Že je Magdaléna Feldeková sebevědomá a úspěšná žena, která ví, co chce, vám bude jasné, jakmile se s ní potkáte. A to ani nemusíte vědět, co dělá a co všechno má za sebou. Z některých lidí to prostě vyzařuje.
Abyste ale byli v obraze – Magdaléna Feldeková je nakladatelka, respektive jí byla od roku 1990 a před dvěma lety si svou pozici na vizitce přepsala na šéfredaktorku. To proto, že své nakladatelství Metafora, které si coby výlučná majitelka pěstovala od roku 2001, prodala třetímu největšímu hráči na českém knižním trhu, nakladatelskému domu Grada.
„Oslovili mě, nabídli dobré podmínky a my bychom si jako malý podnik o pár lidech nemohli dovolit roztáhnout křídla tak, jak můžeme teď,“ komentuje to lakonicky. Tak ostatně mluví dost často, i když u toho dokáže používat slova, která jste většinou zvyklí spíš číst.
Její nakladatelství se zhruba 16milionovým ročním obratem se na sklonku roku 2018 stalo tím, čemu se v anglosaském světě říká imprint, v našem prostředí ne úplně šťastně redakce. Magdaléna Feldeková ji i dál vede a pokračuje ve vydávání titulů, pro které si ji Grada vybrala.
A směs je to zajímavá, od thrillerů přes beletrizované životopisy známých žen a ženské romány po seberozvojovou a DIY literaturu nebo třeba návody, jak v domácnosti co nejvíce vytěžit řapíkatý celer.
Grada, která dlouho platila za synonymum pro odbornou literaturu, se v poslední době snaží rozkročit i do jiných oblastí a dělá to právě nákupy menších konkurentů. Od Metafory si slibuje větší zásah do světa beletrie, a zejména žen, na které se Feldeková a její tým zaměřují.
A kdo ví, třeba si kromě toho připíše i nějaký pořádný bestseller. Vystudovaná překladatelka z angličtiny a němčiny jich má v překladové literatuře už pár za sebou. Trefila se už s první knihou, kterou vydala ještě se svým mužem v česko-slovenském nakladatelství Columbus. Jmenovala se Svět tajemných sil Arthura C. Clarka a vycházela z populárního televizního seriálu, který krátce po revoluci hltali skoro všichni. Výsledkem bylo přes 100 tisíc prodaných výtisků.
V Metafoře, jejímž prvním vydaným titulem byl mimochodem Sex ve městě, svou intuici pro hit prokázala knihami jako Jíst, meditovat, milovat nebo životopisem mexické malířky Fridy Kahlo. Jejím největším úspěchem ale bylo to, že v roce 2003 vydala Šifru mistra Leonarda tehdy nepříliš známého Dana Browna.
Knihy, o které se dnes mluví jako o největším bestselleru vůbec, prodala bezmála 300 tisíc kusů. A to je vzhledem k tomu, že za hranici českého bestselleru platí 15 tisíc prodaných výtisků, co říct.
Vy jste od prvního pohledu jasná šéfka, jak se vám funguje ve strukturách velkého nakladatelství?
Já nesnáším tabulky a tady je hodně administrativy, kterou jsem dřív nemusela řešit. (smích) Ale vážně, zpočátku jsem měla pocit, že jsem tak trochu v pasti. Postupně jsem si ale zvykla na místní systém, a když jsem pochopila, jak jednotlivé segmenty toho kolosu fungují, už s tím jsem schopná žít. A to neříkám nijak pejorativně.
Naopak, bála jsem se ztráty svobody, ale pořád ji svým způsobem máme. Mám pořád svůj tým a pracujeme stejně jako předtím, jen se musíme napojit na korporátní kanály.
Překvapilo vás, že si Grada vybrala a oslovila s nabídkou na spojení právě vás?
Je to tak, ale když mělo vedení Grady ambice dělat i beletrii a další literaturu – a myslím, že pro každé nakladatelství je dobré mít širší záběr –, tak mu v tom nebudu bránit. (smích) My jsme tím získali velkou oporu, větší sílu v marketingu i schopnost nalákat nové autory a zvyšujeme díky tomu počet titulů, které vydáváme. Před spojením to bylo zhruba čtyřicet ročně, letos jsme přes padesát a plán na příští rok je ještě vyšší.
Podle čeho mícháte směs, kterou Metafora vydává?
