skip to main content

Porcelán vám nic neodpustí, říká nastupující hvězda českého designu

Tereza Sluková působí křehce a o své práci mluví potichu. V hlase má však přesvědčení, které zaujme i toho, kdo porcelán vnímá jen jako cosi, co se po jídle musí umýt. Přes mnohé životní kličky dnes designérka dělá přesně to, co chtěla. 

Jednu z jejích uren z kolekce Manifest mnohosti, která vznikla jako školní práce, zakoupila Moravská galerie v Brně. Kolekce si navíc vysloužila nominaci na ceny Czech Grand Design. Díla Slukové jsou nepřehlédnutelná – často i velikostí. Právě série velkoformátových keramických plastik inspirovaná cukrovými sochami Cukrátka získala Národní cenu ELLE Decoration International Awards.

Ačkoli není Sluková zatím tak slavná jako její kolegyně Monika Martykánová, rozhodně k tomu směřuje. Její nevšední práce s porcelánem a keramikou a motivy zaujmou na první pohled.

Vyrůstala v Českém Krumlově, kde zůstala i po dobu středoškolského studia, které absolvovala na SUPŠ sv. Anežky České v oboru umělecké zpracování keramiky a porcelánu. Po maturitě se ale necítila na založení vlastní dílny.

„Měla jsem pocit, že sama nic nesvedu, zároveň jsem ale chtěla studovat dál. Nevěřila jsem si natolik, abych se hlásila na UMPRUM nebo jinou vysokou ‚keramickou školu‘, zvolila jsem proto raději studium teorie,“ popisuje své začátky s porcelánem a keramikou.

Na chvíli tyto materiály opustila kvůli studiu na katedře estetiky a teorie umění na Jihočeské univerzitě, na které navázala magisterským studiem sémiotiky na FHS UK. „Po dokončení studia jsem se přihlásila do postmagisterského programu a pomáhala jsem v ateliéru s realizací mezinárodního grantu,“ vypráví skromně.

„Když se tehdejší vedoucí ateliéru Maxim Velčovský rozhodl odejít, oslovil mne Milan Pekař, abych se s ním hlásila do výběrového řízení na pozici asistentky, které dopadlo dobře. Letošní klauzury jsou v pořadí druhé, na kterých spolupracuji jako asistentka,“ popisuje.

Kolekce Manifest Mnohosti

Ačkoli ji studium bavilo natolik, aby se vrhla na i doktorát, který nedávno dokončila, o porcelánu a práci s keramikou neustále přemýšlela. A protože si potřebovala přivydělávat, vrátila se ke keramice.

„Narazila jsem na internetu na inzerát s nabídkou práce v keramické dílně. Začala jsem tedy učit točení na kruhu. Měla jsem štěstí, majitelka studia, kde jsem pracovala, byla skvělá a mimo kurzy jsem mohla dílnu využívat jako vlastní,“ usmívá se Sluková. 

V průběhu doktorského studia začala uvažovat o tom, že by se chtěla keramice věnovat více, zvláště proto, že proces vytváření z hlíny se jí jevil jako místo, kde se setkávalo zaměření jejího teoretického studia a umělecké praxe. „Přijímacího řízení na UMPRUM jsem se ale obávala, zejména kvůli tomu, jak nám o něm vyprávěli na střední. Ta škola se v Krumlově zdála být čímsi nedosažitelným,“ vzpomíná. 

Shodou okolností okolností ji zavál život do Norska, a protože měla v tu chvíli pocit, že nemá co ztratit a o případném neúspěchu se nikdo nedozví, přihlásila se na jednu z nejlepších evropských uměleckých škol. Vzali ji napoprvé. 

„Vysoká umělecká škola Kust Høgskolen i Oslo patří do absolutní špičky mezi evropskými uměleckými školami. Říkala jsem si, že když mě nevezmou, nikdo se to nedozví,“ říká dnes a opět skromně dodává, že prý měla štěstí.

