Najdete je v autech, vlacích, elektrospotřebičích, městských parcích i zelených střechách. Retex vyrábí produkty, které lidé denně používají, ale téměř nikdo neví, odkud pocházejí. Firma z Moravského Krumlova přitom dokázala z recyklovaného textilu vybudovat byznys s obratem tři čtvrtě miliardy korun, který dnes inspiruje evropský i světový průmysl.
Nevyrábí aplikace. Neprodává software. Nevyvíjí čipy ani roboty. Přesto je to jedna z technologicky nejzajímavějších firem, které v Česku podnikají.
V Moravském Krumlově totiž vyvíjejí a vyrábějí technické materiály se speciálními vlastnostmi a funkcemi, bez nichž by spousta produktů denní spotřeby nefungovala tak, jak má. Většina z nich přitom vzniká z recyklovaného textilu.
Jednou je to materiál, který tlumí hluk v autech od Dacie po Porsche. Jindy vrstva, která izoluje teplo v troubě nebo chrání vlak před vibracemi a vlhkostí. A někdy speciální textilie pod zelenou střechou, která dokáže zadržovat vodu a postupně ji vracet zpět rostlinám.
Produkty z Moravského Krumlova dnes končí všude, od tramvají ve velkoměstech přes pračky a trouby až po mrakodrapy v New Yorku nebo městské parky v chilském Santiagu.
V Retexu dokázali vzít něco, co většina lidí považuje za odpad – staré oblečení, textilní zbytky nebo odstřižky z výroby –, a proměnit to v technologický produkt s vysokou přidanou hodnotou. Jen málokdo by přitom ještě před deseti lety označil tradiční textilku z Moravského Krumlova za technologickou firmu.
„Když jsem do Retexu v roce 2017 nastupoval jako ředitel, tvořil segment automotive přes osmdesát procent výroby a firma byla závislá na jediném velkém zákazníkovi. To bylo hodně nebezpečné prostředí,“ vzpomíná generální ředitel a předseda představenstva Robert Šimek, kterého v tomto směru vycvičil švýcarský prémiový výrobce koupelen Laufen.
„V Laufenu jsem zažil finanční krizi v roce 2008, která mě naučila, jak rychle může jednostranně zaměřený byznys narazit. V Retexu jsem proto začal okamžitě měnit strategii. Místo levné výroby jsem vsadil na vývoj, nové materiály a diverzifikaci,“ popisuje Šimek.
Keramik, který přišel proměnit textilku
Šimek je přitom sám o sobě pozoruhodný paradox. Vystudoval anorganickou chemii se specializací na keramiku a sklo. Čtrnáct let řídil výrobu záchodů a umyvadel v korporátu Roca, jehož součástí je u nás známá značka Laufen, ve skupině, která měla v době jeho působení přes osmdesát fabrik po celém světě. Textil šel mimo něj.
„Keramika mě nesmírně naplňovala, ale v roce 2012 začala v korporátu fungovat vnitřní politika, které jsem nerozuměl a nechtěl se s ní ztotožňovat. Po čtrnácti letech jsem odešel,“ říká.
Do Retexu tak přišel z úplně jiného světa. A právě tato distance mu paradoxně pomohla.Zatímco insider viděl textilku, Šimek viděl firmu s nevyužitým technologickým potenciálem.
Foto Retex
Foto Retex
Foto Retex
Foto Retex
Foto Retex
Retex přitom fungoval jako tradiční textilka s kořeny sahajícími do roku 1949. Po privatizaci v devadesátých letech se postupně přeorientoval na automotive, jenže bez dalších investic by tam zákonitě uvízl.
Zásadní obrat přišel po vstupu investora Radima Kadlčka, který otevřel cestu k modernizaci a vlastnímu vývoji. Když Šimek nastoupil, bylo na čem stavět. Firma byla, jak sám říká, skvěle zainvestovaná, ale zároveň i skvěle zadlužená.
