„Poprvé vstupujeme do éry, kdy lze obezitu skutečně ovlivnit na úrovni celé populace,“ prohlásil diabetolog Jan Šoupal na letošním Forbes Business Festu. Vysvětlil také, proč je obezita nemoc, proč pevná vůle k jejímu vyléčení nestačí a jak by léčba mohla Česku ušetřit obrovské peníze i tisíce infarktů, mrtvic a případů cukrovky.
Hned na začátku svého vystoupení Šoupal zbořil jeden z nejodolnějších předsudků moderní společnosti: že obézní člověk je někdo, kdo by se měl prostě víc snažit. Tento pohled je podle něj zastaralý a především medicínsky chybný.
Obezita už podle diabetologa není individuální problém, který má člověk vyřešit v posilovně, úpravou jídelníčku nebo silnější vůlí. Současná medicína ji vnímá jako nemoc, která má biologické příčiny, společenské dopady i obrovské ekonomické náklady. „Je to nemoc devastující, ale léčitelná,“ podotkl Šoupal.
Česko podle něj čelí problému, který nelze vysvětlit tím, že by lidé najednou zlenivěli. Změnilo se především prostředí. Lidská genetická výbava je nastavená na svět, ve kterém byl kalorický nadbytek vzácností. Jenže dnes je jídlo všude, neustále dostupné a často levnější než kdy dřív.
„V nadbytku žijeme posledních ani ne sto let, a díky tomu dáváme možnost našim genům, aby se uplatnily. Sedmdesát až devadesát procent naší tělesné hmotnosti je dáno geneticky,“ řekl Šoupal. „Zároveň platí, že špek se vlastně brání. Když chceme hubnout, začne se opravdu vehementně bránit,“ dodal.
Tuková tkáň je navíc podle něj hormonálně aktivní a ovlivňuje lidské chování. „Produkuje spoustu hormonů, které silně modulují naše chování. Díky tomu člověka nutí, aby znovu vyhledával kaloricky bohatou stravu,“ vysvětloval. Jinými slovy, zhubnout není vždy jen otázkou rozhodnutí a tělo se hubnutí biologicky brání.
Diabetolog Šoupal během vystoupení opakovaně mluvil o nové generaci léků proti obezitě, zejména o GLP-1 agonistech a inkretinových analozích. Označuje je za jeden ze dvou největších posunů, které ve své kariéře zažil.
Prvním byly glukózové senzory pro diabetiky prvního typu. Druhým právě nové léky proti obezitě. Neznamená to však, že by životní styl přestal být důležitý. Šoupal pouze upozorňuje, že vědět, co má člověk dělat, a dokázat to dlouhodobě dělat, jsou dvě různé věci.
„Po stránce životního stylu víceméně všichni vědí, jak by se měli chovat, ale implementovat změny životního stylu na populační úrovni je obtížné, ne-li nemožné,“ zdůraznil. „Je strašně důležité, že léky nezůstávají pouze u redukce hmotnosti. Brání totiž rozvoji zásadních komplikací, na které umíráme dříve a které nám výrazně zhoršují kvalitu života,“ upozornil.
Šoupal zároveň odmítl nekritické nadšení bez zohlednění rizik. Připomněl, že samotné zhubnutí ještě není medicínský úspěch, pokud je vykoupeno příliš vysokou cenou. „Hypoteticky není problém vytvořit antiobezitikum, po kterém bychom zhubli třeba čtyřicet kilogramů. Důležité ale je, aby nás zároveň nezabíjelo.“
U současných léků však podle něj platí opačný poměr. „Benefity těchto léků dramaticky převažují nad minimálními riziky, která jsou s léčbou spojená,“ zmínil.
Jedna z nejsilnějších pasáží diabetologova vystoupení se týkala čísel. „V České republice máme obézních lidí strašně moc, okolo čtyř až pěti milionů. Když do toho započítáme i jedince s nadváhou, je jich ještě více,“ varoval diabetolog.
Pokud by se však léčili pouze lidé, kteří jsou obézní a současně už mají aterosklerózu (chronické onemocnění cévní stěny – pozn. red.), šlo by zhruba o milion osob. A kdyby tito pacienti užívali nové léky po dobu čtyř let, dopad by byl obrovský.
„Takto se dostaneme na špičku pomyslného ledovce. Zásadním způsobem pomůžeme sto tisícům lidí. To je jeden Hradec Králové, Pardubice nebo České Budějovice, jak si to přeberete,“ řekl. „Tito lidé během čtyř let nedostanou infarkt, cukrovku nebo mrtvici, případně nezemřou či se jim dramaticky nezhorší funkce ledvin,“ doplnil Šoupal.