Reklama

„Akademie v Oslu se nedá srovnat s ničím, co jsem zažila v Čechách. Škola disponuje vším, co by si keramik mohl přát. Od obřích pecí po laboratoře pro vývoj glazur. Přístup pedagogů, stejně jako organizace výuky se značně liší od prostředí českých uměleckých škol,“ pochvaluje si Sluková.

„Důraz je kladen na rozvíjení individuální umělecké exprese. Zní to skvěle, ale má to i svá úskalí. Je těžké zorientovat se v nepřehledném množství možností a technologií, které studentům škola nabízí. Zároveň zde neexistuje větší tlak na systematickou výuku řemesla,“ osvětluje studium. 

Soška Opice | Foto archiv Terezy Slukové

„Každý si hledá svoji cestu víceméně sám, studenti ovšem pravidelně diskutují v rámci individuálních i skupinových konzultací. Žít v jiné zemi byla výzva, trávila jsem ve škole většinu dne i večera, snažila jsem se toho vstřebat co nejvíc, ale něco mi stále chybělo,“ přiznává zpětně.

Rozhodla se proto odejít na stáž na UMPRUM. Ačkoli se její volbě všichni kolem divili, Sluková si zahraniční stáž v rodné zemi užívala – a nakonec se rozhodla přestoupit a dostudovat zde. Dnes vede spolu s Milanem Pekařem studenty na katedře keramiky a porcelánu a sama zde tvoří. 

Manifest mnohosti

„Na porcelánu je nejkrásnější a nejzajímavější, že vám nic neodpustí, má tvarovou paměť. On si opravdu pamatuje každý spoj, který nezaretušujete správně. I ty nejmenší chyby a deformace se po finálním výpalu znovu objeví. Někdy nezbývá než zavřít pec a modlit se,“ usmívá se Sluková. 

Ráda dělá vázy, porcelánová zvířata, ale i běžné nádobí. Zároveň se ve své práci zaobírá i problémy současné společnosti. Její nejúspěšnější kolekce Manifest mnohosti odráží, jak lidé během dne i celého života mění své společenské role.

Současně textem na urnách vyjadřuje tlak na produktivitu – jedna z uren je popsaná pouze slovem deadline. „Neustále jsem narážela na texty, měla jsem zaznamenané přednášky, seminární práce, doma lístečky, co všechno je potřeba udělat. Jen kolik SMS zpráv si člověk za den přečte. Všude kolem mě byl text. Ten jsem do práce chtěla dostat,“ vysvětluje mladá designérka. 

Porcelán ji nepřestává fascinovat dodnes, ráda zkouší, co všechno jí dovolí a co si může dovolit ona. Vedle tvorby zároveň Slukovou baví práce se studenty. Konzultace s nimi jsou pro ni velmi důležité, často s nimi probírá teoretické základy jejich práce a sama tvrdí, že alespoň zužitkuje studium estetiky, sémiotiky i filozofie. „Naučilo mě to především klást otázky sama sobě, je pro mě tedy přirozené je klást i ostatním. To se mi teď velmi hodí.“ 

Konzultace někdy zaberou hodiny. Tvorba Slukové tak občas musí počkat na chvíli, kdy se do ní zase s klidem pustí. „Po vázách se pouštím do květin. Rostliny v detailu jsou překrásné, vidím v nich lidské aspekty, jsou záhadné,“ přibližuje.

„Jako by jen předstíraly, že kořeny drží v zemi, když člověk otočí hlavou, začnou se pohybovat. Zvláště v květech, když se do nich člověk zadívá, jsou divoké, zvířecí. Orchidej je v tomto smyslu naprosto ultimátní. Ale není jediná, orlíčky i náprstky mají množství nejrůznějších záhybů. Při pohledu zblízka mohou působit až obscénně,“ směje se. 

Když se bavíme, jestli je vlastně pro tvůrčí práci v současné době důležitější provedení, či koncept, Tereza Sluková se zamyslí, a člověk může koutkem oka zachytit myslitelku v ní. Rozhodně nenadržuje ani jednomu hledisku – je pro ni důležité umět svou práci komunikovat, sdílet a předat tvarem myšlenku.