ve spojitosti s tím, co děláme. Naše práce není o finančních ziscích, ale o plnění veřejného kulturního poslání. Pokud bychom chtěli v hudbě „podnikat“, neměli bychom nárok na veřejné dotace.
Ale protože je široký společenský konsenzus, že činnost organizací, jako je Pražské jaro, představuje veřejnou kulturní službu s významným přesahem, která by bez externích dotací neexistovala, tak se musíme chovat jinak než čistě tržně orientované firmy.
Nicméně i vztahy se sponzory jsou postaveny částečně na ideových a částečně na tržních hodnotách. Když se někdo stává partnerem Pražského jara, získává z naší strany kromě obecného blaha také velice měřitelnou hodnotu, která mu pomáhá v jeho obchodu a budování značky.
Narážíš na skutečnost, že klasická hudba si na sebe – stejně jako drtivá většina kulturního sektoru – sama nevydělá…
Mecenášství bylo s hudbou vždycky úzce spojené. Už v době Mozarta to byla šlechta, která vnímala svůj společenský význam a dějinný přesah. Investovala do umění, protože si byla vědoma jeho hodnoty i mimo rámec osobních životů. Je to něco, co přispívá k udržení civilizační kontinuity.
V průběhu času se potom tradice mecenášství různě proměnila. Umění a jeho podpora se v angloamerickém světě ve dvacátém století přenesla na novodobé „šlechtické rody“ – průmyslníky a bohaté korporace.
Pavel Trojan s Veronique Firkušnou | Foto Petra Hajská
V Evropě se mecenášství transformovalo složitějším způsobem prostřednictvím státních a úřednických struktur, což vedlo k menší tradici podpory umění. Přesto je vlastně ohromné, když se daří v tom našem středoevropském prostoru tu misi naplňovat.
Jak si tedy festival zajišťuje financování?
Rozpočet je zhruba z padesáti procent pokryt veřejnými penězi. Druhou polovinu získáváme od sponzorů, mecenášů a z tržeb vstupného. V našem ekonomickém kontextu, který je sice vyspělý, ale tržní síla zde není tak výrazná, hraje mecenášství a sponzorství opravdu důležitou roli.
Když připravujeme umělecký projekt s mezinárodním rozměrem, náklady jsou u nás stejné, jako kdyby projekt probíhal v Paříži, Londýně nebo New Yorku. Příjmová strana je však omezena menší kupní silou v našem regionu.
Jako obecně prospěšná společnost, kterou založilo Ministerstvo kultury a která není zřízena státem, městem, ani krajem, jsme vždy spoléhali na značné příspěvky od našich sponzorů a mecenášů. Jejich významný přínos umožňuje, aby tyto výjimečné umělecké projekty byly dostupnější.
V tak malém prostředí, jako je česká kulturní scéna, musí existovat velká konkurence mezi organizacemi, soupeřícími o přízeň partnerů. Jak bys popsal ekosystém, v rámci kterého společně operujete?
Je velice provázaný, kde jsme v naprosté většině případů kolegové. Například Českou filharmonii si najímáme do programu, ale pakliže se jedná o získávání peněz, tak jsme konkurenti a je to naprosto v pořádku.
V některých zemích, například v Anglii, existují specifické předpisy určující, jak mohou organizace, které obdrží značnou část svých financí z veřejných rozpočtů, vyhledávat sponzory. Tato pravidla jsou zavedena, aby bylo jasné, co je financováno z veřejných zdrojů jako veřejná služba a co je podporováno sponzorskými penězi.
Podíl kulturních aktivit v rámci filantropie je u nás zanedbatelný.
V zemích, kde je systém podpory kultury dobře propracovaný, jsou ovšem soukromé společnosti státem významně motivovány podílet se na veřejném prospěchu a kulturních službách. Existuje zde mnoho daňových nástrojů, které umožňují korporacím a sponzorům definovat svou veřejnou zodpovědnost a podporovat oblasti, které považují za důležité, včetně kultury.
Nedávno jsem v jedné studii četl, že Česká republika je silná v oblasti filantropie, což je pozitivní zjištění. Nicméně podíl kulturních aktivit v rámci filantropie je zde zanedbatelný. Když se mezi Čechy o filantropii hovoří, často si představují podporu zdravotnictví, školství a sociálních služeb. Na Západě je situace odlišná a podíl kultury v rámci filantropických aktivit je zde výrazně vyšší.
Jak tedy pracuje Pražské jaro s mecenáši a mecenáškami? Na čem je sponzoring postaven?
