Jeden z největších tuzemských festivalů, Colours of Ostrava, skončil. Dorazily na něj desetitisíce lidí a jeho součástí byl i Forbes.
Přivezl s sebou mladé české naděje, čtyři ženy z letošního výběru 30 pod 30. Na jednom z pódií melting potu se postupně s diváky podělily o své sny, motivace, i touhu změnit svět.
Aktivistku, umělkyni, novinářku i startupistku zpovídal před zaplněným sálem na Gamechangers stage v areálu v Dolních Vítkovicích šéfredaktor Forbesu Zdravko Krstanov.
Data nikoho nezajímají, chybí-li publikum
Foto Petr Gavel (Colours of Ostrava)
Rozárie Haškovcová coby environmentální aktivistka a influencerka boří mýtus, že k prosazení změny stačí mít pravdu, vědecké studie a logické argumenty.
Coby absolventka studia politologie a mezinárodních vztahů v politickém zákulisí zjistila, že šuplíky jsou plné skvělých, ekonomicky výhodných a prozkoumaných projektů, které ale nikdo nerealizuje prostě proto, že za nimi nestojí veřejné mínění.
Změna se tak podle ní nedělá u kulatého stolu plného odborníků, ale v mainstreamu. Data a pravda nikoho nezajímají, když nemají publikum.
„Bude sice hezké, když budu nejvzdělanější člověk na světě a budu vědět všechno. Ale když nebudu mít podporu, tak je to úplně jedno,“ řekla Haškovcová. Proto se negativně nestaví ani proti tomu, když ekologické startupy skoupí nadnárodní korporace.
Není to pro ni prohra ani zrada nebo zaprodání se, jak je to někdy v komunitě ochránců přírody vnímáno. Cílem přece je, aby se udržitelná řešení škálovala do celého světa. A kdo jiný má miliardový distribuční aparát než velké společnosti.
Ekologii se snaží propragovat skrze sociální sítě, především přes instagramový účet shluk.bunek, kde jí za poslední rok, během nějž vytvořila 38 videí, přibylo téměř devadesát tisíc sledujících. Celkem jich má ještě o sto tisíc víc.
Její videa jsou krátká, ale nabitá faktickými a ověřenými informacemi a je jedno, jestli v nich rozebírá víčka na PET lahvích, zlepšení vzduchu v Paříži po omezení automobilové dopravy nebo lži ministra zahraničí Petra Macinky.
„Raději budu vypadat blbě na internetu, než abychom měli obavy z odpadků,“ podotýká. A dodává, že spousta talentovaných lidí s hlubokými znalostmi nikdy nezačne tvořit obsah nebo veřejně vystupovat, protože se bojí digitálního lynče, kritiky nebo toho, že budou „trapní“.
Kořeny korupce jsou v regionech
Foto Petr Gavel (Colours of Ostrava)
Strach z veřejného mínění ani z politiků ale rozhodně nemá investigativní novinářka Zdislava Pokorná. Držitelka ocenění Novinářská křepelka, známá rozkrytím bitcoinové kauzy, která vedla k následnému konci tehdejšího ministra spravedlnosti Pavla Blažka nebo odhalováním aktivit Filipa Turka.
Podílela se ale rovněž na odhalování proruských dezinformačních sítí a mapovala, jak si nejbližší okolí exprezidenta Miloše Zemana postavilo kolem hradního působení vlastní byznys.
Byl to tehdy výsledek jejího ročního projektu, kdy fyzicky s foťákem stála před Pražským hradem a monitorovala, kteří byznysmeni a lobbisté tajně chodí na schůzky do kanceláře Zemanova poradce Martina Nejedlého.
Před ostravským publikem prozradila, že zatímco většina celostátních médií se zaměřuje na Prahu a vrcholnou politiku, ona momentálně mapuje mocenské struktury v regionech.
„Korupční aféry a miliardové státní zakázky nevznikají ve vakuu v hlavním městě. Mají kořeny v regionech, kde si lokální podnikatelé postupně budují absolutní kontrolu nad radnicemi a kraji,“ přiblížila Pokorná.
Jakmile tito lidé ovládnou region, jejich dalším přirozeným byznysovým krokem je posun blíže k centru moci – do parlamentu, do Senátu.