Já ráda sbírám věci do nesouvisejících škatulek. I když vlastně jen zdánlivě nesouvisejících. Máme například velice úspěšnou edici beletrizovaných životopisů, kterou jsme postavili na podobnosti obálek, ale ne na identitě. A tím pádem do toho můžeme zahrnovat osobnosti, které nemají na první pohled nic společného, a přitom mají, protože za všemi stojí velmi silný příběh.
A jsou to ženy…
A jsou to ženy.
Ty jsou i tím hlavním pojítkem mezi knihami, které vydáváte napříč žánry.
Ano. Máme například i edici, které říkáme 7lásky, a to jsou knížky, které jsou o lásce, přátelství, o vztazích, naději, rodině… V žádném případě nejde o čistě romantické příběhy, ale spíš o literaturu pro ženy. Vždy se snažíme najít příběhy, které mohou ženám něco dát.
Třeba to, že se s tím příběhem mohou identifikovat nebo se trochu poučit či jen zasmát. To všechno je v životě nesmírně důležité.
Jak velkou část vašich zákazníků ženy tvoří?
Řekla bych, že vyjma thrillerů, které jsou univerzální, jsme zaměření hlavně na ně.
Když se ale podívám na vaši nabídku, i autorkami těch thrillerů jsou často ženy, ne?
To je pravda, ale číst je může každý.
Metaforu jste s tímhle zaměřením už zakládala? Ráda říkáte, že jste jako první vydala Sex ve městě proto, že jste si ho jednoduše chtěla přečíst, a to zní docela žensky.
Ne, to přišlo samo časem. Ale vlastně mi to přijde logické. Jsem totiž přesvědčená, že ženy mají úžasnou sílu a zaslouží si, aby byly vyzdvihnuty v tom, co dělají dobře a jak to dělají dobře, a také si zaslouží morální podporu.
A pak, troufám si říct, je pro nás rovněž důležité vidět příklad ostatních, který nás může vést. Ženy jsou hodně inspirativní, ale v tom mužském světě jim není věnována taková pozornost, jakou by si zasloužily.
Že jejich postavení není rovnoprávné?
Nejde mi o rovnoprávnost a to, že mužské a ženské postavení musí být nutně fifty fifty. Jde mi o uznání, které projevujeme ženám. To by mělo podle mě být minimálně takové, jaké projevujeme mužům, a přitom není. Jen si vezměte, když se řekne, tohle je ředitelka nějaké firmy nebo prezidentka státu, tak se k tomu dodá, „jé, a je to žena“, a to je divné.
A co můžou v tomhle směru udělat nebo změnit knihy?
Minimálně můžou inspirovat a třeba i nakopnout k akci, když je někdo ve slepé uličce. Nebo pomůžou zklidnit a doslova unést do jiných světů. Přes knihy si vlastně lidé i sdělují své osudy, zkušenosti, trápení i radosti. A dávají nám naději, že je možné vymanit se ze zajetých kolejí. I proto mám ráda například už zmiňované beletrizované životopisy, kde historie ukazuje, že to jde.
Pociťovala jste to někdy sama na sobě? Že se na vás někdo dívá jinak než na muže?
Ani moc ne. Mně se povedlo jít si ve finále vždycky za svým. Třeba Metaforu jsem zakládala po rozchodu se svým mužem. Naše společné nakladatelství Columbus bylo dobře rozjeté, ale bylo jasné, že už spolu nemůžeme spolupracovat, a já jsem chtěla jít vlastní cestou. Vlastně i nakladatelský vkus jsem měla trochu jiný a chtěla jsem si dělat věci po svém a být za ně odpovědná sama, za jakýkoli úspěch i neúspěch. To se mi splnilo a jsem spokojená.
A když naše knihy přispějí k tomu, že budou spokojené i jiné ženy, tak je to ono. Proto vydáváme jak krásnou literaturu, u které prostě relaxujete čtením, tak tituly, které vás povedou ve vašem osobním rozvoji, nebo návody, které vám pomůžou dělat to, co vás baví, a cítit se u toho dobře, a ne nějak nepatřičně.
Máte nějaký práh pro to, jakou knihu jste ochotná vydat a jakou už ne?