Je důležité naslouchat každému partnerovi a rozumět tomu, co je pro něj prioritou. Některé společnosti hledají veřejnou viditelnost a chtějí ukázat svou společenskou odpovědnost, zatímco jiné mají zájem o aktivaci specifických služeb nebo cílí na konkrétní zákazníky.
Pro každého sponzora nabízíme individuální přístup místo univerzálního řešení, protože věříme, že skutečné partnerství musí být prospěšné pro obě strany a mít dlouhodobý význam.
Co se týče mecenášství, zřídili jsme Klub přátel Pražského jara, který má více než sto členů. Ti mají přístup do zákulisí a mohou se setkat s umělci, což je pro ně exkluzivní zážitek. Navíc organizujeme celoroční programy, jako byla nedávno exkurze do továrny na výrobu klavírů Petrof v Hradci Králové, kde měli mecenáši možnost nahlédnout do detailů výroby.
Minulý rok jsme se s nimi vydali do Cardiffu, kde se tamější orchestr se svým šéfdirigentem Tomášem Hanusem připravoval na zahajovací koncert Pražského jara.
Letos je naše aktivita spojena s výstavou firmy Petrof v Národním technickém muzeu. Při té příležitosti se koná koncert nazvaný Pianofonia, prezentovaný na rozebraném koncertním křídle, což mecenášům umožňuje přiblížit se k hudbě na zcela nové úrovni.
V rámci těchto aktivit často dochází k vytváření přátelství mezi členy, což dodává komunitě Klubu přátel Pražského jara další rozměr.
Letos se festival vydává i mimo hudební vody. Co si od toho slibujete?
Novinkou je Pražské jaro Art Salon, na kterém spolupracujeme s Galerií Kodl. Oslovili jsme šestici renomovaných osobností české výtvarné scény – Milana Grygara, Petra Nikla, Ivana Pinkavu, Jakuba Roztočila, Iru Svobodovou a Daniela Vlčka – s nápadem vytvořit díla inspirovaná Smetanovou Mou vlastí.
Unikátní kolekce děl bude vystavena během festivalových koncertů v Rudolfinu a Obecním domě. V závěru května ji vydražíme na aukci a výtěžek bude určen na další rozvoj festivalu. V projektu se organicky pojí dvě roviny: zakládáme tradici novému doprovodnému programu a vícezdrojové financování festivalu získalo další z opěrných bodů.
Zmiňoval jsi Anglii, kde jsi také jednu dobu studoval. Co ti studium v Londýně přineslo?
Britské školství a celkově britský způsob života je velmi odlišný od toho českého. Už můj první koncertní zážitek byl nezapomenutelný: když jsem přišel na koncert a posadil se, okamžitě se se mnou sousedící starší pár, který si předtím četl noviny, začal srdečně bavit.
Podobně přátelské situace jsem zažíval na všech koncertech, kde jsem byl sám – vždy se našel někdo, s kým jsem mohl konverzovat. V Praze byste v nejlepším případě souseda pouze pozdravili. Tento přístup k umění konverzace a komunikace v Londýně pro mě byl opravdovým zjevením, stejně jako vztahy mezi studenty a pedagogy.
Můj pedagog skladby na Guildhall School of Music and Drama měl dokonce možná lepší znalosti české historie a politických systémů než já. Velký obdiv jsem tak cítil nejen k jeho odborným znalostem, ale i k široké vzdělanosti lidí v Anglii obecně.
Existuje něco, co bys rád přenesl i na český kontext?
Osobně se mi velmi líbí spolupráce v nejširším smyslu slova, kterou jsem měl možnost zažít během svého vzdělávání. Na rozdíl od českých uměleckých škol, kde často každý pracuje samostatně na svých projektech, byl v Anglii důraz na týmovou práci. To pro mě bylo velmi inspirující.
Myslím si, že i v českém prostředí by nám mohlo velmi pomoci více spolupracovat a komunikovat, hledat společné cíle a uvědomit si, že systémová spolupráce může přinést mnoho výhod pro celý obor, místo aby každý pracoval izolovaně na svých projektech.
Když hovoříme o spolupráci, vyvstává otázka, jaký souběh okolností zajistí, že se na Jaru objeví orchestry jako Berlínská filharmonie. Co organizace takového koncertu obnáší?
Tento zahajovací koncert jsme bez nadsázky plánovali deset let. S vědomím toho, že rok 2024 je zároveň dvoustým výročím narození Bedřicha Smetany, jsme se s nápadem rozhodli oslovit Berlínské filharmoniky už v roce 2014, při posledním Roku české hudby.
