Možná vůbec nejpůsobivější na tom domě je, že to, co bylo kdysi kolem něj, nyní zachycuje tvaroslovím uvnitř. Zaniklý exteriér dál ve specifické formě žije v interiéru. Trmalova vila v pražských Strašnicích je v tomto ohledu nezaměnitelným solitérem.
Aby také nebyla, když jejím autorem je jedna z nejvýznamnějších postav středoevropské architektury přelomu 19. a 20. století Jan Kotěra. U vstupních dveří ornamentálního objektu s výraznou střechou je nápis „Hosta chlebem solí, nezdvořáka holí“ a i ten odkazuje na rustikální charakter, který architekt svému dílu vtiskl.
Nikoli bezdůvodně: vila byla dokončena v roce 1903, kdy ještě Strašnice nepatřily k Praze, byly tradiční starousedlickou vesnicí, v níž místní sedláci hospodařili na statcích a profitovali z blízkosti velkého města. Kotěra si s tím osobitě pohrál právě v projektu venkovského sídla pro pětičlennou rodinu ředitele obchodní školy Františka Trmala.
Jedná se sice o styl inspirovaný anglickou modernou, viditelně z něj však „prosakují“ prvky domácí lidové architektury. „Návštěvníci při exkurzi často říkají, že jim dům připomíná práce Dušana Jurkoviče,“ zmíní nezaměnitelného tvůrce například Pusteven na Radhošti, jenž z lidového umění kongeniálně vycházel, Oldřich Janota, ředitel Kotěrova centra, které má v Trmalově vile sídlo.
Moderna snoubící se s tradicí musela ladit a zároveň kontrastovat se staveními sedláků i prostými venkovskými domky. V podstatě tentýž dojem vzbuzovala zahrada, jež je spíše malým parkem. Že ji jako park Kotěra koncipoval, je vidět zejména z ptačí perspektivy z balkonu vily. Mezi zelná pole a řádky vinic park počátkem 20. století zapadal i nezapadal současně.
Tuhle důmyslnou hru lze nyní ocenit jen díky starým fotografiím. Strašnice dávno splynuly s Prahou a někdejší Trmalova rezidence je obklopena hustou zástavbou. Statky a za obzor se táhnoucí lány? Zmizely, jako zmizel tehdejší svět.
Vlastně nikoli, nezmizel docela. Jeho fragmenty na člověka
dýchnou právě uvnitř vily. Jako by v ní tento svět našel
útočiště. Moderna, s níž Kotěra na počátku minulého století
dům postavil, je pořád patrná, ustoupila však do pozadí na úkor
takzvaných florálních motivů ve schodišťové hale, která je
dominantní osou a srdcem vily.
Hala nemá obytnou, nýbrž jen komunikační funkci – propojuje společenské místnosti v přízemí s privátními v patře. Výzdoba haly je Kotěrovým velkoryse pojatým dílem. Vyřezávané prvky rostlin tvoří součást zábradlí, nade dveřmi se line malované ostění, na ochozu snítky chmelu. Venkovský svět, v němž bylo zásadní, co se zrodí z oseté půdy, je zakonzervován pod trojúhelníkovou střechou.
Pod dojmem vstupní haly je vhodné projít dřívější ložnicí
Trmalových, kde je nyní expozice Kotěrova nábytku. Vystavené
kousky jsou hodny obdivu, ale až poté, co návštěvník přijde
zpět z balkonu se vstupem právě z ložnice. Všude kolem je hustá
zástavba, avšak stát na balkoně těsně po výstupu zdobným
schodištěm otevírá oči fantazie. Čili oči, které vidí, co
již není.
Fantazii ještě přiživují slova Oldřicha Janoty. „Když
tady pan Trmal pokuřoval doutník, měl všude kolem sebe přírodu,“
pronese čtyřiaosmdesátiletý ředitel Kotěrova centra, který
vilou poměrně často provází, takže host má slušnou šanci, že
na něj narazí, což je nepopiratelný bonus.
Zážitek z prohlídky Janotův erudovaný a zábavný výklad ještě umocňuje. O spokojenosti s mužem, který už má přece jen těžší nohy, ale jinak popírá věk energickým výkladem i gesty, svědčí zápisy v návštěvnické knize, v nichž je velmi často chválen právě průvodce.
Vila funguje jako muzeum (nejen) Kotěrovy architektury, ale i jako badatelské centrum o díle a životě tvůrce, od jehož narození uplynulo loni 150 let a příští rok v dubnu to bude sto let od jeho předčasného úmrtí v jedenapadesáti.
V Trmalově vile má též zázemí a prodejnu nakladatelství Foibos, o které Oldřich Janota pečuje a jehož zaměřením jsou knihy o architektuře. Nakladatelství dostalo název podle božské postavy z řecké mytologie – Foibos je vůdce múz a z tohoto pohledu sídlí na nanejvýš patřičné adrese.
Nakladatelství pochopitelně vydalo i publikaci o Trmalově vile. Autor Ladislav Zikmund Lender v ní o Kotěrovi – novátorovi, který musel zhusta čelit kritice konzervativnější části odborné veřejnosti – mimo jiné píše, že pokud architektovu tvorbu kolem roku 1900 hodnotíme jako secesní, ochudíme se o celou řadu nuancí, fazet, zvláštností a často vnitřních rozporů.
Tvrdit, že ve stavbě, o níž je v textu řeč, jsou rozpory
všudypřítomné, by bylo přehnané. Snadno postřehnutelné ale
jsou, přičemž půvabné je, že odolávají času, ač právě čas
jejich podstatu zcela změnil. Dřív to bylo zábavné (ne)souznění
s hospodářským rázem oblasti, dnes je to (ne)souznění malebného
venkovského domku s městkou džunglí. Ať tak, či tak,
dechberoucí kouzlo zůstává.