To je docela individuální, ale nerada bych vydávala něco, co uráží zdravý rozum anebo co už je absolutně kýčovité. Anebo prostě něco, co je úplně prázdné a nemůže vám nic přinést po rozumové, citové ani poznávací stránce. A pak taky nevydáme nic, co se příčí mému vkusu.
Platí tedy pořád, že čtete všechno, co k vydání zvažujete?
Skoro všechno.
Nejde se na to nezeptat, jak jste přišla na Dana Browna?
K tomu mám docela pěknou historku. (smích) Nezačalo to Šifrou, ale Anděly a démony, které napsal už v roce 2000, tedy nějaké tři roky před Šifrou. No a já jsem tuhle knihu měla asi rok v polici ve své kanceláři a pořád jsem nevěděla, co s ní. Měla takovou divnou obálku, uprostřed byl název v takzvaném ambigramu, takže se četl seshora i zezdola, a obálka byla zrcadlová, jenom ten nápis byl stejný. A já jsem si pořád říkala, co je tohle za podivnost. A jednoho dne jsem šla kolem té police a ta kniha na mě vypadla.
A tak si říkám, o. k., holka, teď už si tě musím přečíst. Tak jsem se večer začetla a ráno mi shodou okolností psala agentka, jestli ji budu chtít, nebo ne. Na to jsem jí odpověděla, ať mi dá ještě 20 stránek, že to musím dočíst – protože je nesmírně důležité, když čtete neznámého autora, přečíst ho opravdu celého, kolikrát se totiž stane, že po skvělé první půlce přijde totální propadák – a pak to zřejmě budu chtít. A ona říká, jo, klidně do konce týdne.
A já jí hned ten samý den napsala, že to beru. Šifru už jsem pak brala automaticky a celkem jsme od něj vydali čtyři tituly, ještě Digitální pevnost a Pavučinu lží.
Baví vás to, jak Dan Brown píše?
Baví. Když jsem četla Anděly a démony, říkala jsem si, že to je úplně super, ale těch posledních 20 stránek tam být nemuselo. Ale zase si myslím, že ten zbytek je natolik dobrý a natolik provokativní – ve smyslu konfrontace věcí, o kterých se za normálních okolností nemluví a na které on upozornil –, že jsem mu odpustila i ty husarské kousky s helikoptérou.
Andělé a démoni jsou tedy vaše nejoblíbenější kniha od Browna?
Asi ano, mám je o něco radši než Šifru.
A rozumíte tomu, proč je Šifra označována za největší bestseller historie?
No jistě, když máte Vatikán jako reklamní agenturu – a ještě jí nemusíte platit –, nemůžete neuspět. (smích) A kromě toho románovou formou otevírá kontroverzní a donedávna tabuizované téma.
Dana Browna teď ale v Česku vydává nakladatelství Argo, co se stalo?
Jeho americká agentura změnila subagenturu, která ho licencuje v Evropě, ta změnila podmínky licencování a já o něj přišla, víc bych to nerozebírala. Byznys mezi nakladateli dokáže být taky hodně tvrdý.
Mrzí vás to?
Samozřejmě že ano, na druhou stranu, Šifra mistra Leonarda je výjimka potvrzující pravidlo, ale beletrie má obecně kratší život než jiná literatura.
Jak to myslíte?
Tak, že ta kniha se vydá, ale pokud to není něco klasického nebo fakt bomba, tak se za dobu licence, což je v průměru pět let, narodí a umře. Naopak seberozvojové knihy nebo biografie vydrží déle. My třeba neustále dotiskujeme titul, který poprvé vyšel už v 50. letech, a lidé ho pořád chtějí.
Co vás na vaší práci nejvíc baví?
Vlastně ty příběhy. Tohle už bylo řečeno mnohokrát, ale v literatuře i ve filmu existuje jen několik vyprávěcích konstrukcí, které se neustále opakují, a na autorovi je, čím je naplní. No a když najdete nějakou přidanou hodnotu k tomu, co jste četli už asi stopadesáttisíckrát, je to hrozně dobrý pocit a to miluju. Je to někdy docela pátrání, ale když se pak tou knížkou podaří splnit to, o čem už jsem mluvila, je to to nejlepší.
Chtěla byste Metaforu ještě někam posunout?
Myslím, že pokud se nám povede plnit plán něčím, co má smysl a je to krásné, budu spokojená. Já bych ráda pokračovala v tom, co máme rozdělané, a nikdy nevíte, na co krásného narazíte.