Jejich reakce byla příznivá, ale k definitivnímu potvrzení vedla ještě dlouhá cesta. Mezitím se ředitelkou Berlínských filharmoniků stala vynikající manažerka Andrea Zietzschmann a díky její předchozí zkušenosti s atmosférou zahajovacího koncertu a jejímu porozumění pro význam takové události v mezinárodním kontextu se náš plán mohl posunout k realizaci.
Samozřejmě bez podpory našich partnerů by bylo financování takto velkého podniku prakticky nemožné, jelikož náklady překračují běžné možnosti. Ceny vstupenek by byly neúnosné.
Kromě financování to je například logistika pro přibližně sto umělců a jejich nástrojů, čítající několik kamionů přijíždějících do centra města. Dále je nutné zajistit pronájem koncertních prostor, pořadatelskou službu a bezpočet dalších aktivit.
Celkově je organizace takového koncertu velmi komplexní a náročná na koordinaci mnoha profesí.
V branži často zaznívá názor, že hudbu českých autorů nejlépe interpretují Češi. Souhlasíš?
Jsem samozřejmě hrdý na naši kulturu a historicky bylo nesmírně důležité definovat podstatu české kultury, zejména během národního obrození. Klasická hudba má však obrovskou sílu přesahovat národní kořeny a tradice.
Musíme si připustit, že českou hudbu neinterpretují nejlépe pouze Češi, protože by to vedlo k její marginalizaci. Česká skladba v podání českého interpreta může mít unikátní zvuk, ale to neznamená, že jde o jediný správný způsob interpretace.
Na festivalu máme letos projekt Dva umělci, dva pohledy, kde se zahraniční a český porotce budou ucházet o interpretaci konkrétní české skladby. To bude jistě zajímavá výměna názorů.
Dále bychom měli usilovat, abychom dokázali skvěle interpretovat i zahraniční díla. Stejně jako my chceme slyšet Mou vlast v podání Berlínských filharmoniků, mohlo by berlínské publikum toužit po dílech Strausse nebo Wagnera v podání českých interpretů. To by bylo pravé svědectví nejvyšší umělecké kvality z obou stran.
Na co se v rámci letošního ročníku nejvíc těšíš?
Dvacátého sedmého května se na festivalu objeví Orchestr Philharmonique de Radio France v čele s dirigentem Mikkem Franckem. Představí francouzský program, ve kterém se hudba Maurice Ravela potkává s méně známou skladatelkou Louise Farrenc, žačkou Antonína Rejchy.
V kontextu Roku české hudby to ukazuje, že čeští muzikanti byli známí ve světě ještě dřív, než jsme si v rámci národního obrození definovali, co česká hudba vůbec je.
Při té příležitosti zazní také světová premiéra nového díla Svatyně Kryštofa Mařatky, který je rozkročený mezi Čechami a Francií. Ten koncert naplňuje všechny atributy, jak vnímáme oslavu Roku české hudby. Připomínáme velikány minulosti, ale víme, že klasická hudba znamená i podporu současných českých autorů.
Závěrečný koncert 3. června v Rudolfinu potom nabídne mimo jiné i evropskou premiéru skladby Superorganisms od Miroslava Srnky. Pozoruhodné na tom je, že Mařatka se považuje za českého skladatele a naopak Srnka se ztotožňuje s myšlenkou být skladatelem evropským, což odráží globální pohled na naši kulturu.
Oba názory představují rozdílné perspektivy, co znamená být českým skladatelem v dnešní době. A oba mají své místo v současné české hudební diskusi.
Proč je potřeba iniciovat vznik nových hudebních děl a podporovat skladatele a skladatelky?
Žijeme v bytě, který jsme zdědili po rodičích, ale nepředáme ho další generaci přesně v takovém stavu, v jakém jsme ho obdrželi. Naše ambice spočívá v tom, že byt si přizpůsobíme: vymalujeme ho, zařídíme novým nábytkem a zachováme pouze to, co považujeme za cenné.
Přišlo by mi omezené, kdybychom se k naší kultuře stavěli opačně – kdybychom říkali, že máme krásné dědictví, chrámy a hrady, které byly postaveny před námi a my je pouze předáme dál tak, jak jsme je dostali.
Tím neříkám, že nemáme mít úctu k minulosti, to jistě ano! Ale zároveň potřebujeme zdravé sebevědomí, že i naše současnost má co hodnotného nabídnout. Měli bychom mít odvahu toto dědictví neustále rozvíjet, vylepšovat, ale stavět i nové pomyslné chrámy a hrady, abychom dalším generacím předali svědectví o naší době, na které je možné hrdě navazovat.