Cílem je dosadit vlastní lidi na klíčová místa a přímo ovlivňovat legislativu, která pak formuje jejich byznys. Pokud tedy podle Pokorné investigace nezachytí vlivové skupiny v jejich regionální zárodečné fázi, elity a redakce se pak v Praze pouze diví, kde se tito lidé a jejich miliardový vliv vzali.
Kromě regionů novinářka momentálně analyzuje byznys a politické vazby největších hráčů českého trhu, kde jsou zásadní rozhodnutí státu přímo propojena s jejich podnikáním. V hledáčku má Pavla Tykače, Daniela Křetínského nebo Michala Strnada či holding Agrofert.
Zdislava Pokorná má velkou podporu z řad veřejnosti. Přesto s rostoucím zásahem na sociálních sítích a vybudovanou osobní značkou nepomýšlí na vlastní placenou platformu, která by jí přinesla určitě i vyšší příjmy.
Důvod je čistě pragmatický. Práce v zavedeném médiu jí poskytuje dvě zásadní věci, které sóloautor nemá – právní krytí při střetu s nejbohatšími lidmi v zemi a instituci editora.
„Role editora je klíčová. Čím víc je autor nasvícen, tím větší je riziko, že jakoukoli drobnou chybu oponenti využijí k diskreditaci celého projektu. Zkušený a přísný editor, v mém případě je to Tomáš Pergler, funguje jako nepostradatelný filtr kvality a faktické přesnosti,“ vysvětlila.
Toho, že se objevila ve výběru Forbesu 30 pod 30, si váží. I když jí to přišlo trochu úsměvné. Často se totiž zaměřuje na lidi, o nichž Forbes píše. Na druhou stranu si říká, že pro její práci by bylo lepší, kdyby ona, jako osoba, vidět vůbec nebyla.
„Někdy se s tím pojí i agresivita na sociálních sítích. Takže si často říkám, zda to mám vůbec zapotřebí. Protože pro peníze to opravdu nedělám, v jiném oboru bych si vydělala určitě víc. Ale já tu svou práci miluju,“ doplnila.
Českým umělcům chybí odvaha
Foto Petr Gavel (Colours of Ostrava)
O lásce k oboru mluví také umělkyně Laura Limbourg. Sama sebe definuje jako přehnaně ambiciózní už odmalička. V kontextu globálního uměleckého trhu to ale nevnímá negativně, spíš jako jedinou možnou strategii přežití a úspěchu. Jako nutný byznysový mindset.
Příčku má nastavenou na maximum. Cílem není lokální úspěch, ale podpis smlouvy s jednou ze tří absolutních top globálních megagalerií, jako jsou Gagosian Gallery nebo White Cube. Právě ony drží monopol na to, kdo se stane dalším jménem v předních světových muzeích.
„Úspěch je sice podmíněný pracovitostí a skvělou tvorbou, ale polovina toho výsledku závisí na čirém štěstí, tedy na tom být ve správný čas na správném místě a potkat ty správné lidi,“ zmiňuje Laura Limbourg.
Stejně jako Rozárie Haškovcová, i ona považuje sociální sítě za své portfolio a kritický nástroj. Právě skrze Instagram si její tvorby všimla prestižní zahraniční galerie, když byla kvůli pandemii covidu izolovaná na Tchaj-wanu.
Díky tomu může také porovnávat české a zahraniční umělecké prostředí. „Čeští umělci jsou extrémně šikovní a talentovaní, ale fatálně jim chybí odvaha. Mají tendenci se podceňovat a bojí se oslovit zahraniční galerie napřímo,“ uvedla Laura Limbourg.
Kořen tohoto problému vidí v pedagogickém sboru na českých vysokých školách – profesoři sami často nemají mezinárodní zkušenost, a proto nemají jak předat studentům odvahu mířit za hranice České republiky.
Typická klientela, která dnes nakupuje díla Laury Limbourg, se dělí na dva diametrálně odlišné segmenty s různou motivací.
Buď jde o institucionální a velké sběratele, kteří umění berou jako alternativní investici k akciovému trhu, a jejich přístup je tak čistě pragmatický. Díla končí většinou v depozitářích, hangárech nebo garážích, odkud se vytahují jen na krátké výstavy.
Druhou skupinou jsou pak lidé z korporátní a odborné sféry, třeba právníci, kteří si pořizují své první nemovitosti a chtějí s uměním reálně žít. Koupí si jeden či dva konkrétní kusy přímo na zeď, aby jim dělaly radost, a investiční zhodnocení je pro ně jen příjemný bonus.