Podle něj jde přitom stále jen o část problému. „Obezita je spojená minimálně s dalšími dvěma sty nemocemi,“ připomněl a jmenoval osteoartrózu (nejčastější chronické onemocnění kloubů – pozn. red.), neplodnost, syndrom polycystických ovarií, deprese i některé druhy nádorů.
„Obezita dále zvyšuje riziko některých nádorových onemocnění, například karcinomu tlustého střeva a dalších velmi závažných nemocí, na které umíráme v relativně mladém věku,“ upozornil.
Šoupal se věnoval také ekonomickému rozměru obezity. Nejviditelnější komplikací je podle něj diabetes, který společnost stojí obrovské peníze.
„Nás všechny stojí diabetes 120 miliard korun. To jsou náklady na všechno možné, co se týká zdravotní péče o diabetiky. Zhruba čtyřicet miliard jde na léky. U glukózových senzorů se jedná o miliardu a půl,“ vypočítal Šoupal.
Právě zde se podle něj ukazuje, že léčba obezity je otázkou nejen osobního zdraví, ale i veřejných financí. Směrem k lidem, kteří už nové léky využívají, dodal: „Všichni z vás, kteří to děláte, šetříte státu obrovské finanční prostředky. A samozřejmě je vysoce pravděpodobné, že si prodlužujete život ve zdraví.“
Přestože se velká část vystoupení točila kolem dat, léků a nákladů, jedna z nejdůležitějších věcí podle Šoupala v systému nechybí v oblasti medicínských technologií, ale v přístupu lidí.
„Někdy se mě lidé ptají, co chybí k tomu, abychom lépe léčili obézní pacienty. A já říkám jedno slovo: empatie,“ uvedl. „Empatii nechápu jako hloupost nebo naivitu, jak ji někteří lidé vnímají. Chápu ji jako porozumění. Té nemoci musíme rozumět jinak, než jí rozumíme dnes,“ dodal.
Současné společenské vnímání je podle něj stále zatížené představou, že obezita je selháním vůle. Proti tomu se ostře vymezil.
„To je stejné, jako kdybyste posadili alkoholika do místnosti, dali před něj alkohol, nechali ho čtyři roky sedět v hospodě a předpokládali, že se závislosti zbaví. Myslím, že empatie chybí napříč společností i mezi lékaři. Obézní pacient bývá často šikanován dokonce i v rámci rodiny,“ poznamenal.
„Je klíčové pochopit, že obezita je chronické onemocnění a že geny nelze dlouhodobě ošálit jinak než dlouhodobou léčbou.“
Šoupal zdůraznil, že vedlejší účinky léčby nechce bagatelizovat. Zároveň ale varoval před přehnanými obavami, které se někdy kolem úspěšných léků šíří. „Mám trochu pocit, že jde někdy i o jakýsi vědecký trolling. Snadno se publikují data, která naznačují, že by tam něco mohlo být,“ řekl.
Foto Jirka Prokop
Například u depresí podle něj silnější klinická data kauzální souvislost nepotvrzují. „Zažil jsem kauzu, podle níž měly tyto léky zvyšovat riziko sebevražd. Otevřely se všechny velké studie, následně proběhla metaanalýza a vyšlo z toho, že riziko sebevraždy se při terapii naopak snižuje o osmdesát procent,“ připomněl.
Ověřené nežádoucí účinky podle něj existují především v oblasti trávicího traktu. „Může se objevit nevolnost na začátku léčby nebo zácpa. Zažije je nemalé procento pacientů a většinou jde o přechodné potíže,“ popsal s tím, že jen malé procento pacientů kvůli nim léčbu ukončuje.
Na závěr padla otázka z publika, proč je obézních lidí tolik a obezitologů tak málo. „My je vlastně nepotřebujeme. Potřebujeme každého lékaře, který je ochoten základním způsobem léčit obezitu. Praktického lékaře, internistu, kardiologa, gynekologa, kohokoli, kdo je ochoten se o obézního pacienta základním způsobem postarat,“ vysvětlil.
„Obezitu má totiž tolik lidí, že je potřeba, aby se do toho zapojil celý zdravotnický systém,“ zdůraznil s tím, že specialisté by měli být vyhrazeni pro složitější případy.
„Lidé si musejí uvědomit, že existuje možnost, že po letech strádání je tu skutečně reálná cesta, jak zredukovat tělesnou hmotnost,“ uzavřel své vystoupení.
