Pokud je průvodce Michelin Vatikánem diningu, pražské výsledky v letošním vydání mě přesvědčily o tom, že se musím přidat k Protestantům.
Samozřejmě všem
oceněným gratuluji k úspěchu, ze kterého máme tady u nás
v Taste of Prague velkou radost. Nikdo tady nebude popírat
význam, věhlas ani ekonomický přínos nejprestižnějšího
gastronomického průvodce pro restaurace, které jsou v něm
oceněny nebo jen zmíněny.
To však neznamená, že by měl být francouzský průvodce imunní vůči objektivní kritice. Musím se totiž přiznat, že letošní vydání působí poněkud líně – v porovnání s minulým rokem jde tak trochu o „stejné chyby, stejné známky“.
Že byste chtěli vědět, jak to vím? Popravdě nevím. Pokud se totiž podíváte na web viamichelin nebo si do telefonu stáhnete oficiální aplikaci s názvem Michelin Euro Guide 2020 (stojí 350 Kč), najdete v ní pro Prahu pouze výsledky za rok 2019. Dozvíte se třeba, že La Degustation má přes obědy zavřeno (nemá) a menu stojí 3450 Kč (nestojí).
Stejný výsledek pro Prahu sám o sobě problematický není. Tím se stává ve spojení s až pověstnou netransparentností, na které jako by si průvodce snad zakládal. Pokud jsou ale výsledky meziročně stejné, přijel sem vůbec někdo? Nebo tu bylo sto inspektorů každý druhý víkend, ale prostě to vyšlo stejně? To nikdo neví a Michelin vám to neřekne.
Přesná kritéria hodnocení nezná v podstatě skoro nikdo, a to ani hodnocené restaurace. Pokud navíc někdo trochu cestoval, musí tušit, že kritéria nejsou všude stejná – v Hong Kongu má hvězdu každé druhé bistro s plastovými stolky, ale Kro Kitchen v Praze (nebo jiné skvělé bistro v Evropě) nemá nic.
Navíc ať se na mě
nikdo nezlobí, ale pročítali jste si někdy ty texty? Žádná
sláva to není. Víte třeba, která restaurace v Praze (opět
podle výsledků z roku 2019) podle průvodce Michelin nabízí
„vyvážené skandinávské vaření“? No přece restaurace Field
šéfkuchaře Kašpárka! V popisu Café Imperial se zase třeba
dozvíte, že „duch Kafky žije dál“. Upřímně bych od
nejprestižnějšího gastronomického průvodce čekal trochu hlubší
analýzu.
A pak je tu ta
nejproblematičtější věc – skutečnost, že průvodce pro rok
2020, který má uzávěrku někdy v listopadu 2019, vůbec
vyšel. Pokud byste se totiž dnes probudili z půlročního
kómatu a první věc, kterou byste vzali do ruky, by byl
elektronický průvodce evropskými městy od Michelina, vůbec byste
netušili, že k nějaké pandemii došlo, a to i v městech,
kde už na webu mají výsledky za rok 2020.
Třeba londýnská The Ledbury propustila všechny zaměstnance a nikdo neví, zda a kdy vůbec znovu otevře. V průvodci má opět hezké dvě hvězdy. Kodaňská Noma už nějaký ten pátek griluje za zahradě burgery, ale to se v průvodci nedozvíte.
Ano, chápu, dát dohromady průvodce takového rozsahu je neskutečně náročný úkol a ve skutečnosti si práce inspektorů moc vážím, ale přece jen se tady bavíme o nejprestižnějším gastronomickém průvodci, který by podle mě měl mít vyšší cíle než vydávat zastaralé průvodce, minimálně ve své online verzi.
Co mě překvapuje nejvíc je, jak na každé nové vydání reaguje alespoň části místní gastro komunity. Vypadá to, že každý rok na jaře sestoupí průvodce Michelin jako deus ex machina a shůry nám řekne, jak tedy na tom zase jsme. Když se výsledky meziročně nezmění, stagnujeme. Když máme novou hvězdu, posouváme se dál.
Všichni se pokloníme a jdeme dál.
Po tomto roce ale za sebe říkám, že pražskou gastroscénu mapují lépe jiní průvodci, kteří jsou transparentnější, také nezávislí, ale jsou o místní scéně a kuchyni poučenější a lépe píšou a dávají svým čtenářům mnohem vyšší přidanou hodnotu. Jako například tento.
Manažer jednoho z nejlepších hotelů v Praze mi jednou říkal: „Arrogance is totally fine, as long as there’s excellence.“ Nemohu si pomoct, ale po letošním ročníku u průvodce Michelin tu excellence vidím čím dál méně. Pevně doufám, že letošní rok nastartuje tolik potřebnou změnu a posune průvodce Michelin zpět na vrchol, kam zcela jistě vzhledem ke své historii patří.
Autor je spoluzakladatel Taste of Prague.
