Do Downing Street 10 přichází muž, který roky kritizoval londýnský centrální aparát z pozice starosty Manchesteru. Andy Burnham nahrazuje Keira Starmera v čele Labouristické strany i britské vlády. Král Karel III. jej oficiálně pověřil sestavením kabinetu. Jako v pořadí sedmý ministerský předseda od hlasování o brexitu přebírá Británii ve fázi hospodářské stagnace a rostoucí společenské skepse. Jaké jsou jeho recepty na zlepšení situace?
Burnhamova politická dráha nabízí pozoruhodný paradox. V minulosti zastával ministerská křesla ve vládách Gordona Browna a představoval typického reprezentanta westminsterské elity. Když ho však vlastní strana v roce 2015 odmítla v boji o vedení, odešel z Londýna do Manchesteru.
Právě v čele severoanglické metropole si vybudoval pověst nekompromisního obhájce regionů. Tvrdě vyjednával s centrální vládou o penězích na veřejné služby i infrastrukturu a britská média mu přišila přezdívku „Král Severu“.
Jeho dosavadní hlavní slabina, tedy odchod ze špičkové londýnské politiky na periferii, se dnes stává jeho nejsilnější kartou. Britská veřejnost i řadoví členové Labouristické strany totiž po opatrných a nepopulárních krocích Keira Starmera hledali lídra, který nestojí v odtažitém stínu Westminsteru, ale rozumí reálným problémům i mimo hlavní město.
Jeho dosavadní hlavní slabina, tedy odchod ze špičkové londýnské politiky na periferii, se dnes stává jeho nejsilnější kartou.
Burnham neslibuje kosmetické úpravy, ale přímo nový ekonomický model. Jeho hospodářský program stojí na výrazně levicovějších základech, než jaké prosazoval jeho předchůdce. Chystá masivní investice do veřejného sektoru, posílení pravomocí jednotlivých regionů a přísnější dohled nad trhem.
Tímto krokem reaguje na propad kupní síly britských domácností i na sílící konkurenci ze strany pravicového hnutí Reform UK. Burnham chce dokázat, že hospodářský růst lze restartovat podporou poptávky a investicemi do zanedbané infrastruktury, nikoli neustálým sesekáváním státních výdajů.
Jádrem jeho agendy je takzvaný „manchesterismus“ – snaha masivně decentralizovat moc z Westminsteru a předat regionům a městům plnou kontrolu nad dopravou, bydlením, infrastrukturou i hospodářským rozvojem.
Tento přístup kombinuje s vizí „probyznysového socialismu“. Ten počítá na jedné straně s reindustrializací Británie a podporou domácího průmyslu skrze veřejné zakázky, na straně druhé ale slibuje návrat základních životních potřeb pod silnější veřejnou kontrolu, aby se staly pro Brity opět cenově dostupnými.
Do svých plánů na celostátní úrovni si Burnham přenáší i jedno ze svých stěžejních a nejviditelnějších témat z předchozího působení – rázný boj proti bezdomovectví. Během svého starostování v Manchesteru proslul osobním nasazením i konkrétními iniciativami za ukončení spaní na ulicích a nyní hodlá tento přístup aplikovat na celou Británii. Bydlení totiž striktně řadí mezi „základní životní potřeby“, které chce v rámci svého nového modelu vrátit pod silnější veřejnou kontrolu.
Velkou výzvou pro Burnhamovu vládu bude nový vztah k Evropské unii. Britské firmy po brexitu narážejí na nové obchodní překážky, složitější úřední postupy i chybějící pracovníky z Unie. Právě silný tlak ze strany britského byznysu proto může nového premiéra nasměrovat k užší spolupráci s Bruselem.
A přestože návrat Británie do EU není na pořadu dne, jeho kabinet téměř jistě nabídne Evropě efektivnější přístup v oblastech obchodu, energetice i na trhu práce.
Zajímavé budou také vztahy se Spojenými státy. Burnham se již v minulosti vyprofiloval jako kritik Donalda Trumpa (který Burnhama na oplátku posměšně označil za pouhého „starostu jakéhosi města“) a varoval před importem americké polarizované kultury do Británie.
Sestavením vlády a jmenováním nových ministrů Burnham zahajuje novou kapitolu britské politiky. Otázkou zůstává, jak na jeho levicové reformy a plánované státní výdaje zareagují finanční trhy a zda se mu podaří přesvědčit investory, že je jeho vizí udržitelný růst, nikoli nekontrolované zadlužování britského hospodářství.