Proměna nebyla jen o nových produktech. Znamenala masivní investice do výrobních linek šitých na míru. „Přestože jsme od té doby nakoupili technologie za stovky milionů korun, podařilo se nám dluh firmy snížit přibližně na polovinu,“ konstatuje Šimek.
Vedle toho firma vybudovala vlastní šestičlenné vývojové oddělení. Retex dnes dokáže v jednom kroku spojit až osm různých vrstev materiálu, což otevírá možnosti, které standardní textilní výroba nezná.
Právě tato příprava se ukázala jako klíčová, když přišla nejtvrdší zkouška. Obrat Retexu klesl v době covidu během několika týdnů téměř na polovinu. Do toho přišlo v roce 2021 prudké zdražení surovin, poté válka a tlak automobilek na celý dodavatelský řetězec. Řada dodavatelů nepřežila. Retex přežil.
„Kdybychom zůstali jen u automotive, možná už dnes firma ani neexistuje,“ přiznává Šimek.
Za přestavbu zaplatil i manažerský tým. Dnes sedí v zasedací místnosti osm jiných lidí, než sedělo při Šimkově nástupu. „Někdo nestačil tempu, někdo nechtěl dělat změny, někdo byl z těch změn prostě utahaný,“ říká bez příkras.
Od tramvají po zelené střechy
Výsledkem diverzifikace je dnes portfolio, které by ještě před dekádou bylo pro moravskou textilku jako science fiction. Jen do zemí Beneluxu Retex každý týden expeduje zhruba dvacet kamionů izolačních materiálů z juty, konopí nebo recyklovaných vláken. „Zákazníci tam jsou takhle nastavení, chtějí pro své stavby přírodní materiály,“ vysvětluje Šimek.
Jiné produkty pomáhají městům zvládat sucho. „Naše retenční deska dokáže zadržet až třicet litrů vody na metr čtvereční. Vodu nasaje a pak ji postupně vrací zpět rostlinám, klidně i tři týdny po dešti,“ vysvětluje. Nejdál od Moravského Krumlova tuto technologii testují v chilském Santiagu, kde díky ní tamní parky přešly ze čtrnácti zálivek týdně na tři.
Firma je přitom vidět i v místech, kde byste to nečekali: zelené střechy jejích produktů pokrývají mrakodrapy v New Yorku i parky v Šanghaji.
Ve spolupráci se Škoda Transportation Retex vyvinul nehořlavé izolační panely pro vlaky a tramvaje, které výrazně zrychlují montáž. Dříve trvalo drátkování minerální vaty v jednom vagonu pět dní. S panely, které se jednoduše přilepí, se čas zkrátil na pětinu.
Ale Škodovka přišla i s dalším zadáním. „Potřebovali izolaci do podlah, která zároveň řeší vodu – když nastoupíte do tramvaje v mokrých botách, voda stéká do podlahy. My jsme pro ně vyvinuli materiál, který izoluje, nehoří a odvádí vodu přesně definovanými kanálky ven z vozu,“ popisuje Šimek.
Žádná hliníková fólie, žádná minerální vata, jen textilní sendvič s naprogramovanými vlastnostmi.
Podobná logika platí u bílé techniky. Retex v minulosti dodával izolační materiály do Miele, v současné době je dodává do výroby skupiny Beko a vyvíjí aplikace pro trouby na bázi uhlíkových vláken s vysokou teplotní odolností.
A pak jsou tu koberce. Retex dodává podlahové krytiny prakticky celému automobilovému trhu. Ale tím proces nekončí – když výrobci koberců vysekají díly pro konkrétní model, zbylé odstřižky si Retex bere zpátky. „Přidáme k nim další materiály a vznikají z toho izolace nebo retenční desky. Materiál tak slouží znovu,“ vysvětluje Šimek.
Dnes tvoří recyklované materiály více než 72 procent vstupních surovin Retexu. Firma ročně zpracuje přes deset tisíc tun textilního odpadu sebraného převážně v Německu, Itálii nebo Skandinávii a přivezeného ke zpracování do střední Evropy.
