Co dnes dělá český design skutečně úspěšným? A na čem by měli zdejší tvůrci zapracovat? Nejen na to přišla řeč při diskusi v rámci Designbloku, kterou pořádal Forbes.
Pryč jsou doby, kdy byl český design v pozici Popelky – přehlížený, podceňovaný. To ostatně zažila na vlastní kůži společnost mmcité, když před více než dvěma dekádami slavila úspěch na německém veletrhu.
„Vzbudili jsme tam ohromný ohlas a získali první sadu našich zahraničních distributorů. Tehdy mě pobavil člověk z německé firmy, který se ptal, odkud jsme. Když jsme mu sdělili, že z Česka, tak řekl: Ne, vy nejste z Česka. Odkud opravdu jste? A když jsme zopakovali, že z Česka, tak nám odpověděl: Nežvaňte, mám českou manželku a vím, že vy nejste z Česka!“ vzpomínal na nevěřícího Němce zakladatel mmcité David Karásek.
„Zdálo se mu, že krásné věci prostě nemůžou být z naší země. Co bylo ale asi hlavní, že nás Západ bral jako levné dodavatele, ale ne jako někoho, kdo přijede s hotovým produktem,“ uvedl šéf firmy, jež vyrábí a prodává městský mobiliář téměř do celého světa a patří mezi lídry ve svém oboru.
Úplným zlomem v případě českého designu pak byla podle zakladatelky a ředitelky Designbloku Jany Zielinski světová hospodářská krize v roce 2008. Firmy se musely přestat spoléhat jen na levnou českou pracovní sílu a místo toho bylo třeba se zaměřit na výrobky s případnou designovou hodnotou, pokud se chtěly udržet.
„A tam najednou nastal ten zlom a firmy začaly spolupracovat s designéry, začaly mít vůbec art directory. Paradoxně to odstartovalo velkou vlnu českého designu a propojování průmyslu a designu na českém území,“ popsala členka žebříčku nejvlivnějších žen Česka podle Forbesu.
„Začaly se vlastně znovu rodit i velké značky, jako byla Preciosa, Prim, Ton, které se najednou musely přestat spoléhat na levnou výrobu a musely začít inovovat a spoléhat na úplně jiné principy.“
Samotný Designblok roky působí jako platforma, na níž mohou zazářit začínající designéři. Odrazovým můstkem byl například pro Maxima Velčovského, Jana Plecháče, Lucii Koldovou či Václava Mlynáře.
„Receptem na úspěch je samozřejmě nějaký talent, který má člověk vrozený, ale ještě víc je to velký kus pracovitosti, houževnatosti a vytrvalosti,“ vypočítala Zielinski. Vedle toho by měl být tvůrce schopen vše ještě spojit dovedností marketingově se prezentovat. „I to je dneska součástí práce designéra, což dřív třeba nebylo tolik,“ upozornila šéfka Designbloku.
Kromě toho záleží stejně jako v jiných oblastech na osobních kontaktech. „Důležité jsou vztahy s prodejci – agenty a partnery –, přes které prodáváme po celém světě. A to je docela vtipné: měli jsme polskou agentku a ta mě měla hrozně ráda. Potkali jsme se na jedné výstavě a skamarádili jsme se. A díky tomu nám šly prodeje mé kolekce výrazně nahoru v Polsku,“ řekl Václav Mlynář, kreativní ředitel sklárny Bomma.
Obecně to podle něj ukazuje, jak to v oboru chodí. Obchodníci častokrát určují, co se prodá nejvíce. A to na základě toho, že se jim osobně nějaká kolekce či příběh autora líbí. Tu pak nabízejí klientům.
„Obchodníci jsou ti, kteří jsou na prezentaci a z třeba dvaceti kolekcí mají čas mluvit o čtyřech. A oni si vyberou ty, které mají nejradši a o nichž se jim nejlíp mluví, kde je nějaký příběh. Ty se pak objevují na asi 98 procentech mítinků,“ popsal Mlynář.
Stejně tak je podstatné si jako designér získat i výrobce vašeho díla. „Důležité je svést a nadchnout,“ shrnula svůj přístup oceňovaná designérka Lucie Koldová, jež má zakázky nejen v Česku, ale i v zahraničí.
Koldová, jež také figuruje v žebříčku nejvlivnějších žen Česka, zároveň upozorňuje, že vždy záleží, ze které země výrobce pochází. Například Italové se z její zkušenosti snadno nadchnou, ale nemáte jistotu, zda opravdu daný produkt nakonec vyrobí. Naopak Němci jsou ze začátku chladnější, přemýšliví, ale když se rozhodnou, tak to myslí smrtelně vážně.
Jak Koldová při diskusi na Designbloku uvedla, jako designérka by chtěla každý rok dělat mnoho nových kusů, pro firmy je však vhodné dávkovat novinky po malých dávkách. „Není úplně žádoucí přijít každý rok s pěti produkty na trh. Ten to totiž neabsorbuje a jen se budou kanibalizovat.“
Dobrý design je ten, který se uplatní na trhu.
David Karásek
Recept na to, jak udělat nadčasový návrh, který se bude prodávat desítky let, žádné z výrazných jmen českého designu nemá. „To je tajemství. Nikdo neví,“ sdělil David Karásek z mmcité. „Dobrý design je ten, který se uplatní na trhu,“ shrnul skutečnost.
„U některých výrobků jsem v podstatě konstantně naštvaný na zákazníky, že si je nekupují. Protože podle mě dělají velkou chybu. Ale tak to prostě je,“ řekl Karásek.
Koldová upozornila, že to, co funguje, se může projevit až po čase. Třeba až po několika letech. Jednak chvíli trvá, než začnou daný produkt prodávat obchodníci a distributoři, zároveň má na tržby vliv také to, že zákazníci jsou zvláště u dražších kusů konzervativnější. Než si koupí designový výrobek za desítky až stovky tisíc, tak si to chtějí pořádně promyslet.
Byť se některé návrhy nemusejí u veřejnosti chytnout, jisté je, že zdejší design roste. A Česko na něj může být pyšné. „Hlavní devíza, kterou máme, je to, že vyrábíme na českém území. To nás odlišuje, můžeme na tom stavět a měli bychom si toho mimořádně vážit. Český design ve spojení s průmyslem je výkladní skříň českého státu. Čím jiným bychom se tady mohli chlubit? Jadernou elektrárnou asi ne,“ uvedla Jana Zielinski.
A na čem by měli podle účastníků debaty čeští tvůrci ještě zapracovat? „Dlouho nám chyběly ambice. Teď jich máme o hodně víc než před deseti, dvaceti lety, ale měli bychom přidat. Když se podíváme mezi evropské národy, tak si myslím, že bychom si měli ještě víc osvojit sebevědomí a ambicióznost například Skandinávců,“ uvedl Karásek.
Právě na větší hrdosti a sebevědomí se shodují i ostatní. „Nejsme malý národ. Je nás deset milionů. Švéd by o sobě nikdy neřekl, že je malý národ, ani by ho to nenapadlo. Holanďana také ne. Ani my nejsme malý národ a máme na čem stavět,“ uzavřela šéfka Designbloku.
