skip to main content

Pal, pal, pal! Fotbalový pistolník Schick míří na nejvyšší cíle

10 minut čtení

Nosí kolty proklatě nízko a při každé možné příležitosti je okamžitě tasí. Pal, pal, pal! Jeho přesné zásahy kosí jednoho soupeře za druhým, také proto je Patrik Schick nejoceňovanějším i nejcennějším českým fotbalistou současnosti. Ale nejen proto.

Kdo víc a častěji platí? Patrik Schick se usměje a dlouhými prsty klavíristy si spokojeně přejede po oholené tváři. Jde o natolik výmluvné gesto, že na položenou otázku už ani nemusí odpovědět to, co vzápětí odpoví.

„On, samozřejmě.“

Dotaz padl v souvislosti se sázkami, které fotbalový útočník v hecu uzavírá se svým agentem Pavlem Paskou. Týkají se kupříkladu zápasů českých klubů v evropských pohárech, zejména ale toho, zda Schick v utkání, v němž sám nastoupí, vstřelí gól: jestliže ano, je večeře na Paskovi, v opačném případě vytahuje peněženku fotbalista.

Drtivá většina hráčů by se takto mohla sázet pouze za předpokladu, že by je masochisticky těšilo prohrávat – pravidelně na vrcholové úrovni skórovat je záležitostí výjimečných. Patrik Schick v tomto ohledu výjimečný je. Sbírat jeden gól za druhým, až z nich vytvoříte úctyhodný aršík, je svého druhu uměním a šestadvacetiletý muž je právě takovým umělcem.

Zkratka P. S. v dopise znamená poslední slovo, iniciály P. S. ve fotbalovém zápase znamenají mnohokrát totéž: Schick rozvlní síť a tím je osud utkání završen.

Z jeho umění nyní těží především Leverkusen, který útočníka platí. Do posledního lednového víkendu, kdy byla uzávěrka tohoto čísla Forbesu, nastřílel český snajpr v jeho dresu senzačních osmnáct ligových gólů a v počtu minut, které hráč potřebuje na rozvlnění sítě, byl v celé prestižní soutěži absolutně nejlepší.

O něco delší čas na gól potřeboval i fenomenální Lewandowski, který byl jediný před Schickem v celkovém pořadí střelců, delší čas potřeboval i do nebes vyzdvihovaný Haaland, abych vyjmenoval ty nejproslulejší konkurenty.

Lev z Leverkusenu, český lev ve službách tradičního a ambiciózního německého klubu, má apetit po gólech prokázat i v národním týmu. Ten na to spoléhá, neboť už příští měsíc vstoupí do klíčové fáze boje o letošní mistrovství světa, na němž se neobjevil dlouhých šestnáct let.

Šikovnost – pardon, vlastně schickovnost – prospívala reprezentaci už na předchozím velkém turnaji: na loňském evropském šampionátu dal Schick pět z šesti branek mužstva, dostal ho mezi osm nejlepších celků Evropy a stal se společně s hvězdným Cristianem Ronaldem nejlepším střelcem.

Navrch byl též autorem nejkrásnějšího gólu turnaje; je-li Schick fotbalovým umělcem, pak druhá trefa z úvodního českého vystoupení proti Skotsku byla největší skvost. Opus magnum, šperk oslnivého třpytu.

Že se prosadím a že dám góly? Přesně tohle od sebe čekám.

Když unikátní, téměř padesát metrů dlouhý lob, který ve vzduchu kouzelně kopíroval tvar rohlíku, přelétl nebohého brankáře a skončil v síti, seběhli se kolem střelce nadšení spoluhráči. „Ty vole, cos to udělal?!“ byl z ruchových mikrofonů slyšet nadšený a nevěřícný údiv, jehož byl kanonýr původcem.

Podobné výkřiky mohou klidně lemovat celou Schickovu kariéru; mít fotbalista erb, mohl by tohle heslo vtisknout do jeho záhlaví. Patrik Schick vzbuzuje údiv permanentně; skoro to vypadá, že jediný, koho se údiv netýká, je on sám.

Reklama

„Že se prosadím a že dám góly? Přesně tohle od sebe čekám,“ pokrčí rameny. Jako by ho mnohem víc překvapila zavřená petka s vodou, kterou při rozhovoru v jednu chvíli nechtěně srazí ze stolu, než odšpuntovaný příval gólů. „Byly doby, kdy mi hodně lidí nevěřilo, ale mě to nerozhodilo. Dobře jsem věděl, co ve mně je. Hnalo mě, abych těm lidem dokázal, jak moc se pletou.“

***

O jakých dobách teď mluvíte?

Třeba když jsem jako mladý zamířil do Itálie, kde mě angažovala Sampdoria Janov. Odešel jsem tam po jediné sezoně v Bohemce a slyšel skeptické hlasy: Co asi bude tenhle kluk dělat v Itálii! Já ale dostal v Janově do fotbalu novou chuť, měl jsem pocit, že konečně začínám být bez kompromisů profesionálním fotbalistou

I když tedy první dny v Itálii jsem si pro sebe říkal: Hm, tohle je ten život fotbalového profesionála? O tomhle životě jsem snil a pořád o něj usiloval? Neuměl jsem řeč, neměl kde bydlet, nikoho neznal. Přišel jsem z tréninku na hotel, sedl si s mobilem na postel a nevěděl, co mám dělat kromě čekání na další zítřejší trénink. Nebylo to příjemné.

Bylo vám do breku?

Jsem člověk, který nebrečí snad nikdy. Nevzpomínám si, kdy jsem brečel naposledy. Ale v ten moment mi bylo úzko, byl to šok. To se ale fakt týkalo prvních dvou tří dnů, pak se vše postupně spravovalo. Přijela za mnou přítelkyně, dnes manželka, otrkal jsem se, sžil se s kabinou, začal se s ostatními kluky bavit, našel si bydlení a krušné dny byly pryč.

Jsem člověk, který nebrečí snad nikdy.

Zůstal jediný podstatný problém: první půlrok jsem moc nehrál, i to se ale nakonec zlomilo. Můj úvodní zápas v základní sestavě byl proti slavnému Juventusu Turín, který v té době vládl Itálii a hrály za něj světové hvězdy jako Higuaín, Dybala, Dani Alves, mě hlídal obránce Chiellini, toho zná určitě každý fanoušek, má spoustu italských titulů, loni se stal s Itálií mistrem Evropy.

Tihle všichni byli na hřišti, já dal přesto gól a byl zvolen nejlepším hráčem utkání.

Dnes vás gól a vyhlášení mužem zápasu asi příliš nepřekvapí, ale tehdy?

Dodalo mi to sebevědomí. Ne že bych pak pořád hrál a hrál, na stabilní místo v sestavě jsem si dál musel počkat, ale od vystoupení proti Juventusu, v němž jsem byl oceněn jako nejlepší na hřišti, jsem měl sám pro sebe potvrzeno, že jsem na nejvyšší úrovni schopen hrát. Ten zápas mi hodně pomohl.