„Celá Evropa vyprodukuje ročně kolem osmnácti milionů tun textilního odpadu. My zpracujeme přes deset tisíc tun,“ poukazuje na propast.
On sám ji přitom viděl vlastní oči. V chilské Atacamě se vrší hory použitého oblečení ze Spojených států i Evropy – viditelné prý i z vesmíru. Kolem nich žijí komunity desítek tisíc lidí i toulaví psi.
„Nejsem ekologický aktivista, ale tohle vidět nechcete. Vůbec mi z toho není dobře,“ přiznává.
Právě proto se Retex snaží měnit nejen to, co vyrábí, ale i způsob, jak průmysl přemýšlí o odpadu. Šimek sedí v radách evropských institucí a aktivně se podílí na nastavování EPR – rozšířené odpovědnosti výrobců, systému, který má od roku 2028 regulovat nakládání s textilním odpadem v celé Unii.
„Díky tomu, že jsme u toho, vidíme, co přijde za tři čtyři roky. A můžeme s tím pracovat dopředu,“ říká. Firma tak kupuje technologie ne pro dnešek, ale pro trh, který teprve vzniká.
Tichá vítězství
Jejich činnost rozhodně nezůstává bez povšimnutí. Uznání letos přišlo z nečekané strany. Na odborné konferenci v Budapešti seděl Šimek v sále, když přednášející jako příklady inspirativní evropské spolupráce prezentoval dva projekty v oblasti cirkulární ekonomiky – izolaci z recyklované džínoviny z Rakouska a sendvičový materiál ze Slovenska. Aniž by tušil, že česká firma stojící za oběma projekty sedí přímo před ním.
„Slyšíte, jak někdo prezentuje vaše výrobky jako evropskou inspiraci, a oni vůbec nevědí, že jste v sále,“ vzpomíná Šimek na milé hodnocení. O měsíc dříve Retex získal hlavní cenu na vídeňském stavebním veletrhu – právě za onu džínovou izolaci.
Firma dnes zaměstnává 210 lidí. Část z nich tvoří zaměstnanci z Filipín. „Pracovití, usměvaví, chtějí se vzdělávat a české prostředí k nim přistupuje měkčeji a lidštěji než k jiným cizincům. Jsou tady šťastní,“ pochvaluje si Šimek. Investuje přitom také do vzdělávání domácího středního managementu. Výsledkem je mimo jiné i to, že firemních produktových katalogů, které byly při jeho nástupu dva, je dnes devět.
Tlak zvenčí přitom neustává. „Dnes už nestačí dodat výrobek. Musíte umět vysvětlit, z čeho vznikl, jaká je jeho uhlíková stopa a co se s ním stane po skončení životnosti,“ říká Šimek. To je přesně standard, na který se Retex připravoval roky, zatímco jiní ho teprve začínají chápat.
Do budoucna chce Retex automotive dále snižovat, ideálně na 35 až 40 procent obratu, a růst hlavně tam, kde vidí reálné trendy: veřejná doprava, energetika, zemědělství. „Pokud má elektrobus skvěle udělanou izolaci, klimatizace nemusí pracovat na plný výkon a roste dojezd. To je přidaná hodnota, která se dá prodat,“ vysvětluje Šimek.
Na konci celé proměny ale možná stojí ještě jedna věc, kterou v Retexu pochopili dřív než velká část evropského průmyslu: že budoucnost výroby nebude o tom, kdo vyrobí nejvíc. Ale kdo dokáže materiálu dát co nejdelší a nejchytřejší život.
V době, kdy Evropa řeší nedostatek surovin, drahé energie a tlak na dekarbonizaci, se z odpadu stává strategická surovina. A firmy, které ještě před pár lety působily jako okrajová část průmyslu, se najednou dostávají do centra pozornosti. Retex je jednou z nich.
