Už několik let se hovoří o nekončícím „boomu vinylů“. Na vlastní kůži ho zažil Dan Dudarec z vydavatelství Minority Records, který s jejich vydáváním začal téměř před třiceti lety a nepřestal dodnes.
Začátky jeho firmy sahají do devadesátých let, kdy do Česka začaly jezdit první americké hardcorové kapely a Dudarec k této scéně přilnul. Nejdřív jako fanoušek, později jako vydavatel.
„První titul jsme vydali jedné české kapele v roce 1996. Nezávislých labelů tehdy bylo poskrovnu,“ vzpomíná Dudarec.
Některé kapely si tehdy desky vydávaly samy a prodávaly je jen na koncertech. „Uvnitř punkové či hardcorové subkultury byly vinyly pořád hlavním hudebním nosičem, výrobní náklady na pořízení cédéček byly tehdy dost vysoké. To se všechno změnilo až později,“ vybavuje si.
Dan Dudarec z Minority Records
Dan Dudarec z Minority Records
S koncem devadesátých let se Dudarec od hardcoru dostal k odlišnému žánru hudby a spolu se spřízněným labelem Silver Rocket se pustil do první větší spolupráce na vydávání desek.
Později Dudarec působil jako člen uměleckého uskupení A.M.180 collective a získával další zkušenosti, zejména promotérské.
„A.M.180 collective byl specifický v tom, že provozoval jednak galerijní prostor a zároveň pořádal koncerty, a to hlavně pro zahraniční kapely. Snažili jsme se obě scény propojovat. Jako prvním se nám povedlo do Prahy přivézt kapelu Liars nebo třeba Billa Callahana,“ líčí.
Nakonec se ale jeho cesty s ostatními členy rozešly. Část uskupení se začala zaměřovat na jiné projekty. „Electroclashové, které šly hudebně úplně mimo mě. Navíc se kolikrát stávalo, že se pořádaly dvě akce týdně, z nichž jedna byla brutálně prodělečná,“ říká Dudarec.
Během následujících let se pak začal věnovat již výhradně svému labelu Minority Records. A brzy mu osud do cesty přihrál nabídku, která dráhu jeho vydavatelství navždy změnila.
V roce 2005 začal licenčně vydávat zahraniční hudební projekty, díky čemuž si jeho label udělal jméno i mimo Česko.
„Ale hlavní zlom přišel až potom, co jsem započal spolupráci s producentem Floexem. Ten pro herní vývojářské studio Amanita Design připravil soundtrack k jedné z jejich počítačových her. A té se dosud prodalo celosvětově přes pět milionů kopií,“ zmiňuje titul Machinarium s roztomilým robotem v hlavní roli.
Pro Minority Records se vydání soundtracků ke hrám Amanity Design stalo klíčovým okamžikem. V první chvíli si přitom Dudarec tímhle krokem nebyl vůbec jistý. Nevěřil, že by soundtrack ze hry na vinylu mohl uspět.
„Neuměl jsem si představit hráče počítačových her, co by měli zájem o nakupování vinylů. Ten soundtrack nakonec vyšel v prvotním nákladu pět set kusů a vyprodal se během několika dnů. A v dnešní době už existují v Anglii a Německu specializované kamenné obchody, které prodávají pouze vinylové soundtracky k počítačovým hrám,“ vysvětluje.
Vinylové edice soundtracků her Amanita Design vydává výhradně u svého vydavatelství, což je pro něj výhodné. Může si díky tomu dovolit vydávat i jiné tituly, které jsou úzce profilované, a společně s herními soundtracky je rozesílat v podstatě do všech koutů světa.
Dnes se má za to, že skutečný boom vinylů nastal po roce 2011. Z nezávislé české scény však vinyl vlastně nikdy nezmizel, jak ostatně dosvědčují Dudarcovy vzpomínky na devadesátá a nultá léta.
V současnosti je prodej vinylů patrně na vrcholu a nemá kvůli velikosti lokálního trhu kam stoupat. Prim hrají streamingové platformy, jakými jsou Spotify a Apple Music.
O nich se často říká, že pro menší umělce nejsou zrovna výhodné a nejde z nich získat skoro žádné peníze. Podle Dudarce má ale přesto smysl s nimi pracovat.
„Musí se k nim přistupovat stejně jako k sociálním sítím, pravidelně připravovat různé playlisty, propagovat je a aktualizovat profily umělců. Myslím si, že úplně odmítat Spotify není správnou cestou. Ne všichni umělci to však chtějí dělat a stává se to pro ně administrativní přítěží,“ říká.
Míní, že takovým přístupem svému vydavatelství komplikují práci. „Nevím, jak bude vypadat Spotify a Bandcamp za pět nebo deset let, zřejmě si většinu zisku ze streamingu a prodejů budou chtít mezi sebe rozdělit ti největší vydavatelé s provozovateli služeb,“ přemítá Dudarec.
V současné době pozoruje obrovskou nadprodukci vinylů. Velká vydavatelství v posledních letech podle Dudarce vydávají desky běžně v obrovských desetitisícových nákladech, a tím zahlcují lisovny vinylů, které nemohou kvůli omezeným výrobním kapacitám lisovat nic jiného.
„Jeden příklad za všechny: když vydala své poslední album Adele, vinylová edice vyšla v nákladu půl milionu kusů, což znamená, že dvě velké evropské lisovny po dobu měsíce nelisují nic jiného. Pokud lisovně přijde takhle velká zakázka, musí jiný vydavatel s menšími objednávkami dost dlouhou dobu čekat,“ přibližuje.
Kde má tedy menší vydavatel v dnešní době desky kapelám vyrábět? Dudarec vidí jen dvě možnosti: lisovny Record Industry v Nizozemsku a Pallas v Německu. Zároveň si rád udržuje nad výrobou dohled během celého procesu.
„Vinyl nelze vyrábět stejně jako cédéčka, tedy poslat nahrávku do lisovny a jen čekat, co z ní pak přijde za produkt,“ tvrdí. „Rozhodně se vyplatí nechat si vyrobit matrici mimo lisovnu, tu vám na objednávku vyřežou v externích masteringových studiích.“
Tradici výroby v Česku přerušil komunismus. Know-how se ztratilo a trvalo řadu let, než se i tady začaly vinyly vyrábět správně. To potvrzují i první přímé zkušenosti Dana Dudarce se zvukem tuzemských vinylů.
„I v průběhu devadesátých let člověk hned poznal rozdíl mezi deskou, co vyšla tady, a tou, kterou sem například americká kapela přivezla prodávat na své koncerty. U nich ten proces výroby byl kontinuální, takže dobře zněly i desky od malých vydavatelů,“ vzpomíná.
Klíčové podle něj je, aby vydavatel dodržel správné výrobní postupy a věnoval výrobě péči. „Takový vinyl pak nejenže skvěle zní, ale oproti cédéčku taky neztrácí prodejní hodnotu,“ prohlašuje.
S Amanita Design letos připravil už dvanáctou edici soundtracku k Machinariu, přičemž každá má jinou barvu vinylu. „Takže už dost barev nemůžu zopakovat, abych nenaštval sběratele,“ usmívá se Dan Dudarec.
