Toho dne bylo v italském kraji jménem Piemont slunečno. Vinice a lískové sady lemovaly úzké a víceméně prázdné klikaté cesty s výhledy do dálky. Svět stvořený pro jízdu v nejrychlejším sériovém autě, které Itálie dala světu. Jmenuje se Pininfarina Battista.

Konkrétního auta můžete do světa poslat skoro čtyři miliony kusů, třeba jako do roku 1975 vyráběného Fiatu 500. Nebo sto padesát, jako hypersportovního elektromobilu Pininfarina Battista. A pořád půjde o sériovou výrobu. Jinak ale bude všechno jiné. Začnu výsledkem.

Stojí přede mnou placka vysoká sto dva centimetrů. Luca, muž přímo z Automobili Pininfarina, který má ten den za úkol zajistit, že přežije auto i já, i když tipuju, že mu jde hlavně o svěřené auto, mi dává do ruky klíč a vybízí mě k nasednutí za volant vozu za víc než sedmdesát milionů korun.

Bez daně a nadstandardních příplatků, je potřeba dodat, čímž se ve výsledku blížíme klidně někam k devadesáti milionům. Je to jen auto, běží mi hlavou, když za sebou zavírám vzhůru výklopné dveře, zatímco mi probleskuje vzpomínka na vozík horské dráhy, kdy víte, že co bude následovat, bude svým způsobem opojně traumatizujícím zážitkem, který budete chtít znovu opakovat.

Tady vám ale obsluha lunaparku přes ramena nezapne zádržnou tyč a není tu ani závodní čtyřbodový pás. Jen pás úplně obyčejný, světle modré barvy, která doplňuje moje šedé a spolujezdcovo světlé sedadlo. Tak dobře. „Je to jen auto,“ říká ten dobrý našeptávač. „Má 1900 koní,“ zasyčí do druhého ucha ten druhý.

Tuhle scénu souboje dobra se zlem znáte z filmů. Já už teď vím, že se to někdy opravdu děje. Dveře zaklapnou a pak už TO přichází. Startování hypersportovních aut znamená obvykle to, že se ozve zadunění, následované syrovým rykem přinejmenším šesti-, ale častěji osmi- či dvanáctiválcového motoru.

Auto se třese a výhrůžně vrčí. Battista vrní. Elektricky vrní jako kočka, která vyskočí do klína, stulí se do klubíčka, přičemž vám dává najevo, že vzájemná důvěra je bezmezná. Strach není namístě.