Publiku Limbourg prozradila i to, že pokud je její vlastní dílo až příliš podobné nějakému cizímu, neváhá ho zničit. „Plagiátorství nebo nevědomá inspirace je v umění velký problém. Pokud ve svém obraze ucítím příliš silný vizuální vjem jiného umělce, tak plátno bez milosti třeba rozstříhám.“
Zabijákem umění je podle ní i to, když umělec začne tvořit s myšlenkou na to, co je líbivé a co se dobře prodá. Pak jde umělecká hodnota okamžitě stranou. „Paradoxně mezi sběrateli nejvíc rezonovaly moje věci, které byly temné a depresivní,“ dodala.
Jádrem její současné tvorby jsou autoportréty a portréty blízkých, které fungují jako zrcadlo společnosti. Skrze symboly otevírá témata deprese a úzkostí, s nimiž její generace dost často bojuje. „Umění musí jít divákovi naproti a umožnit mu interpretovat vlastní niterné prožitky,“ uzavřela své vystoupení Laura Limbourg.
Startup není práce, ale lifestyle
Foto Petr Gavel (Colours of Ostrava)
Určitému druhu umění se svým způsobem věnuje i Monika Štěpánová. Vede nadějný startup Lightly, který má patentovanou technologii na forenzní analýzu látek, včetně drog. Vyvíjí přístroj, který se vejde do kufříku a bezpečnostním složkám pak přímo v terénu může nahradit laboratoř a dlouhé čekání na výsledky.
Technologie neslouží jen k prosté detekci padělaných léčiv nebo zakázaných látek. Klíčovou přidanou hodnotou je schopnost softwaru, za pomoci AI botů, propojovat jednotlivé případy a rozkrývat dodavatelské řetězce distributorů.
Startup získal zájem elitních agentur, jako je DEA, Interpol či americké policie ještě ve fázi pouhých prezentací, kdy neměl hotový fyzický prototyp, což jeho týmu potvrdilo, že může zasáhnout produktový trh.
Podle Moniky Štěpánové je rozdíl mezi budováním čistě softwarového řešení a hardwarového systému, což je disciplína, ve které je české prostředí určitým způsobem limitované.
„Pokud vyvíjíte software, můžete celou noc programovat a na konci máte produkt. U hardwaru to tak nefunguje. Když nemáte masivní kapitál na materiál a stroje, můžete u stolu sedět týden a neuděláte nic. Hardware vyžaduje neustálé finančně nákladné iterace strojů, testování a vyrovnávání se s výpadky dodavatelů,“ vysvětlila Štěpánová.
Český venture kapitálový trh pak je v porovnání s USA nebo Izraelem stále malý, což startupy podobné jejímu nutí hledat financování a partnery v zahraničí prakticky už na začátku. Jenže podle Moniky Štěpánové by neměly brát peníze od kohokoli. Vztah s investorem přirovnala k bydlení v jednom domě.
„Investor s vámi bude po celou dobu existence firmy. Je nezbytné si s ním sednout lidsky a vědět, že když přijde těžká chvíle, kterých je ve startupech většina, tak vás podrží a nepotopí,“ upozornila mladá podnikatelka.
Varovným signálem, že spojenectví není to pravé, jsou už na začátku nevhodné otázky, poznámky nebo špatná energie na první schůzce. „To je jasný signál k ukončení jednání, i kdyby byl kapitál na stole,“ doporučila Štěpánová.
Startup pak přirovnává k dítěti na festivalu. Na začátku stojí v davu na koncertě a každý ho vnímá jako neškodné, fandí mu a pustí ho dopředu, prostředí je k němu přátelské. Čím je ale starší, tím tvrdší je náraz na realitu dospělého byznysu.
„Startup není práce, je to lifestyle. Statistika, že devět z deseti startupů zkrachuje, je reálná. Je to taková emoční horská dráha. Ráno přijde skvělý e-mail a za půl hodiny zničující zpráva. Na to se musíte připravit, jinak nemáte šanci uspět.“
A Monika Štěpánová má cíl jasný. Díky své minulosti vrcholové plavkyně si nese do byznysu také sportovní mindset. Nevzdat se a zabrat. Ambicí Lightly je status jednorožce, tedy firmy s tržní hodnotou přesahující miliardu dolarů, a to, aby jejich technologii používala každá policejní, letištní a hraniční jednotka na světě.
Foto Petr Gavel (Colours of Ostrava)
